Všechny dosud vydané blogy

První, co mě napadá, je, že je to divný pocit. Dát své dítě do péče instituci místo rodiny. Nemít ho doma. Napsala bych dát ho do ústavu, ale místo, kam jde, je domácnost pro čtyři děti v komplexu s několika podobnými domácnostmi. Je to Domov. A aby se to Toníčkovi nepletlo, paní učitelka ze speciální školy, kam teď chodí Toníček, a z Domova vymyslely, že budeme říkat…

Název ve vás může vzbuzovat asociaci, že jet do IQlandie s Péťou je něco jako jít spolu po schodech zvídavosti do nebeského království samotné Athény. Jestli Péťa něco má, tak IQ. Ať už je to cokoliv. To bychom však nemohli být my, aby se něco nepokomplikovalo. Jak řekl Varel Frištenský o návrhu bezmotorového důlního výtahu: „Nápad jistě dobrý! Výsledky nebyly dobré.“ Jednalo se o školní…

Od dubna přijali Toníčka do domova pro postižené děti. Tady žijí děti v jednotkách po několika dětech. Tyto jednotky připomínají rodinu. Každé dítě má svůj pokojíček. Centrum má úplně nově postavené prostory a je moc krásné. Je sice sto kilometrů daleko, a ještě směrem od táty kluků, ale nebylo na výběr. Kromě vzdálenosti však nevidím jedinou chybičku, a tak vím, že to pro nás bude…

Péťa se narodil do světa, kterému nerozumí a svět mu nerozumí, že nerozumí, protože to je přeci jasné, že když se objevíte jednoho dne na Zemi, že víte bez váhání, kde jste a co máte dělat. Už při narození umíte triky, kterými dokážete dát najevo, co potřebujete, a zajistit si to. Ve dvou letech už jste v tom mistr a můžete šetřit plíce a začít…

Jak přišly, tak odešly. Vánoce. Pořád jsem čekala, kdy přijde ten okamžik uvolnění. Kdy zvládnu vypnout. Když jsem dostala na Štědrý den ráno křeče do břicha, tak to nešlo. Nešlo to ani při rozbalování dárků, kdy jsem běhala kolem zářících dětí a sbírala balicí papír. Nešlo to ani ve chvíli, kdy jsem si sedla nad svou nadílkou, protože mě stále bolelo břicho. O štědrovečerní…

Zvoní telefon. Paní učitelka Toníčka. Zapíná se můj známý mechanismus – panika. Tonda! Budu si pro něj muset jet? Zvracel? Někomu ublížil? Zvedám telefon se srdcem až v krku. “Paní Antošová, chci se jen zeptat, nevíte, jestli dnes Toníčka něco nebolí nebo netrápí? Nedaří se nám ho uklidnit a je nás tun a něj šest a jeden hlídá ten zbytek.” “Nemyslím si, že by…

Jak si ráda často připomínám, mám veskrze štěstí na lidi, kteří s mými syny pracují. Mezi tyto odborníky patří i naše psychiatrička. Vždy tak chápavá a milá, respektující. Jezdit ale na kontroly do Prahy a řešit s ní naše trable na dálku je náročné. Napadlo mě tedy najít někoho blíže, ale čtyři roky jsem se k tomu nemohla odhodlat. Okolnosti ale vedly k rozhodnutí to zkusit, a i…

Prázdniny byly fajn, především když jsme se nestarali o Toníka. Jo. Vybavuju si pár momentů, kdy to bylo v klidu a fajn i s Toníkem. Na bazénu. Když se houpal na hamace (na kterou se nám ale podařilo zakopat kůly až v půlce prázdnin). Při cestách vlakem, kupodivu. Ne zas tak kupodivu vždycky, když spal. Také byl nádherný čas, když jsme byli všichni společně na táboře. Tam…

Je polovina prázdnin a právě jste dorazili do tábora Jana Ámose Komenského v Bělči.Pozvala jsem vás sem strávit jeden den mezi námi. Jsme účastníci táborového běhu prorodiny s postiženými dětmi. Zaparkujte si v klidu u rybníka, zatím se jen podívám za rohparkoviště za hlavní budovou, jestli si tam ještě Lila hraje s koťátky, která se zde s kočičímámou zdržují mazaně přímo u zadního vchodu kuchyně. V té vaří náš báječný…

Některé děti ve škole mohou mít jisté výhody čili úlevy, přesto, že jsou chytré. Některé nemusí být zkoušené ústně, jiné mají více času na práci, jiným se více tolerují hlasité projevy nebo třeba šavlový tanec v případě stresu. Já jsem mohla požádat o 15 minut delší čas k vypracování přijímací zkoušky na osmileté gymnázium pro Péťu. Je to fér? Takové úlevy se týkají dětí se…

Myslím, že prožívám vyhoření. Nevím to jistě, není hmatatelné. Neobjevilo se ze dne na den. Neprožívám nějaké náročnější období. Snad i naopak, v poslední době se Toníček hodně uklidnil a Péťa zraje a stává se samostatnějším. Mám pocit, jako bych vyšlapala prudký kopec. Zvládám. Zaťatá, posilněná adrenalinem, tahající poslední zbytky sil z paty. Teď jedu docela po rovince, přesto mám problém udržet na cokoliv pozornost a…

Miluju bazén. Je to jediný časoprostor, kdy vím, že mi nezazvoní telefon, což bývá zvěstování problémů v jedné ze škol. Bazén ve všední dny otvírá ve 14 hodin, do 15:30 už musím v jiném městě vyzvednout Tondu ze školy.   Brávám s sebou Péťu, abychom měli čas sami pro sebe. Ale sprchy jsou jenom moje. Limetkové mýdlo, kapička éterického oleje na hřbet ruky jako…

Je polovina února. Cítím se vyčerpaná. Toníčkovi konečně zabraly léky, je spokojenější. Agrese takřka zmizela. Pořád ještě není ochotný počkat při vaření pelmeňů ta to, aby se nejdříve voda ohřála alespoň trochu. Když uhájím pozice a podaří se mi vodu v hrnci dohnat aspoň k pár bublinám, protestuje proti třem minutám varu. Naštěstí už zase funguje odvedení pozornosti, časování a lochtání. Aspoň natolik, aby se těstoviny…

Z Toníčkova pohledu to byl běžný den. Ráno jsme vstali, připravili se na odjezd, nastoupili do auta a odjeli. Den se začal odlišovat až na kruhovém objezdu, z kterého jsme odbočili o výjezd dříve. Toníček si uvědomil, že není pondělí. Vykřiknul, jako když ho píchnou šídlem: „Do Prahy?“ Toníčka jsem na změnu programu nepřipravila. Když jsem to udělala minule, byl problém ho dostat z…

K povolání psychologa patří průběžné revidování vlastního duševního zdraví. Od prevence (například vyhoření) přes kontrolu nad svými přenosy v terapii (když vkládáme moc svého obsahu do materiálu klienta) po vědomí o svých vlastních duševních slabinách. Některé jdou měnit, jiné lze mít jen pod kontrolou a vědět o nich, aby v naší práci nedělaly zlo. Žádný psycholog, stejně jako žádný jiný člověk, není tak daleko,…

Letos trávili mí malí autisté Vánoce u biologického táty. Jelikož můj muž má to neštěstí mít narozeniny těsně před Vánoci, a tedy je nikdy pořádně neslaví, rozhodla jsem se přehodit termín jejich oslavy a Štědrého večera. Uplácala jsem tradiční bramborový salát, na který autisté nesnesou ani pohled, upekla kapra, kterého pach nesnáší, tradičně připečená (protože za všechno může ta zlá, zlá Remoska) vánočka značky…

Jeden z nejmizernějších pocitů, které jsem zažila, bylo čekání na hospitalizaci. Máte 24 hodin denně, 7 dní v týdnu doma agresivního autistu s těžkou mentální retardací. Bez odlehčení to už nezvládáte. Odlehčení nepřipadá v úvahu, než se pořeší autistova agrese. Takže se snažíte nacpat na psychiatrii. Kde ale udat agresivní dítě? Navíc, když jako kovářova kobyla nemáte zcela důvěru v všechna zařízení a děláte přesně to, na co jste…

Zbývala nám už jen jedna možnost. Umístit Toníčka na psychiatrii, aby mu tam nastavili vhodnou medikaci. Bylo to neskutečně těžké rozhodnutí a kdybych tušila, jak moc těžké chvíle nás teprve čekají, možná bych se rozhodla počkat, až se zhroutím nebo – možná jen omylem – našiju autem do stromu. Vždycky jsem si říkala, s medikací střídmě. Přeci z něj nechci udělat salát. A vždycky zapomenu, že…

Když už jsem si tak nějak srovnala život – vybudovala nám nový domov v horách, umístila úspěšně všechny tři děti do školky a škol – dozrál čas napsat o naší cestě knížku. Všechno fungovalo dost dobře. Toníček byl ve škole spokojený, já začala mít i trochu času pro sebe a říkala jsem si, že je na čase shrnout kapitolu života jménem Malý autista. Popadla jsem…

Opravdu umím psát o všem? Nehonit si triko? Neschovávat se za to, že psycholog by se neměl příliš odhalovat? Nebo je něco, co neumím popsat, i když se snažím? Od okamžiku, kdy skončilo moje vyprávění zachycené v knize, uběhl rok. Tonda se blíží do puberty a přitvrdil ve svých špatných náladách. Meltdownech. Záchvatech agrese. Říkám jim berserk, protože to přesně vyjadřuje ten stav nezastavitelného šílenství….

Odjela jsem na dva dny pryč a Pavel se ujal všech dětí. Bylo to moc hezké a inspirativní, a tak si to jednou střihnul za mě. Pohodlně se usaďte, začíná Pavlovo blogové okénko! Toníčkův výlet skoro až na Pohledničku ,,Je sobota jedna hodina po poledni. Ležím na posteli, oči zavřené. Snažím se relaxovat polospánkem. Měl jsem poměrně náročný týden a vůbec se necítím dobře….

Život se zase rozběhl. Pořídili jsme si štěně. Rozmýšleli jsme si to rok, protože udělat šťastné zvíře i dva autisty zároveň je docela organizační puzzle. Promýšleli jsme vhodnou rasu. Největší canisterapeutičtí talenti jsou labradoři a bývají spolehlivou volbou. Ale nás si svou jemnou povahou, inteligencí a ovčáckou náturou získala krátkosrstá kolie. I ty mají vhodnou povahu ke canisterapii, jen je jich málo a čekací…

A co chybí vám? Co si naopak užíváte hezky z toho, co můžete?

Vždy mne psychofarmakologie tak nějak amatérsky zajímala. Co se děje v mozku a kde je hranice duchovna (psychoterapie) a mozku jako geniální chemické pumpy (neuropsychologie). Kdybych nebyla srab, dávno bych se vydala na nějakou cestu za šamany. Na druhou stranu mne vždy fascinovala instantní proměna, kterou s lidmi dělají anxyolitika (léky proti úzkosti). Lup a je to. Děsivě snadné, tak jsem byla srab zkusit…

Autostop v posledních letech skomírá. Koronakrize a karanténa tento rozporuplný fenomén zatípla téměř úplně. Aspoň je na světě zase o něco méně rozporů. A plnosti. Proto mne jednoho krásného mlžného dne nenapadlo, že ten pán u silnice stopuje. Myslela jsem, že má závadu na autě a zastavila jsem. Nu což, tak si naskočte. Pán jel za sluníčkem. Byla inverze. „Jak se teď stopuje?“ „Ale…

O pice a potravinové neofobii Tak nevím, jestli jsem měla učit Tondu sbírat houby. Courání lesem nesnáší, postrádá pro něj smysl. Nicméně lesem schválně vedu kus naší zaběhlé trasy. Tu a tam v jeho protestním tempu seberu houbu, ale nesmím se moc zdržet. To nesnáší. V poslední době několikrát použil slovo houbička. Jen tak bez zjevného kontextu si ho pobrukuje. Našla jsem malého hříbka….

Hlásíme se opět z tábora pro rodiny s postiženými dětmi. Jezdím sem moc ráda. Především kvůli lidem. Kvůli asistentům plným elánu a s vždy nataženou pomocnou rukou. Kvůli báječnému týmu vedoucích. A především kvůli ostatním rodičům. Kvůli klientům, protože pohled na ně mi připomíná, jak moc je každý autista jiný a je nezbytné klienty vnímat jako jedince, ne diagnózy. Sleduji, jak lidé – obyčejní…

Toníkovo náročné období nebere konce, ale nezbývá mnoho dní a kluci odjedou ke svému tátovi. Jsem ráda, že Toníkův táta péči o něj nevzdal, jeví o něho zájem a má ho rád. I když jsme prožili tolik hádek, nedorozumění a máme mezi sebou nejhlubší propast. Ale v životě není funkce uložit, nahrát a smazat. Kluci jsou prostě naši. Také, přiznávám, si bytostně potřebuji někdy…

Hurá! Slyšíte to nadšené hurá? Ne? No… Tonda sedí u stolečku, stříhá Péťovu tužku a chroupe její ústřižky. Po upozornění, že ji nemá jíst, si stříhá porce Liliných obrázků. Lila chodí s dvěma slupkami od melounu v puse a říká, že je chroust. Nějak došla k tomu, že chroust dělá chrrr chrrr a slintá. Škoda. Kdyby chroust třeba zpíval a byl roztomilej, byla bych…

Dnes jsem si hodně rozmýšlela, do jaké míry mohu psát o osobních a citlivých momentech. Rozhodla jsem se ale napsat vše zcela otevřeně, protože podobné pocity nás může zažívat více a já nechci budit zdání, že je toto něco abnormálního, anebo že to třeba vůbec neexistuje. Od prvního dne školy Toníček pookřál. Vymýšlí samé taškařice, utíká, podniká vpády do ředitelny a podobně. Doma se…

Skončil první týden školky (v rouškách) po karanténě. Zítra se mohou sejmout roušky ve venkovních prostorech. Otvírají všechny školy, kromě speciálních. (Ty nakonec jen o týden později.) Návrat do školky po dvou měsících byl báječný. Lila tedy chodila týden do školky sama, protože se ostatní rodiče báli tam děti dát hned na první dobrou. Respektuju strach jiných. Zároveň nemohu za to, že já strach…

Toníčkovi je dnes osm let. Chodí do druhé třídy, má rád tělocvik a je mamánek. Rád se mnou chodí po horách a zajímá se o zvířata, hlavně o ptáky. Pozná poštolku od káněte od pěti let. Říká mi Elso, a maluje mne v modrých šatech, protože se rád dívá s Lilou na Ledové království. Říká, že je Olaf a má rád vřelá obětí. Doma…

Před třemi týdny se začaly zavírat školy, posléze školky, obchody krom potravin… Přiblížila se k nám pandemie koronaviru. Nepsala jsem. Nevěděla jsem, jak mám zachytit tuto dobu do našeho deníčku. Je zajímavé, jaké množství informací v dnešní době máme, a jak málo skutečně víme. Nevíme, kde se usalašit na přímce, na níž se jedním směrem kdesi nalézá bod, že tato chřipka je pouze běžná…

Moudrá žena, která zná hodně osudů, mi řekla v dobré vůli něco, co mi leží v hlavě. Myšlenku, která mne tíží, a nosím ji teď s sebou. Musíš mu věřit, že se uzdraví. Když nebudeš věřit, nemůže se stát zázrak. Když mu nebudeš věřit, neuzdraví se. Nevěřit svému dítěti, zlomit nad ním hůl… Cítila jsem vinu, jako bych ho držela v síti, aby nemohl…

Blíží se k nám orkán Sabina. Čekáme konec světa. Hory, že jo. Do toho mnou cloumá viróza a auto je v servisu (nějaké zvíře… jsem obtáhla bok auta betonovým sloupkem). Zásobili jsme se na půl roku života na Sibiři, a muž zůstal doma. Pro jistotu, abychom neudělali školáckou chybu, dobíjíme tablety a mobily. Děti necháváme doma. Bezpečí především! U nejstaršího zlatíčka nás po hodině…

Jelikož v okolí našeho nového domova neznám žádné psychiatry a klinické psychology a vypadá to, že je na ně kraj chudý, rozhodla jsem se neměnit ty, které máme v Praze a s nimiž by pro mne bylo těžké se loučit. Tak jednou za čas absolvuji s Tondou cestu. Dnes to bylo: Benecko – Martinice v Krkonoších – Chlumec nad Cidlinou – Praha Hl. Nádraží…

O funkčnosti autismu Protože nejsem trapák, abych si dávala na Nový rok předsevzetí, dala jsem si ho už na podzim. Strávím advent i Vánoce v klidu. Zenovém klidu. To není hezký, nesmějte se. Je třeba kultivovat projevy stresu – viz předchozí článek. Viz všechny předchozí články. Kultivovat myšlenky s vyčištěnou hlavou chozením v houbami překypujících lesích. V hrdosti, že dojíždění zvládáme. V úlevě, že…

Včera začal advent. Přeji vám všem jeho klidné prožití, šetřme síly na zimu, která nás teprve čeká. Neupínejme se celý měsíc na dokonalost jediného dne, případně několika dní svátků. Udělejme si čisto v duši a mír kolem sebe. Hlavně klid a teplo na nohy. Proto jsem se rozhodla udělat dnešní speciál, sbírku výroků mých dětí. Ti, kteří mne sledují, možná některé z nich znají…

Meltdown je stav ztráty kontroly, zoufalství a zahlcení vztekem. Projevuje se jako záchvat nepříčetnosti, který nejde zastavit. Pro autisty je meltdown typický i v dospělosti, ale v nějaké verzi si ho u batolat asi užil každý šťastnější rodič. V neděli jsem si s klukama vyšla ven. Šli jsme po cestě nahoru. No, Toníčkovi se vyšlapovat do kopce nikdy moc nechce, tak jsem si dávala…

Máme za sebou první školní měsíc v novém domově. Chod dne se ustaluje. Začínám si zvykat na pozici závozníka a na chvíle bez všech dětí. Začala jsem chodit plavat, celé září jsem probloumala v lese, sbírala šípky, sušila hrušky a houby a i jinak se realizovala v čtyřhodinové pauze babymanagera. V autě mám spoustu času na přemýšlení. Většinou si procházím věci, které budu muset…

Musím se přiznat, že jsem ze vstupu Toníčka do školy měla zvláštní pocity. Možná to bylo proto, že přišlo hodně změn najednou. Nejmladší člen naší rodiny nastupuje do školky poprvé. Těší se tam, ale přesto je to velká a náročná změna. Ta se očekávaně projevila pláčem a smutkem z našeho odloučení, střídavě s nadšeným vyprávěním, že zítra půjde zase… Nová škola pro Péťu –…

Zbytek prázdnin probíhal ve stěhovacím duchu. S Prahou jsme se rozloučili, odevzdali klíče od panelového domu a usadili se v horách. Říká se, že nejlépe se učí vlastní zkušeností. Proto v rámci dějepisu dopřejeme dětem pár let života ve středověku, v lepších dnech pak v polovině 20. století, kdy byla naše lhota elektrifikována. Vtlačit poměrně velký byt se sklepem do jedné – nářečím –…

Část IV. Den desátý Náš ústav se vám mými ústy co nejsrdečněji omlouvá za toto politování hodné nedopatření, ke kterému na Korfu dochází jednou, maximálně dvakrát za rok! Bouřka! Sedíme při svíčce (proti komárům), růži (kterou Lile vnutily na pouti žebravé děti) a popíjíme kumkvátový likér. Péťa s námi monitoruje situaci na lightningstorms.org. Drůbež spinká. Den jedenáctý Lilu pozdraví pán. Lila: Hello! Zašeptám: To…

Část III. – Nahoru a dolů Den šestý Dnes tříbíme naši symbiózu. Toníček mi v moři svým tělem kryje připečená záda, já mám nepřetržitý přehled o tom, kde se nachází a mohu hodiny a hodiny šnorchlovat. On se nechá vozit po moři a je šťastný, když mu šnorchlem huhlavě zpívám, někdy se i hlasitě přidá. Jsme taková podivná karaoke bójka. Že toho má Tonda…

Část II. Den třetí, sobota Dnes jsme se vydali na písečnou a mírnou pláž na jihu zátoky. Pro Toníčka bylo nesnadné přijmout změnu programu. Dostal totiž boty i plavky. Kombinace vjemů: „dáme plavky = jdeme plavat“ a „dáme boty = jdeme na výlet“ byla pro Tondu nečitelná. Nevěděl, jestli utíkat na pláž, nebo hlasitě protestovat, a tak utíkal na pláž a hlasitě protestoval. V…

Část I – Let za bouře a japonská odbočka Den první Na letišti se jal Tonda nastupovat do prvního letadla, které viděl. Bohužel do toho, které odlétalo celé dvě hodiny před tím naším, a bylo těžké mu vysvětlit, že to tak snadné nebude. Toníček pojal podezření, že jsme na letišti pouze na exkurzi, protože NELETÍME! Ztratil ve mě důvěru, protože jsem přece říkala a…

Hádanka: Co udělá autista, když přijde do školky a dveře branky od vchodu jsou demontované? Obejde školku a najde si jinou branku! Včera jsme jeli někam, kam se Toníčkovi nechtělo. Cesta vedla přes křižovatku rovně. Toníček před křižovatkou začal napodobovat navigaci: „nyní se držte vpravo“, a naléhavě vydával tikavý zvuk blinkru. V pátek jsme jeli autobusem ze školky. Seděli jsme na sedačkách, já ve…

„Kdy jste si toho všimli poprvé?“ Častá otázka. Toníček vyplul do mé náruče se svými pěti kily přesně před sedmi lety, v den termínu, jako místní váhový rekordman. Na to, že ho byl pěkný kousek, porod nebyl nijak mimořádný. Toníček byl hned u mne a dařilo se mu hezky. Neměl ani novorozeneckou žloutenku. Byl v souvislosti s vyšší porodní váhou pečlivě vyšetřen, sledován, a o…

Dnes jsem jela ze školky, po neskutečně dlouhé době, jen s Toníčkem. Projela jsem se s ním výtahy v Albertu, dokonce jsem ho nechala zajet do podzemního podlaží. Moc dobře ví, že tudy cestu nemáme, a že jde o společensky neakceptovanou zajížďku. Jindy se na něj za to, když přeci jen zmáčkne toto tlačítko, zlobím. Pak si koupil Kravíka a výjimečně dva čokoládové tvaroháčky…

Dnes jsou lidé vyzýváni, aby se oblékli do modré barvy, aby podpořili povědomí o autismu. Proč modrá? Je to prý barva komunikace a s tou mají autisté problém. National autistic society používá barvy fialové, od ní se zase distancuje Autism Speaks, která volá po modré a kterou zase nemají příliš v lásce autisté, jak se dozvídám. Růžovou shrábla prsa, duhovou okupují gayové a o…

Z takového počinu by se měl radovat každý. Pokud totiž vyjdete z obchodu s nákupem, se shodným počtem dětí jako při vstupu (což se týká i bezdětných zákazníků), a hned za dveřmi domova nemáte chuť si otevřít flašku, stojí to za řeč. Jen bezdětný nákupčí o tom ještě neví. Pokud nemá autismus. Nebo alkoholismus.  Já jsem na nás dnes moc pyšná: poprvé jsme zvládli…

Tato skutečnost mne poslední dobou poprvé přivádí na vážné myšlenky o naší budoucnosti. Zatím byl prostě mrňousek. Nebyly jasné diagnózy, nadto nebyly jasné prognózy. Hráli jsme s tím, co jsme měli v ruce. Nechávali všechny cesty otevřené.  Tak, jako se rodiče těší na první třídy svých dětí, na ten alegorický výjev, kdy se dítě s úsměvem a aktovkou otočí ve dveřích školy a řekne: „Ahoj,…

V posledním roce Toníček udělal velké pokroky, čímž se spousta věcí usnadnila. Lila udělala velký pokrok, čímž se spousta věcí zkomplikovala. Dostali se na podobnou úroveň, ale přesto jsou každý jinde. Hrají si jinak, mají jinou komunikaci, jiné zájmy, jiné potřeby… Je večer, čas uložit děti. Lila ječí. Buď že chce uspávat ihned, začne se motat z únavy, občas zakopne, ale ještě se jí…

V poslední době mám opět chuť napsat příspěvek, mám ale v hlavě tolik nápadů, že se mi ani jedno téma nedaří uchopit.   Jsem plná vzpomínek na lidi, které jsem potkala v práci pro ranou péči. Víří ve mě téma táborů nebo víkendů pro rodiny s postiženými dětmi – z pohledu klienta, psychologa, a snad – brzy – i spolutvůrce. Nabírám síly po vyčerpání…

Sestry, bratři a autisti   V případě vícedětných rodin s postiženým dítětem nebo dětmi padá hodně otázek. Neublíží našemu nemocnému děťátku, když si pořídíme další dítě? Nebo naopak: jaké bude pro naše starší dítě přijmout mladšího, nemocného sourozence? Jaké to je být sourozencem postiženého dítěte?   Každé dítě by mělo zažívat pocit, že je jedinečné a milované.   V rodinách s postiženými dětmi to…

Jak došlo na nápad letět s autistou k moři… Tento rok byl extrémně náročný. Péťa nastoupil do první třídy, kde se úplně nepovedla integrace. Nadešel druhý rok mé milované dcerky, rok, který perfektně vystihuje psychologický termín „terrible twos“.  Že to nebude legrace mi došlo už na podzim, kdy jsem začala šetřit, a někdy před Vánoci zaplatila zálohu na dovolenou. Ještě, že jsem to udělala….

V poslední době se hodně diskutuje o výchově. Je lepší děti vychovávat volně, s respektem, nechat je pocítit důsledky svobody, ale i jejich jednání? Nebo být autoritou, člověkem dávajícím hranice a určujícím řád? Myslím si, že jedno nevylučuje druhé a nekonečné hádky jsou zbytečné plýtvání silami. Nejsem zastánkyní extrémů jako je teror či ignorace. Jsem přesvědčena, že rodič dokáže jak stabilně určovat hranice, tak…

Dlouho jsem nevěděla, o čem napsat další blog. Ne, že by se u nás nic nedělo. Naopak, nadcházející jaro přineslo mnoho aktivit, ale zážitky byly roztříštěné, osobní, a únava veliká. Lila dorostla do věku, který psychologové nazývají „terrible twos“. Příšerná dvojka. A řekla bych, že není třeba NIC k označení vysvětlovat. Grrrrrrrrr! Toník se posunul ve vývoji hodně dopředu, a kupodivu i u něj…

Toníček má, jak už to bývá, i své silné stránky. Jednou z nich je schopnost luštit různá bludiště. A o nich budu dnes vyprávět.   Toníček dostal k Vánocům 3D bludiště, Intellect ball. Je to velké plastové vejce, v němž jsou různé dráhy, chodbičky a ocelová kulička. Toníček jím byl konsternovaný. Provozoval ho vcelku úspěšně, ale přejet ho, zvlášť třetí dráhu, je zatracená a titěrná práce. Toníčkovi…

Ráda bych dnes napsala něco o sourozenectví a postižení. Nevím, jaké to je, být sourozencem postiženého dítěte. To, co vím, jsem musela vypozorovat. Především budu psát o Péťovi, o sedmiletém prvňáčkovi. Moc tu o něm nepíšu, abych příliš nenarušila jeho soukromí, ale dnes udělám výjimku, protože sourozenectví a postižení jsou velmi důležitá a citlivá témata. Především v okamžiku, kdy se rodiče postiženého dítěte rozmýšlí,…

Včera jsem byla tázána, s čím jako psycholog pod Centrem rané péče rodinám pomáhám. Tak se mou hlavou prohání pořád tato otázka: s čím potřebují pomoct rodiny s postiženými dětmi?  Děti mají totiž celkem širokou nabídku péče, od špičkových lékařů po zapůjčování rehabilitačních pomůcek. Centrum rané péče myslí ale i na rodiče dětí, což je skvělé. A proto s nimi spolupracuji, jsem psycholog pro…

Toníček začal používat slovo maminka. Učila jsem ho to tak, že když zopakoval slovo maminka (s výslovností nemá velký problém, tak jsem zvolila tento tvar), objala jsem ho a řekla: „jééééé“. Slovo si ale nespojil se mnou, ale s obejmutím a s následným zaradováním se, takže když chce vzbudit akci obejmutí-jééé, řekne: „mamiko“. Jasně a čistě. Se mnou si to slovo nespojil. Září pro…

Tak už od asi druhého týdne prázdnin se mne lidé ptají, kde je další článek, kdy přispěju do blogu. Začaly prázdniny. Skončily školky. No, nejdřív jsem si říkala, co tak říct, aby to nevyznělo (zase) jako stěžování si a předkládání osobních, až intimních, informací o Toníčkovi. Jednou mi i bylo kladeno na srdce, že není dobré veřejně psát – třeba někdy až – nechutnosti…

Článek pouze pro bohaté lidi!!!   Blíží se konec školního roku. Jedno mé dítě ukončilo předškolní docházku, druhé je přesně v polovině. Proto jsem si dovolila menší odbočku ke školkám, jelikož ty velice souvisí s předchozím tématem – šetření sil. Mám velkou potřebu nějakého poděkování a nevím, jak ho vyjádřit, protože nemohu odměnit každého pedagoga těchto školek zlatou sochou v životní velikosti, což je…

Z depky ven level 1 ŠETŘENÍ SE Výhodou šetření je, že lze aplikovat v jakékoliv fázi, v depce, i v té optimistické. Krom výjimek jako hyperaktivita, obsedantní nastavení osobnosti a jedna fáze posttraumatické stresové poruchy, jenž může po zjištění, že je dítě postižené (a nebo po traumatu, při kterém k postižení dojde), nastat.  Šetření se, to je moc důležitá věc. Rodič postiženého dítěte se…

V neděli 14. května 2017 je Den matek. To bude na den přesně osm let mé první zkušenosti s mateřstvím – zjistila jsem, že jsem těhotná. Potratila jsem, otěhotněla jsem, porodila jsem zdravé dítě na den přesně před sedmi lety, v jeho roce počala druhé dítě a 1. května 2012 šťastně porodila. Mám před sebou jeho očkovací průkaz, roční kontrola, ZDRÁV. A pak to…

Pěkná depka   Je to marný, je to marný, je to marný! To mne často napadlo v situacích, kdy si Toník lámal při psychologickém vyšetření hlavu nad puzzle o dvou dílcích. Nebo kdy nacpal plastový obdélník do dírky ve tvaru hvězdičky, jejíž dva cípy neunesly tento manévr (od té chvíle věřím evoluční teorii vybití neandrtálce fyzicky zdatnějším homo sapiens). A nebo, když si ukousal…

Fáze druhá – SMÍŘENÍ Tak jsem si prošla stádiem: Vaše dítě je postižené, smiřte se s tím. Jsem psycholožka a vím, že se stává, že je někdo postižený, duševně nemocný, že se stávají na světě různé věci a že je ne vždy můžeme chápat. Proč by ne já, my a moje dítě, příroda netiskne všechny odlitky stejně. Jo. Co dál tedy? No tak na…

9. října 2015 Počátek pouti Kdy dojde k tomu momentu, že se iluze „vám se to přeci stát nemůže“ rozplyne jako pára nad hrncem? Můžete se stát rodinou dítěte s postižením díky dobré prenatální diagnostice už před porodem. Při porodu. Po porodu. Kdykoliv. Může to přijít náhle formou nehody/nemoci nebo jasné diagnózy a nebo plíživě, kdy se vám zpočátku zdravé dítě přestane vyvíjet a…