A máme nakoupíno!

Z takového počinu by se měl radovat každý. Pokud totiž vyjdete z obchodu s nákupem, se shodným počtem dětí jako při vstupu (což se týká i bezdětných zákazníků), a hned za dveřmi domova nemáte chuť si otevřít flašku, stojí to za řeč. Jen bezdětný nákupčí o tom ještě neví. Pokud nemá autismus. Nebo alkoholismus. 

Já jsem na nás dnes moc pyšná: poprvé jsme zvládli nákup v obchodním domě rychle, důstojně a s volností pohybu dětí. Ani dcerka nebyla v nosítku, jak bývá jindy. Uhlídat dvě mentálně dvouleté, ale fyzicky, chováním a potřebami zcela jiné děti, není totiž snadné. 

Autem se blížíme k obchodnímu centru. Jsou čtyři odpoledne. Nebylo by kde zaparkovat, nemít  přidělenou kartičku pro ZTP. Tyto dny mi připomínají, proč je důležité, aby měli možnost na vyhrazených místech parkovat i fyzicky zdraví – jinak postižení – lidé. Co by se stalo, kdybych zjistila, že není kde zaparkovat a jela auto zapíchnout do vedlejší ulice? Toníček by si myslel, že nakupovat nejdeme, což by mu v hlavě rozmlátilo naplánovanou souslednost činností ABCD na ABCFUCKERROR. Propadl by panice, pláči, vzteku, musela bych ho uklidňovat a nálada by byla ta tam.  

Ale je to dobrý. Klesám do garáže jak hýždě při Lambádě, z autorádia drsně duní Enja, s výrazem ostřílené kamioňačky na jeden švih lepím káru do volného dvanáctimetrového parkovacího místečka. Otevřu Toníkovi, Toník vystoupí, zavřu, Toník otevře u spolujezdce, u sebe, Lila mi stahuje kulicha do očí, zavřu oboje dveře, Toník zkusí, zda jsem zamkla a děti už se hrnou k jezdícímu pásu.  

Víte, že se ten jezdící pás nazývá travelátor? Ne? To doufám. Opájím se totiž pocitem, že mateřská demence i po devíti letech ještě nevyžrala veškerou šedou hmotu mého mozku. Což je substantia grisea. A ta v mozku tvoří kůru, neboli kor… „Mamí, Lila čůlala!“ Stresový hormon kortizol reguluje adenohypofýza… Počkat!!! Teď mám v hlavě něco důležitějšího, než mozkovou kůru, a to, kde jde nechat dítě s akutní potřebou, vymočit v podzemním parkovišti? „Mamí, doblý, čůlala ne.“ O čem jsme to…? 

Děti kultivovaně nastupují na travelátor, vystupují, …a Tonda opět nastupuje…, takže čekáme, až se s triumfálním výrazem vrátí po pásu z garáže. Já se na něj dlouze podívám, on pochopí, že by mne už neměl provokovat další jízdou. Pokusí se sice ještě jednou obrátit směr do garáže, ale nechá se chytnout za ruku, Lila si bere mou druhou ruku a (poprvé v životě) jdeme dvacet metrů standardně.  

V DMku potřebuji prací prášek. Nyní začíná „pevnost Boyard“. Na úkol mám přesně 7 minut, 26 vteřin, protože vím, že Toník 4x projde bludištěm regálů v přesném, mě již známém pořadí. (Poprvé jsem podlehla falešnému pocitu, že vypil nejbližší detergent a hledá první pomoc.) Pak začne panikařit, proč na něj s přísným výrazem „no kde jsi, čekám tu věčnost“ nečekám před vstupem. V mezičase nesmím vytratit Lilu, protože rozprchnutí dvou náhodně se pohybujících částic by vedlo k definitivnímu rozpadu našeho týmu. 

Hledám prací prášky jako soutěžící klíček v nádobách s hady. Nacházím. Jelikož jsem biomatka, pečlivě čtu složení mého ekoprostředku. Vlivem tříštění pozornosti mezi rabující batole a rotujícího autistu můj mozek vnímá všechny složky přípravku jako blá blá blá blá blá. No, zní to dobře, beru. Obhlížím okolí, nikde žádné vytahané šminky, jsem na Lilu pyšná. Letím k pokladně, platím, vycházím z obchodu. Felindra vypustila tygry. Venku si stoupám s přísným výrazem, Tonda dojíždí své čtvrté kolečko pochůzky, kontroluje, že jsem na své pozici, chytá mne za ruku a spokojeně odcházíme. 

Cestou k druhé metě, Bille, potkáváme jezdící schodiště. Neboli eskalátor, ale to jste asi… no nic! Tentokrát Toník chápe, že nahoru cestu nemáme, tak kvituje úsměvem naši společnou projížďku eskalátorem nahoru a dolů již na začátku jízdy. Usmívám se, a on se cítí patřičně. Obě děti se s povzdechem, avšak poddajně, smiřují s tím, že další jízda už nebude, a míříme k druhé metě. Lila nechce do vozíčku, Toník naopak ano. Bereme tedy raději košík (do kterého se přeci jen snaží Toník nacpat své tělo nohami napřed), a já se začínám bát. 

Lila chce šunku. Tak jo, proč ne. S příslibem šunky mě děti nechají ohmatat pár kousků zeleniny a tak zažít deset vteřin shoppingové nirvány, kdy se vaše ruce a tělo soustředí pouze na propojení s majetky, byť jde o řapíkaté celery. Čím více mohou uhasit mé vyhoření (celer je v tomto ohledu úplný loser), tím více lákají získat a ucpat každou dírku mé narušené osobnosti.  Tonda se zabavuje dotazy: „Šunku s vajíčkem? Rohlík se šunkou? Knedlík s vajíčkem? Šunka s máslem? Knedlík s omáčkou?“ 

U pultu se šunkou nás čeká další výzva. Fronta. Fakt velká, masitá fronta. Lila už má slíbenou šunku, a jelikož ta se nám bude hodit i k snídani, tak se nechci vzdát hned z kraje. Dávám tomu šanci, stoupám si do fronty. Lila chápe, že se nám šunka do košíku nedoplazí jako chobotnička z Čertovky, tak vcelku klidně čeká. S Toníkem to šije, protože ho šunková sága nezajímá. Přislibuju mu Kravíka, aniž bych věděla, zda: 

a) půjde informace zcela mimo něj? 

b) uslyší slovo „Kravík“ a nastartuje z nuly na sto za dvě vteřiny do místa určení? 

c) a nebo porozumí, že bod B následuje až po bodu A, a vyčká.  

Toník se na mě podívá, podívá se směrem k mléčným trvanlivým výrobkům, já na něj kývnu, řeknu: „Počkej – šunka, potom Kravík.“  Toník si dá palec do pusy, aby se uklidnil, a čeká. Opravdu čeká! 

Cestou ke Kravíkům jdeme kolem jogurtů, což je vždy pro Toníka, jako když se před Mojžíšem rozprostřela Země zaslíbená. Poskakuje a tetelí se, a já mu dovoluji vzít si jeden Termix. Bere si dva, vítězoslavně se mu zablyští v oku, a oba se smějeme. Cestou od pultu vedeme konverzaci: 

„Matyldu?“ 

„Ne.“ 

„Monte?“ 

„Ne.“ 

„Tvaroháček?“ 

„Ne.“ 

„Paulu? Tvaroh? Jogurt? Matyldu? Monte? Matyldu kytičku? Matyldu čokoládku?“ 

„Néééééé.“ 

„Hahahahaha!“ 

Tonda do regálu vrací jogurt, Matyldu a tvaroh, hala bala – tvaroh k Matyldě a Matyldu na místo jogurtu. To mi trhá oko, rovnám objekty na správné místo a před paní zaměstnankyní si ulevuji, že nevím, kdo je tady teda autista. Kouká poněkud zmateně, jestli nemyslím ji, ale usmála jsem se na ni, abych ji přesvědčila, že o ní si nic špatného nemyslím. Trochu vyděšeně odvrací pohled zpět ke svému zboží. 

Bereme dva Kravíky a Toníček kultivovaně odchází k pokladně. Lila se mě snaží ukecat, že Kravíka otevřeme hned, já se jí snažím vysvětlit, že až za pokladnou, což akceptuje. V čase mého výchovného a respektujícího dialogu s Lilou se Toníkovi daří procpat se na začátek fronty u pokladny. Nikdo se neohlíží, na lokty nedošlo, dobrý. Nechává se přesvědčit, že se odebereme na konec fronty, s čímž se vyrovnal pomocí dudlání palečku. 

Dostáváme se na řadu, děti svorně nakládají nákup na pás, Toníček hezky rovná položky, Lila upozorňuje paní prodavačku, kterou oslovuje paninko, že to je její Kravík a jede vzzzzm a udělá píp. Toník dostal do ruky oddělovací tyčku a pokládá ji důkladným a promyšleným pohybem rovně, jen ne mezi, ale vedle našich nákupů, což pána stojícího za námi rozesměje. (A mě marně svitne naděje na naprosto nevinný příbytek do našeho nákupu – šampus a čokoládu.) 

Za pokladnou se děti slastně sjedou cukrem z Kravíka a čekají ještě, než vystojím frontu v místní masně na růžku, kde jsem, ehm, původně chtěla koupit tu šunku, abych nemusela absolvovat horor v natřískané Bille. Lila si moc přeje párek, tak beru pár nožiček mini párků. Toník trpělivě čeká, jezdí prstem od začátku kovového odkládacího pásu na tašky, a těší se na párek. Podávám mu párek, Toník vystřelí přesnou výslovností nadšeně: „Párek!“, očmuchá ho, vrátí mi ho, a zcela saturován odchází za ruku z obchodu. 

Zahlásila jsem: „Jdeme k autu!“ Toníček si zavýskl, že bude ještě jedna jízda na travelátoru a odhopkal k němu. Akorát to tak vyšlo na jeho dvě jízdy, než jsme se doškobrtaly s Lilou a přistoupily. Pak už nás Toníček jen dovedl k autu (já šla suverénně na druhou stranu podzemní garáže) a spokojeně jsme odjeli. 

Stáhnu si okýnko, pustím vítr do vlasů. Radost mi hraje v hlavě to svoje tuc tuc.  

(„Dobrý večer, milí posluchači, je právě 17:00 a z rádia Mimoň k vám hovoří Úleva. Pojďme to rozpálit, další klip od Enya je…“)