Autor: Eliška

Vždy mne psychofarmakologie tak nějak amatérsky zajímala. Co se děje v mozku a kde je hranice duchovna (psychoterapie) a mozku jako geniální chemické pumpy (neuropsychologie). Kdybych nebyla srab, dávno bych se vydala na nějakou cestu za šamany. Na druhou stranu mne vždy fascinovala instantní proměna, kterou s lidmi dělají anxyolitika (léky proti úzkosti). Lup a…

O pice a potravinové neofobii Tak nevím, jestli jsem měla učit Tondu sbírat houby. Courání lesem nesnáší, postrádá pro něj smysl. Nicméně lesem schválně vedu kus naší zaběhlé trasy. Tu a tam v jeho protestním tempu seberu houbu, ale nesmím se moc zdržet. To nesnáší. V poslední době několikrát použil slovo houbička. Jen tak bez…

Hlásíme se opět z tábora pro rodiny s postiženými dětmi. Jezdím sem moc ráda. Především kvůli lidem. Kvůli asistentům plným elánu a s vždy nataženou pomocnou rukou. Kvůli báječnému týmu vedoucích. A především kvůli ostatním rodičům. Kvůli klientům, protože pohled na ně mi připomíná, jak moc je každý autista jiný a je nezbytné klienty vnímat…

Toníkovo náročné období nebere konce, ale nezbývá mnoho dní a kluci odjedou ke svému tátovi. Jsem ráda, že Toníkův táta péči o něj nevzdal, jeví o něho zájem a má ho rád. I když jsme prožili tolik hádek, nedorozumění a máme mezi sebou nejhlubší propast. Ale v životě není funkce uložit, nahrát a smazat. Kluci…

Hurá! Slyšíte to nadšené hurá? Ne? No… Tonda sedí u stolečku, stříhá Péťovu tužku a chroupe její ústřižky. Po upozornění, že ji nemá jíst, si stříhá porce Liliných obrázků. Lila chodí s dvěma slupkami od melounu v puse a říká, že je chroust. Nějak došla k tomu, že chroust dělá chrrr chrrr a slintá. Škoda….

Dnes jsem si hodně rozmýšlela, do jaké míry mohu psát o osobních a citlivých momentech. Rozhodla jsem se ale napsat vše zcela otevřeně, protože podobné pocity nás může zažívat více a já nechci budit zdání, že je toto něco abnormálního, anebo že to třeba vůbec neexistuje. Od prvního dne školy Toníček pookřál. Vymýšlí samé taškařice,…

Skončil první týden školky (v rouškách) po karanténě. Zítra se mohou sejmout roušky ve venkovních prostorech. Otvírají všechny školy, kromě speciálních. (Ty nakonec jen o týden později.) Návrat do školky po dvou měsících byl báječný. Lila tedy chodila týden do školky sama, protože se ostatní rodiče báli tam děti dát hned na první dobrou. Respektuju…

Toníčkovi je dnes osm let. Chodí do druhé třídy, má rád tělocvik a je mamánek. Rád se mnou chodí po horách a zajímá se o zvířata, hlavně o ptáky. Pozná poštolku od káněte od pěti let. Říká mi Elso, a maluje mne v modrých šatech, protože se rád dívá s Lilou na Ledové království. Říká,…

Před třemi týdny se začaly zavírat školy, posléze školky, obchody krom potravin… Přiblížila se k nám pandemie koronaviru. Nepsala jsem. Nevěděla jsem, jak mám zachytit tuto dobu do našeho deníčku. Je zajímavé, jaké množství informací v dnešní době máme, a jak málo skutečně víme. Nevíme, kde se usalašit na přímce, na níž se jedním směrem…

Moudrá žena, která zná hodně osudů, mi řekla v dobré vůli něco, co mi leží v hlavě. Myšlenku, která mne tíží, a nosím ji teď s sebou. Musíš mu věřit, že se uzdraví. Když nebudeš věřit, nemůže se stát zázrak. Když mu nebudeš věřit, neuzdraví se. Nevěřit svému dítěti, zlomit nad ním hůl… Cítila jsem…