Učit se doma s dětmi je moje oblíbená činnost, tedy, pokud mají náladu a netváří se, že se kvůli mě obětují. To mám chuť do toho kopnout, ale to je jiný příběh.
Moje nejoblíbenější téma v poslední době je Amerika. Když jsme se učili o té severní, dozvěděla jsem se neskutečné věci o Kanadě a z dosud pojímané země jako “velké nudné hodně stromů” se stala země s legračními názvy měst, zajímavými klimatickými podmínkami a miliony ostrovů v nepředstavitelně rozložité krajině takřka bez lidí – a to jsem vám ještě o ní neřekla to zajímavé.
Cestování na Google mapách po světové obilnici v USA byl jeden z nejsilnějších aha momentů. Že jsou v USA pole velká a silnice mezi nimi nekonečně rovné, to ví každé malé dítě. Ale dokud to neuvidíte na vlastní oči, těžko se ohromnost tohoto díla popisuje. Nejprve jsem si myslela, že se mi jen pomalu načítá webová stránka a pohled na střed USA je stále rozpixelovaný. Nebyl. Země zde vypadá jako čtverečkovaný papír, v každém čtverečku jedna malá tečka – budova farmy. Popojedeme.
Nyní se nacházíme na území Střední Ameriky. V Mexiku Péťa objevuje Chepe expres a hned ho přihazujeme na náš seznam vysněných cest po světě. Vlaková trať do Chiuauy je dlouhá kolem 600 km, má asi 90 tunelů, 30 mostů, projíždí obrovským kaňonem a to ani nemluvím o převýšení, které zdolává.
V Jižní Americe se nemůžeme rozhodnout mezi pestrým Ekvádorem nebo letem do Manausu, města u amazonského pralesa – letenky za pouhých 26 000 korun nám brnkají na cestovatelskou strunu (ne, že bychom ty peníze měli, plán má jisté malé díry). Péťu zaujala těžba kaučuku, jelikož jsme objevili mé fotky ještě z Kambodži, kde jsme v pralesním biomu tuto těžbu zkoumali na vlastní oči. Jak je ve hře nějaká skutečná událost, hned se učí lépe. Vyprávím dlouho do noci o kaučuku, obřích pomelech na stromech a mravenčích hnízd v jejich korunách.
Čteme si zahlcující cesto-faktopis Jižní Amerikou na konec světa a pak dál do Antarktidy, který v nás zanechává hluboké dojmy, ale pro objem a složitost informací málo vědomostí zužitkovatelných v písemce. Že se člověk neučí pro známky, ale pro sebe, si opakuji s každým pohledem do Bakalářů.
„Ať Péťa píše i co si není jistý, vždyť jim říkám, že nedávám mínusové body.“
„Co nevím, nepíšu!“
No tak to je pak těžký, když je něčí základna vědomostí o biomech v Minecraftu a jádro pravopisu ve skupině slovních hračičků (nevím, proč všeobecně anekdotní humor pomíjí témata např. větné skladby a druhů příslovců, mohli jsme se nasmát a dojít ponaučení).
Cestujeme po mapách dále, do hor jižní Ameriky, kde si zavzpomínám na jednu ze svých lásek, chlapce pocházejícího z Bolívie. Hned se nám naskytnou pěkné mnemotechnické pomůcky k hlavním městům státu a již teď jsem si jistá, že si je můj řehtající se synek zapamatuje dlouho. S trochou štěstí až do času písemky.
„Měli bychom jet ale někam, kde se mluví anglicky, kvůli jazyku“, podotýká můj muž v potlačované hrůze, kam ho zase plánuju zavléct a za co utratím naše poslední peníze, kterými štědře krmí stavbu našeho bydlení. „Nevěřil bys, že se dají sehnat slušné letenky do New Yorku!“ Zahalekám v naději, že by mi přeci jen prošel nějaký menší cestovatelský únik. „Škoda, že nikam nemůžeme kvůli stavbě.“ Povzdechne si s předstíraným zklamáním Pavel a v hlavě už počítá, jakou dobu ho bude ještě stavba chránit od mých dobrodružných nápadů.
Cestování je ale návykové. Miluju svůj domov, místo, kde i poslepu najdu své věci. Místo, kam patřím. Ale jak se říká, všude dobře, tak co doma.
Ráda sním a vzpomínám a i když tyto vzpomínky ohlodává čas, jejich náboj mi v duši zůstává.
Jako když mi bylo čerstvě osmnáct a s přítelem jsme spali první noc v Rawalpindi v Pákistánu v Yuth hotelu či co to bylo. Betonový low-cost hotel, kde jsme byli, co si vybavuji, jediní dvounozí obyvatelé. Strohá neomítnutá místnost připomínala vězeňskou cimru. Okno měla malé, vysoko, s výhledem do protější zdi. Jediným vybavením byly dvě postele, takové ty vojenské, s pružinami a olezlou matrací. Na stropě jeden obrovský větrák, který přinášel dilema insomnie vinou zvuků skřípání a za kolébání slibujícího pád mohutných lopatek na nebohé cestovatele, nás, a nebo neusnout vedrem a dusnem. Jen jsme položili batoh na zem, už se u něj vytvářela šňůrka mravenců. V hotelu byli tak velcí švábi, že mě na záchod musel doprovázet přítel, abych nekřičela hrůzou jen tak, do prázdna.
Co se nestalo v noci. Temnotu prorazily zvuky jedoucích velkých kolosů, tanky? Obrněné vozy? Zneklidněné hlasy, pokřikování. „Dělej, dělej!“ naléhavě znělo urdsky. Alespoň myslím, neumím urdsky. Další kovově ostré rány. Strachy jsme ani nedutali. Lomoz nepřestával až do svítání. Pak vše utichlo. Ráno se ukázalo se, že ubytovat se vedle tiskárny novin, je zárukou nejhoršího ubytování na světě.
Ale strašně jsme se nasmáli, částečně úlevou, částečně pobavením nad naší fantazií. Tato vzpomínka mě baví často, zvláště ve chvílích, kdy mám pocit, že se mi hroutí svět.
Nádherný cestovatelský zážitek mám z Portugalska, kam jsme jeli ještě celkem čerstvě zamilovaní s Pavlem. Vyjeli vlakem na slepo někam na pobřeží a tam šli na západ slunce. Šlapali jsme pom opuštěném pobřeží asi tři hodiny, než jsme našli “to naše místečko” a tam jsme si rozdělali portské, krevety, sýry a udělali si na skalách piknik.
Nikde nikdo, byl říjen. Šli jsme se s posledními paprsky vykoupat do ledových vln oceánu. Pár lidí se přišlo podívat, co za magory tam dobrovolně mrzne.
Pak jsme zase na pláži zbyli sami, povídali si a úplně se namazali portským. Po půlnoci jsme se podél pobřeží vraceli do města na první ranní vlak.
Jaký je váš nejzajímavější nebo nejromantičtější zážitek z cestování? Piště do komentářů, ráda, až mi bude zase smutno, budu za pomocí své fantazie cestovat ve vašich vzpomínkách. A třeba vydržím letos nevystrčit nos za hranice!
