Péťa se narodil do světa, kterému nerozumí a svět mu nerozumí, že nerozumí, protože to je přeci jasné, že když se objevíte jednoho dne na Zemi, že víte bez váhání, kde jste a co máte dělat. Už při narození umíte triky, kterými dokážete dát najevo, co potřebujete, a zajistit si to. Ve dvou letech už jste v tom mistr a můžete šetřit plíce a začít vše vyjadřovat řečí. Pokud je svět v pořádku. Pokud se narodíte třeba jako Lila, která působí, že si do embryonálního období jen odskočila na dovolenou.
Když z jakéhokoliv důvodu nemáte to štěstí narodit se s výbavou pozemské intuice, světu rozumět nemusíte. Tak, jak to má Péťa. Když něčemu malý, čerstvě vylisovaný pozemšťan nerozumí, tak se toho bojí. A když nerozumí celému světu a jeho fungování, může v něm strach vyvolávat hodně věcí, které ostatní lidi ani nevnímají, nebo jim dokonce způsobují radost. Kolotoče, psi, ale i roztomilá koťátka, mluvící hračky, příliš velké dorty, tikající hodiny, skákací hrady, modré zmrzliny, žlutá rajčata, nesrozumitelný výraz v matčině tváři.
Čím více však ale Péťa poznává svět, tím se cítí bezpečněji a strachy se mu daří překonávat. Čím méně tlačím na svou představu, jak by měl reagovat a co by měl prožívat, tím větší kroky zvládá udělat. Potřebuje jen čas, aby stíhal sbírat všechnu odvahu. Možná tomu běžný pozemšťan neporozumí, ale té odvahy je potřeba opravdu hodně a každý den. Už jen ráno. Jít do temné koupelny. Dát si na kartáček novou příchuť pasty. Narazit na děravé ponožky. Nenarazit na pavouka. Objevit na rohlíku divně nakyslé máslo. Šunku s tučným okrajem. Oliva? Jako vážně? Kolik těch věcí musí človíček potkat, než si zvykne. Než mu aspoň některé nové věci začnou dělat radost.
Mezi největší strašáky hned vedle obrázků prvoků patří všechny nejasné úkoly. Běžný malý pozemšťánek se raduje z tvoření! Malování, je radost, že může sdílet své představy a fantazie. Namalujte své oblíbené zvířátko. Napište, jak by vypadal váš nejhezčí den. Řekněte mi, jaká je vaše nejmilejší vzpomínka na minulý rok? No horor! Co když to řeknu špatně? Určitě se budete zlobit! Co po mě vlastně chtějí? A proč se mě ptají, proč nepracuju? Cožpak to není všem jasné?
Péťa se takových úkolů, které jsou v běžném vnímání spíše příjemné, děsí. Nejdřív nemluvil. Ano, řekl, že má žízeň, hlad, ale nemluvil o sobě, neptal se. Znáte to věčné „proč“ batolat? Já ho neznala. Potom Péťa nemaloval. Vůbec. Ve výtvarce ani čárka. Doma se cítil dostatečně bezpečně, že po dlouhém uklidňování úkoly do výtvarné výchovy plnil. Ale strašně u toho trpěl. Potom začal malovat ve škole, když mohl použít motivy z hry Minecraft. Tu má rád, je tvořená z kostek jako stavebnice a ty jsou srozumitelné. Když se začal cítit ve škole bezpečně upustit od tématu hry, začal malovat jako ostatní. Po pěti letech. Ale začal a teď má z výtvarné výchovy samé jedničky a nikdo mi za celý rok nevolal, že by tvořit odmítnul.
Momentálně trpíme u slohů. Popis, vyprávění, Péťa odmítnul pracovat. Ve škole ani slovo. Paní učitelka má velké pochopení a trpělivost, ale trápí ji bezradnost. Stejně, jako mě. Speciální pedagogické centrum Péťovi umožnilo do konce pololetí psát slohy doma, protože doma to zvládá. No, zvládá. Je to jako ponor do ledové vody. Chodí okolo břehu a odmítá si byť jen sundat boty. Strčí palec do vody, brrr, nechci tam! Musíš se ale umýt, teplá bezpečná voda tu není, na tuto si zvykneš, protože… protože musíš. Pozemšťané považují nezbytné mýt se v ledové vodě. Tím prokážeš, že jsi inteligentní a naučil ses to. No, mě to zní také divně. Pojď, dej mi ruku, půjdeme do vody pomalinku a půjdu do ní s tebou. Nemůžeš to udělat špatně.
Péťa se do tůně namočí a rychle z ní ven. Tři věty. Můj pozemšťan se musí otužovat pomalu. Píšeme celé prázdniny tři věty denně. Někdy to jde lépe, jindy hůře, ale snažíme se snahy osahat a poznat, aby už nebudily takový strach. Konec konců člověk by se měl naučit vyjádřit se, i když pro to není zrovna zrozený.
A dnes se to stalo. Sloh! Napsal ho! Napsal ho ve škole! Raduju se. Odkládám svou zatvrzelost nákupčího zdravých potravin a sahám po příšerném prefabrikovaném dortu vyrobeném z odporných sušenek se spáleným kakaem, které mé děti fanaticky milují. Prý, že se láska nedá koupit! Ha ha. Mám radost a toužím oslavovat. Vím, že nemáme vyhráno. Ale je to naděje.
Z Péťova bytostného strachu ze psů se zrodila nezměrná láska už nejen k našemu psovi, ale ke všem psům na světě. Tato změna nepřinesla jen pěkný vztah ke psům, ale malé otevření srdce Péti vůči pocitům všech ostatních bytostí. Radost. Uklidnění od záchvatů agrese. Agrese se proměnila ve smutek, protože náš pejsek nesnáší agresi, ale smutní se s ním hezky. Je bezva parťák do pláče. Jak by nás tedy mohl zastavit nějaký sloh!