Logo
Menu
  • Blogování |
  • Kniha „Na autismus jedině autibiotika“ |
    • | Kde zakoupit mou knihu
    • | Upřímné poděkování všem dárcům
    • | Křest knihy 11.12.2021
  • O autorce |
    • | Životopis
    • | Praxe
    • | Certifikace
    • | Kontakt
  • Rozhovory |
Menu
Divnoženka

S Péťou v IQlandii

Zveřejněno v 27 dubna, 202328 září, 2023 od Eliška

Název ve vás může vzbuzovat asociaci, že jet do IQlandie s Péťou je něco jako jít spolu po schodech zvídavosti do nebeského království samotné Athény. Jestli Péťa něco má, tak IQ. Ať už je to cokoliv. To bychom však nemohli být my, aby se něco nepokomplikovalo. Jak řekl Varel Frištenský o návrhu bezmotorového důlního výtahu: „Nápad jistě dobrý! Výsledky nebyly dobré.“

Jednalo se o školní výlet, kam jsem Péťu doprovázela, kdyby náhodou došlo k nějakému záseku. Těšila jsem se jako malý Jarda Cimrman. Péťa přeci miluje různé vědecké výstavy a výlety. Co by se mohlo stát!

Cesta příměstskou linkou Jilemnice – Liberec byla příjemným zpestřením našeho usedlého života. Už roky jsem nebyla na Matějské. Autobusy na této lince jsou toho typu, že když přejedete kuličku hrášku na asfaltu, cestující v zadní řadě to vyrazí ze sedadel takovou silou, že čepice z tvrdšího textilu zůstávají nenávratně zaražené ve stropě. Také horský terén zajišťuje pestrou pohybovou aktivitu vehiklu, konkrétně houpání ze strany na stanu, stoupání a prudké klesání. Pan řidič se střetu techniky s přírodou nezalekl a svižně si to sypal dvě hodiny cesty s úsměvem. Úsměv bledl v tvářích dětí, kterým se postupně začalo dělat lehce nevolno. Barvu jsme do nich ale nabrali rychle při poklusu do centra vědy.

Když jsme si uložili věci a dostali úkoly a rozchod, spadl ze mě stres a už jsem se těšila, co s Péťou podnikneme. Vyběhli jsme do druhého patra. V tom začala hlasitě hrát fontána, což Péťovi způsobilo velkou smyslovou zátěž, ale po prvotním úleku sebral odvahu, podíval se výhledem ze schodiště na fontánu, která převádí obrázky nakreslené návštěvníky do spádu kapiček tvořící před plátnem právě tyto obrázky. Líbila se mu, ale už jsem pozorovala jistý neklid. V tom se otevřely velké dveře do nejbližší místnosti expozice a přímo proti nim byl vystaven… robot. Robot, z kterých mé Péťa fobii, robot, který vypadá jako člověk. Během vteřiny dostal Péťa panickou ataku, křičel, že chce domů. Sedla jsem si na lavici. A jsme v háji. A je to zabitý. Ztuhla jsem hrůzou. Jednak jsem nečekala, že by expozici Péťa nezvládl a potom mi moc záleželo na tom, aby bylo vidět, že Péťa zvládá skoro vše jako ostatní, neurotypické děti, a gymnázium zvládne.

„Péťo, vždyť jsme prochodili snad všechny pražské výstavy, muzea, mnohem děsivější expozice, pamatuješ na podzemí Technického muzea?“

„Nojo, mami, když já si od rušného prostředí na vesnici už odvykl!“

Ano, pravda, dva roky střídavých lockdownů a uzavření doma s Toníčkem způsobilo, že jsme přestali skoro kamkoliv chodit. Bylo mi to tak líto. Věděla jsem, že to Péťa nedělá naschvál. Že může jen těžko ovládnout svoji hlavu v tak těžkém meltdownu. Seděla jsem a přemýšlela, co s tím můžu dělat. Jedna možnost je vzdát to a jet blitčákem obratem domů. Můj žaludek tiše protestoval a pocit hořkosti na duši mu dělal smutnou společnost. Ne. Prosedět čas v restauraci v přízemí a nalít do sebe kávu? Smutné, ale aspoň bych mohla smutek sdílet s kofeinovým kámošem.

Zatím nevím, co je nejlepší možnost, ale trvám na tom, že nejdu, opakuju nahlas, že se nevzdám a nikam se nehnu, dokud Péťa nepřestane panikařit. Zavírám dveře, aby byla mezi robotem a Péťou bezpečná clona. Okolo prochází paní učitelky a nabízí Péťovi jít na druhou stranu chodby na hlavolamy. Na mě Péťa teď zrovna moc nereaguje, ale paní učitelky zaregistroval. Podíval se směrem, který ukazovaly a překvapivě souhlasil. Udělala jsem vlastním tělem zábranu do místnosti s robotem a Péťa rychle prošel k hlavolamům.

Péťa se odmítá hnout od hlavolamů. Už se směje, luští je, soutěžíme spolu a je celkem pohoda. Úplně cítím ve vzduchu ten potenciál, že zvládne víc. Navrhuju, že vezmu kameru a půjdu natočit expozici vedle, jestli tam je vše v pořádku a bez robotů. Péťa uznává, že je to dobrý nápad, ale nenechá mě od sebe odejít. Nakonec se rozhoduje, že raději zemře po mém boku, než sám mezi hlavolamy a vydáváme se aspoň na chodbu o patro výše. Tak objevujeme velkou desku s tyčinkami, do kterých jde obtiskovat cokoliv z druhé strany. Soustředíme se a pečlivě zamačkáváme tyčinky na druhou stranu. Už máme obsedantně urovnanou plochu a najednou se nám před očima objeví reliéf několika hýždí pubertálních kolemjdoucích. Smích je rychlá medicína. Oba ze sebe vysmějeme velkou porci stresu. Ještě se pouštíme do stolní hry. Hrajeme vzdušný hokej, ale raději nepouštím tlačítko na stole, aby Péťu nerozhodil hluk. Kolem projde zaměstnanec expozice a suverénně zapne tlačítko. Naštěstí se Péťa jen zaraduje: „Vidíš, maminečko, jak se nám snížilo tření?“ A už věřím, že zvládneme posunout hranici ještě dál. „Nepůjdeme se podívat do expozice? Vesmír máš přeci rád.“ „Tak to zkusíme.“

Najednou šlo všechno. Samozřejmě kromě robota. Zvládli jme i promítání v planetáriu. Péťa vyráběl obří bubliny kolem svého těla a ani se jich neštítil, protože voněly pomerančově. Prošli jsme všechny patra i místnosti. Vyjma robota a smyslů, kde byl obří model ucha a z expozice se ozývaly zvuky. Tato expozice by se mohla prodávat ve zmenšeném vydání jako kapesní odpuzovač autistů. Beru dvakrát!

Cesta zpět proběhla hladce. Žaludeční nevolnost mi po tom všem stresu přišla jako uklidňující životní jistota. V autobuse jsem trochu zaklimbla a zdál se mi sen, ve kterém jsem měla velké plastové uši. Byl to náročný výlet pro nás oba, ale odjížděla jsem s vědomím, že Péťa překonal další metu v sebeovládání a ve zvládání meltdownu. Že přes to, že se tam cítil zle, neutekl a když se bouře v jeho hlavě trochu ztišila, šel dál a pomalu překonával další a další úrovně zátěže. Učil se říkat si, co už je moc, jako simulátor zemětřesení. Zaujal ho, nechtěl do něj vstoupit, ale řekl, že se chce dívat. Učil se říkat, co zkusí a případně vycouvá. Takto zkusil tunel, který vytváří pocit, že se točí člověk, a ne válcovitá stěna. Domluvili jsme se, že z něj může kdykoliv odejít, i na začátku, a nebudu se zlobit. Nakonec se v tunelu vesele bavil. Učil se říkat si, co se mu líbí, na jakou expozici se vyloženě dívat chce.

To všechno chtělo hodně odvahy a snahy. Vím, že to asi z vnějšku zní dost nepochopitelně. Možná může lidem, kteří nerozumí autismu, připadat, že kdyby se Péťa víc snažil, přeci už by nevyčníval. Přesto jen málo dospělých o sobě může říct, že na sobě každý den pracuje, aby se měnil k lepšímu. Jen ty změny jsou pomalé a stojí hodně sil nás všechny. Autismus nejde léčit, o to nám nejde. Jde nám o tom učit se vnímat a pojmenovávat problém, zvyšovat frustrační toleranci (to je někdy dost nepříjemné) a regulovat rozumem reakce na emoce. Nejde odstranit, ale jde servisovat. Kéž by existoval nějaký autiservis!

Péťa: “Jupí, Lentilky! Mám nejraději ty hnědé. Ty vypadají jako normální čokoláda.”

1 komentář u „S Péťou v IQlandii“

  1. Jasna Turzová napsal:
    11 května, 2023 (11:32 am)

    Jste dokonalí, zdravím ze školky v přrodě.

    Odpovědět

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Život – verze 2.028 září, 2023
    Je zvláštní, jak si člověk rychle zvykne na pohodlí. Toníček už žije pět měsíců v Domově. Připadám si… normálně. Jako by to tak bylo vždycky. Kroutím hlavou nad tím, jak jsem to všechno mohla zvládat, ve dne v noci. A znova a znova si zvykám, že můžu jít na oběd.
  • Toníček se stěhuje27 dubna, 2023
    První, co mě napadá, je, že je to divný pocit. Dát své dítě do péče instituci místo rodiny. Nemít ho doma. Napsala bych dát ho do ústavu, ale místo, kam jde, je domácnost pro čtyři děti v komplexu s několika podobnými domácnostmi. Je to Domov.
  • S Péťou v IQlandii27 dubna, 2023
    Název ve vás může vzbuzovat asociaci, že jet do IQlandie s Péťou je něco jako jít spolu po schodech zvídavosti do nebeského království samotné Athény.
  • Domov pro Toníčka21 února, 2023
    Od dubna přijali Toníčka do domova pro postižené děti. Tady žijí děti v jednotkách po několika dětech. Tyto jednotky připomínají rodinu.
  • Na nový rok o jeden sloh18 ledna, 2023
    Péťa se narodil do světa, kterému nerozumí a svět mu nerozumí, že nerozumí
  • Vánoce s příchutí vaty8 ledna, 2023
    Jak přišly, tak odešly. Vánoce. Pořád jsem čekala, kdy přijde ten okamžik uvolnění. Kdy zvládnu vypnout.
  • Podzimní rozcestí19 října, 2022
    Zvoní telefon. Paní učitelka Toníčka. Zapíná se můj známý mechanismus – panika. Tonda! Budu si pro něj muset jet? Zvracel? Někomu ublížil? Zvedám telefon se srdcem až v krku. “Paní Antošová, chci se jen zeptat, nevíte, jestli dnes Toníčka něco nebolí nebo netrápí? Nedaří se nám ho uklidnit a je … Více informací
  • Nový psychiatr29 srpna, 2022
    Jak si ráda často připomínám, mám veskrze štěstí na lidi, kteří s mými syny pracují. Mezi tyto odborníky patří i naše psychiatrička. Vždy tak chápavá a milá, respektující. Jezdit ale na kontroly do Prahy a řešit s ní naše trable na dálku je náročné. Napadlo mě tedy najít někoho blíže, ale čtyři … Více informací
  • Fénixovy prázdniny27 srpna, 2022
    Prázdniny byly fajn, především když jsme se nestarali o Toníka. Jo. Vybavuju si pár momentů, kdy to bylo v klidu a fajn i s Toníkem. Na bazénu. Když se houpal na hamace (na kterou se nám ale podařilo zakopat kůly až v půlce prázdnin). Při cestách vlakem, kupodivu. Ne zas tak kupodivu vždycky, … Více informací
  • Vítejte na táboře!26 července, 2022
    Je polovina prázdnin a právě jste dorazili do tábora Jana Ámose Komenského v Bělči.Pozvala jsem vás sem strávit jeden den mezi námi. Jsme účastníci táborového běhu prorodiny s postiženými dětmi. Zaparkujte si v klidu u rybníka, zatím se jen podívám za rohparkoviště za hlavní budovou, jestli si tam ještě Lila hraje s koťátky, která … Více informací

Mgr. Eliška Antošová
Kontakt

©2021 Eliška Antošová

Webdesign: Markéta Salačová
Technická podpora

Všechna práva vyhrazena
Tyto stránky používají cookies. Tím, že si je prohlížíte, s tím souhlasíte. Nastavení cookiesZavřít a souhlasit
Privacy & Cookies Policy

Privacy Overview

This website uses cookies to improve your experience while you navigate through the website. Out of these cookies, the cookies that are categorized as necessary are stored on your browser as they are essential for the working of basic functionalities of the website. We also use third-party cookies that help us analyze and understand how you use this website. These cookies will be stored in your browser only with your consent. You also have the option to opt-out of these cookies. But opting out of some of these cookies may have an effect on your browsing experience.
Necessary
Vždy povoleno
Necessary cookies are absolutely essential for the website to function properly. This category only includes cookies that ensures basic functionalities and security features of the website. These cookies do not store any personal information.
Non-necessary
Any cookies that may not be particularly necessary for the website to function and is used specifically to collect user personal data via analytics, ads, other embedded contents are termed as non-necessary cookies. It is mandatory to procure user consent prior to running these cookies on your website.
ULOŽIT A PŘIJMOUT