První, co mě napadá, je, že je to divný pocit. Dát své dítě do péče instituci místo rodiny. Nemít ho doma. Napsala bych dát ho do ústavu, ale místo, kam jde, je domácnost pro čtyři děti v komplexu s několika podobnými domácnostmi. Je to Domov. A aby se to Toníčkovi nepletlo, paní učitelka ze speciální školy, kam teď chodí Toníček, a z Domova vymyslely, že budeme říkat Pokojíček. Toníček si totiž oblíbil svůj krásný pokoj a je to slovo nepodobné označení jiného místa v jeho slovníku.
Ze všeho nejdivnější bylo balení věcí. Stěhování vyšlo hned na den po Velikonocích. Celé svátky si tu Toníček spokojeně broukal netuše, kam jde. Jeho schopnost porozumění není tak dobrá, abych ho na to zvládla jakkoliv připravit. Mluvím s ním o tom, ale jen se mým slovům směje a cítím, že vůbec nemá ponětí, co mu chci říct. Možná tuší, že se někam pojede – a to je tak vše. Vedle broukajícího si Toníčka balím tašky oblečení, bot, hraček, hygienických potřeb. Na oblečení nažehluji jmenovky. Do desek vkládám Toníčkův rodný list, očkovací průkaz, občanský průkaz, kartičku pojišťovny, lékařské zprávy, vyplněné dotazníky. Velikonoce jsou pro mě letos vskutku symbolické. Ve znamení nového začátku, v naději znovuzrození, alespoň co do únavy. Ale také pokání a odpuštění Jidášovi – tedy sobě.
Stejně by mě zajímalo, co si Toníček o cestě myslel. Viděla jsem, že je trochu nejistý, co bude, ale hlad byl ještě silnější a museli jsme udělat v Polsku výsadek do obchodu. Toníček si liboval nad neznámými druhy pečiva. Ani mě to nepřekvapilo, pár týdnů před odjezdem mi začal jíst skoro všechno. Týden před odjezdem mi před očima snědl řepný salát, jahody, polévku s játrovými knedlíčky – jídla, před kterými dříve v hrůze prchal. Svůj pobyt doma zakončil vajíčkovým salátem s bršlicí. Někdo to komentoval, že si uvědomil, že bude muset přežít v neznámých podmínkách a zapnul survival mód.
Po příjezdu se Toníček nechal ukecat, aby šel dovnitř, zul si boty – a byl pryč. „Pokojíček Toník!“ Myslela jsem, že mu tam ještě budu stěhovat věci a pak se rozloučím. Oproti tomu jsme museli vyřešit tolik organizačních věcí od školy po zdravotní péči, že už byla doba obědu, Toníček v klidu jedl a už nebylo dobré mu jitřit rány opětovným vítáním následným loučením. Tak jsem tak trochu s pocitem prázdné náruče nasedla do auta a do automatického režimu – nakoupit cestou, vyzvednout děti…
Zprávy o Toníčkovi dostávám často a také můžu kdykoliv zavolat – hned první neděli jsme se zdravotnicí řešili teplotu a jaké mu fungují léky. Toníček nezmizel, je pořád naší součástí a počítáme s ním. Svěřili jsme hodně jeho péče nové rozšířené rodině profesionálů. Můžeme si ho brát kdykoliv – nejlépe v pravidelném intervalu, aby v tom neměl guláš. Tak bude jeden víkend náš a druhý jeho táty. K tomu nějaké prázdniny a svátky, jak to zvládneme. Už se nemůžu dočkat společného tábora! A když jsem si uvědomila, že mnoho rodičů vídá své děti přesně v této míře – co druhý víkend a dovolená – a neztratili se sobě (stejně jako si mě bral kdysi táta a je stoprocentně mým tátou navždy), tak se mi duše zklidnila.
Vše se zklidnilo i doma. Až na intervence potřeštěné Lily se už může Péťa v klidu učit do školy, Lila se už nebojí o své věci a já mám mnohem víc prostoru pro děti. Na druhý den Lila dostala horečky a týden a půl jsme prožívali pečlivým předáváním si vzájemně veškeré virové nálože. Takže jsem ještě nepocítila žádné výrazné, natož blahodárné účinky nového chodu domácnosti. Opět se jelo na plno. Na náladě nepřidává ani mimořádné vleklé chladné jaro s minimem sluníčka. Muž mě uklidňuje, že to bude trvat dlouho, než se zotavím z vyčerpání, že jemu se zotavit z covidu trvalo tři měsíce, a to byl jen virus. Detektor černého humoru skomíravě zablikal jako světélko na chodbě podzemního bunkru. Další nálož za námi a my, schoulení, vyčkáváme příchod míru.