Od dubna přijali Toníčka do domova pro postižené děti. Tady žijí děti v jednotkách po několika dětech. Tyto jednotky připomínají rodinu. Každé dítě má svůj pokojíček. Centrum má úplně nově postavené prostory a je moc krásné. Je sice sto kilometrů daleko, a ještě směrem od táty kluků, ale nebylo na výběr. Kromě vzdálenosti však nevidím jedinou chybičku, a tak vím, že to pro nás bude trochu náročnější, ale pro Toníčka to nejlepší. Opravdu je za pět minut dvanáct než se celá rozsypu a potřebuju ulevit od péče, i když to není snadné přiznat – především svému egu. Cítím velkou vděčnost a úlevu. A únavu, takovou, že už měsíc nejsem schopná vůbec psát…
Nejoblíbenější věc
Jsem tak unavená. Tak moc unavená! Unavenější, než jsem byla, když jsem prodělala mononukleózu. Unavenější než po pařbě, z které si pamatuju jen tu únavu po ní. Zima byla náročná. Ne však tuhými mrazy a sněhovou nadílkou. Na oboje byla zima chudá – a mě překvapilo, že mi tyto náročné, ale krásné atributy života v horách chybí. A už se nebojím v těchto náročných podmínkách řídit.

V provizorním bydlení se začala projevovat únava materiálu. Zatékání, dosluhování provizorních spotřebičů. Mírná zima přála myším, takže nás uspává jejich kníkání. Plíseň si také nestěžuje a tiše se rozlézá ze všech rohů. Před Vánoci napadla spousta sněhu a my si pořídili celosezónní permanentky na lyže. Potom sníh slezl a celý leden vleky nefungovaly a potom jsme vyčerpáním nesebrali sílu jít na rozbředávající svahy. Tak abych to spočítala, já jsem lyžovala jednou, Péťa třikrát, Pavel jednou, Lila jediná permanentku využila, protože jsem ji ve zbytcích sil přihlásila na lyžařský kurz. Péťu jsme zkusili přihlásit také, ale bohužel kroužek nezvládl. Kdykoliv jsem měla jen trochu síly vykonat fyzickou aktivitu, vzala jsem psa na běžky, protože venčit se musí.
Stavba nového domu sice pokračuje, ale čeká nás ještě minimálně půl roku. Nestavíme vlastníma rukama, ale koordinovat všechny řemeslníky a číhat na překvápka jako menší dveře posunuté o půl metru jinde, je časově náročné.

Toníček si přehodil den a noc a odpoledne prospí a noci probdí. Snažíme se to zaspat, ale Toníček je celkem hlasitý a rád se mazlí. Jelikož v posteli spí kromě mě ještě manžel, dcera a třicetikilový pes, tak tam začíná být poněkud těsno, zvláště, když se Toníčkových padesát kilo tulí nebo vzpouzí. Tulení je někdy milé, jindy dost bolí, a pokud se ohradím, Toníček se rozzuří. Začne kopat, bouchat, křičet. Má mě rád a chce se tulit! Nemá soucit s mými pocity, uzavřen do svého světa vnímá jen a jedině své potřeby. Proto, když projevím nesouhlas anebo jen přirozenou reakci na bolest, potrestá mě. Také, když nevstanu, kdy on potřebuje, nebo mu nedám jídlo. Zároveň se ale drží blízko mě, doslova. Je na mě nalepený, objímá mě, pošťuchuje, hýbe mi rukama, celé dny mi jódluje do ucha. A nic jiného nechce. Nejsem jeho parťák. Nejsem jeho společník. Jsem jeho nejoblíbenější věc. Vyplňuju celý jeho život a on vyplňuje ten můj. Každý den úplně stejně.
Někdy je pro mě neúnosně bolestné cítit se jako věc. Prostředek. Nástroj uspokojení potřeb. Vím, že mě Toníček miluje. Milovali mě i muži, kteří mi hodně ubližovali a vůbec je nezajímalo, co cítím já. Co potřebuji. Oni mě přece milovali! I když jsem tak špatná, že mě je potřeba občas srovnat. Toníček mi svou lásku dává, ale neptá se, zda ji zrovna chci. Třeba zda chci, aby mi kroužil prsty za ušima, když čůrám. Aby mi v legraci vyhrnoval triko, když přebírám poštu. Aby mi strkal prsty do podpaží nebo mě lechtal. A když se mi to nelíbí, dá mi herdu do zad. V koutku duše se cítím používaná, dokonce už docela opotřebovaná, i když vím, že za to nemůže a nemůžu mu to vyčítat – takže se nemohu ani bránit.

Těším se proto na duben, těším se, i když bych asi neměla. Přijala jsem mezitím práci školní psycholožky. Na nové pracovní výzvy se těším. Zároveň se pořád věnuju tématu sebepéče pečujících a psychoterapii. Je zajímavý pocit, když jste za svou práci oceněni – i finančně. Mám pocit takového závanu přicházející důstojnosti do života. Také se moc těším, až budu moct někam jít. Zvlášť s mužem. Třeba do oblíbené čajovny. Nebo půjdeme venčit psa spolu. Nebo budeme moct navštívit přátele. A pak k nám přijede Toníček a užijeme si nějaký společný program, který budu mít sílu vymýšlet.
Už aby bylo jaro.
Paní Eliško, jste statečná, úžasně silná žena.
Elisko, moc vam preju vam, aby se vam ulevilo a klapalo vam to.
Tonik bude urcite spokojeny.
Jak jsem cetla v knize od D. Carnegiho: “Jinak to nejde. Takhle to musi byt.”
Mam dva syny a nejsou autisticti, ale spotrebovavaji me celou. Take je musim vystrcit do sveta a jit si pro trochu te sve dustojnosti a spokojenosti. Proto me vas pribeh tak oslovil. Take prozivam agresy z jejich strany a to diky svemu spatnemu manzelstvi.
Tak nam obema drzim palce.:-)
Jana