Život – verze 2.0

Je zvláštní, jak si člověk rychle zvykne na pohodlí. Toníček už žije pět měsíců v Domově. Připadám si… normálně. Jako by to tak bylo vždycky. Kroutím hlavou nad tím, jak jsem to všechno mohla zvládat, ve dne v noci. A znova a znova si zvykám, že můžu jít na oběd. Jet do práce. Přijmout pracovní nabídky takřka kdykoliv. Jít na sraz s kamarádkami. Trvalo mi to dlouhé měsíce, než jsem si to uvědomila a začala se podle toho chovat. Cítím se jako Yes Man (hlavní postava z filmu z roku 2008).

Potkala mě kamarádka: „Slavíme narozeniny, kdy můžeš?“ „No, mimo víkend kdykoliv!“ „Mohla byste se stavit odpoledne na třídních schůzkách seznámit se jako nová školní psycholožka s rodiči dětí?“ „S radostí!“, „To ti budu muset vyprávět, stavím se na kafe?“ „Kdykoliv po práci!“, „Mohla bych jet s šesťáky na adapťák i přes noc?“ „To opravdu můžete?“ „Můžu!“, „Ségra, co kdybych se stavila zítra?“ „No jasně!“.

Teď jezdí Toníček z domova jen každý druhý víkend (jeden je u táty, ten poslední v měsíci v domově). Moc se těšíme, vše si uklidíme, nakoupíme a pak si jen užíváme program se spokojeným Toníčkem, který si výbornou péči v Domově užívá. Poznám, když je spokojený a kdy se trápí. Pořád cítím, že maminka je maminka a že domů opravdu chce, což mě těší. Nefixovala jsem se na to, protože to není samozřejmostí. Některé děti nemají rády změny, na nové prostředí si zvyknou a moc se jim potom domů nechce. Není to o lásce a nelásce, autisté mají někdy svoje myšlenkové pochody, které mohou působit, jako citový chlad. Je to vše ale složitější a já si to velmi dobře uvědomovala. Také hrozilo, že se v domově Toníčkovi prostě nebude líbit. Opět jako možnost připadl důvod typu záhady třetího druhu, nebo by se mu stýskalo pro změnu příliš.

Toníček je nad věcí!

Toníček předčil všechna očekávání a rád se vrací domů a zase se rád vrací do Domova. Je neskutečně nad věcí. A že umí dát nespokojenost najevo a nespokojí se s ledasčím! V domově si oblíbil nejen tety, ale i děti, především jednu dívku z domácnosti, která o něj pečuje jako o mladšího brášku a to on opravdu rád. A když chci říct o Toníčkovi něco hezkého jeho pečujícím, většinou už dávno ví víc, než já. Zvykám si, že jsou jeho primární pečující a že podepisuji papír, že si beru svoje dítě na návštěvu k nám a přebírám si tašku pečlivě sbalených kousků oblečení.

Ale to jsou takové ty věci okolo, co rády útočí na lidské (a co teprve mateřské!) ego, ale samy o sobě neznamenají nic špatného. Spíš jsou jen divné. Při návratu nás vždy ve dveřích domova čekají úsměvy, přijetí. Toníček vždy spokojeně odhopká chodbou na večeři, sotva se za mnou otočí.

Čest tátovi kluků, že si zachoval odvahu jezdit si pro ně tak daleko, a nyní ještě dál. Člověk nemusí pečovat dnem i nocí a přijmout veškerou zodpovědnost za osud dítěte, ale důležité, aby tu byl. Aby to byl vždy, trvale a pravidelně, i kdyby to nebyl každý den. A kluci tak ví, že mají mámu, tátu, otčímka, i když mají i jiné pečující lidi kolem sebe – Toníček nyní více, než je v jeho věku běžné. Přesto umí být spokojený. A že to je něco, na co je Tonda přímo expert, říkám si, když ho vidím blaženě levitovat v bublinkách naší venkovní vířivky. Tu nám nadace Život dětem pořídila, aby měl doma Toníček něco, co mu při jeho omezeném počtu aktivit dělá radost.

Uvědomit si, že můžu dělat spoustu věcí, které jsem dříve dělat nemohla, mi trvalo asi čtyři měsíce, možná pět. To, že můžu vyvenčit psa i když doma není manžel. Že můžu jít na houby. Jít s mužem kamkoliv sama. S mužem jsme měli možnost sami vyjít ven v průměru jednou za rok. A teď jsme už mohli. Jen nás to nenapadlo. Teď už se to snažím vědomě měnit. Už jsme spolu byli na prvním obědu jen ve dvou. Ve školní jídelně, ale i to se počítá!

Péťa se začal vracet nadšený

Péťa má novou paní asistentku a vrací se mi domů ze školy nadšený a pravidelně protestuje proti senzoricky odpočinkové středě, kdy zůstává po dohodě se speciálním pedagogickým centrem a vedením školy doma. No, senzoricky odpočinková středa… Péťa měl mít podle předběžné dohody ve středu dvouhodinovku tělocviku, na který by byl uvolněný, nějakou tu angličtinu, kterou má navíc po škole soukromě, a pár předmětů k doučení doma. Tak nakonec tam máme fyziku, matiku (vypadám já snad jako matfyzačka?), zeměpis, biologii a dvouhodinovou literaturu. Ani jednu „výchovu“ nebo zmíněný tělocvik.

Že mám odpočinkovou středu s Péťou dotahovat zápisky z minulých dní a k tomu učit takovou nálož předmětů, mi zkratovalo mozek na dobré tři týdny. Tři týdny, kdy jsem kolem sebe křičela o pomoc, že to nezvládneme, pak že teda to zvládneme, protože to jinak nejde, pak že to nezvládnu já, pak že to zvládneme, protože chci všem vyhovět, a teď kudy chodím, tudy štkám, že to bude strašný průser.

Zvlášť po tom, co se ukázalo, že učitelé očekávají, že si po vyučování zajistíme učivo od spolužáků (a učit se budeme, předpokládám, během následné noci). Vím, že jsme pro všechny tímto systémem jen další obtíží, ale já to nikomu nedělám naschvál a šťastná v tom taky nejsem. Ale i přesto, že se škola učí fungovat s takovou zátěží, kterou s sebou nese integrace, cítím více a více pochopení, přijetí, i od Péťových spolužáků, paní asistentky, třídní paní učitelky, pana ředitele, že potom zase všechny kolem usilovně ujišťuju, že to zvládneme. Cítím se jako blázen. Ne, nic neříkejte! Děkuji za optání, v práci dobrý.

Opravdu, je mi ve škole, kde už nejsem jen já a výchovná poradkyně, ale i nová speciální pedagožka, dobře. Škola je se mnou trpělivá, podporuje mě v sebevzdělávání, čehož vášnivě využívám. Plánujeme adaptační pobyty, poznávám děti, rodiče i učitele. S každým trávím čas s radostí a cítím vděk za důvěru, kterou mi každý, kdo ke mě přijde, nějakým způsobem dává. Raduji se s dětmi v družině z toho, co nového objevili v Minecraftu. Mou oblíbenou částí dne je oběd v jídelně, kdy mi někdo dá jídlo a nic po mě nechce.

Hlavním důvodem, proč se ale těšívám do jídelny ale je, že se tam potkávám s Péťou. Máme oba vždy radost, že se vidíme! Péťa mi i začíná vyprávět zážitky ze školy, nosí mi vodu, usmívá se na mě, cítíme se jako dva trochu ztracené vory, jejichž kapitáni se domluvili, že se zítra potkají někde někdy uprostřed přístavu v chumlu lodí, trhovců a opilých námořníků. A když se zahlédnou, nemohou uvěřit tomu, že se tak opravdu stalo, i když to bylo velice nepravděpodobné. Z Péti je teď veselý pohodový kluk, s kterým trávím ráda každou chvíli. Myslím, že jsme se v tomto období potkali nejen v jídelně…

Pavel přijal výzvu a začal učit

I zbytku naší party se daří dobře. Pavel z vysoka zapíchl vidle do života korporátního slavíčka ve zlaté kleci. Přijal výzvu stát se učitelem na učňáku. Nevím, jaký je učitel, ale vím, že nesoudí děti podle obalu – nemá žádné představy, do kterých by je chtěl napěchovat a má vcelku solidní nadhled. Já se toho nebojím a užívám si všechny veselé historky z praxe. Tedy, ne vždy se u nich Pavel směje, nevím proč! He he.

Změna je to ale báječná, sice kudy Pavel chodí, tudy si tvoří přípravy, ale není to takové to stresové dohánění restů, tlak od šéfa na čistou produktivitu, lidskost stranou, monotónní výpočty.

Pravda, snadná změna to pro Pavla není, protože když něco zanedbá, dostane upřímnou zpětnou vazbu od studentů a nebo sám vidí, že na něco nebyl připraven. Ale už nevypadá jako uhnaná myš. Člověka prostě na stará kolena nic nepovzbudí jako večer strávený nad redukcí kyslíku při výrobě železa.

Lila si užívá první třídy, kde ji nejvíce trápí, že je málo domácích úkolů. Ve škole se jí učit ale zas tak moc nechce, no, jak říkala, nějak to snáší.

„Vy jste vždycky v práci tak … sladěná! Si to užíváte, že?“

„No ano, to víte, po třinácti let jsem vylezla z tepláků.“

„???“

„Tedy… jakože jsem byla tolik let doma s dětma… vlastně to je jedno.“

---

Sdílejte nejnovější blog na svých sociálních sítích