Máme za sebou první školní měsíc v novém domově. Chod dne se ustaluje. Začínám si zvykat na pozici závozníka a na chvíle bez všech dětí.
Začala jsem chodit plavat, celé září jsem probloumala v lese, sbírala šípky, sušila hrušky a houby a i jinak se realizovala v čtyřhodinové pauze babymanagera.
V autě mám spoustu času na přemýšlení. Většinou si procházím věci, které budu muset zařídit, až dořídím: Komunikaci s klienty, lékaři, učiteli, architektkou, řemeslníky, úřady… Platby za školku, družinu, stravu na třech školních zařízeních, divadýlka, jógy, výlety. Vyřizování internetových nákupů a prodejů na bazaru, dovoz briket z pily po pytlech, emaily a telefonáty, to vše za pochodu, při nákupech, vaření, topení, chystání svačin, úklidu, nemilosrdně i při chřipkových horečkách. Většinou si nepamatuji, k čemu jsme s osobou na druhém konci bezdrátu došli, nebo co mám vlastně udělat. Při cestě do horských zákrut se tak zabavuji roztáčením mozkových závitů na nejvyšší obrátky, abych se dostala intelektově alespoň na úroveň šimpanze. A sestavuji seznam věcí, které musím zařídit, až…
Koloběh občas přeruší nějaký Toníkův žertík. Představuji vám podzimní výběr z hroznů:
– první den ve škole pozřel katalogový štítek školní židle;
– při čekání v autě zaparkovaném ve svahu skoro dokonaný pokus o jeho odbrzdění;
– opakované pokusy o vytočení tísňové linky;
– při vykládání nákupu z auta kradmé zkonzumování deseti jogurtů Matylda za minutu. Rovnou z kartonové přepravky;
– nacpání zadku od kolen po ramena do latríny;
– při vnoření do plaveckého bazénu hlasité zvolání: „Hygiena, hygiena!!!“
– Lila následuje příkladu, a tak mi při malování interiéru válečkem uzmula z kyblíku štětku, a během mé soustředěné práce bylo vně chalupy vymalováno několik okenních skel.
Den je slepencem Liliných truců a roztomilostí, Péťovy přecitlivělosti a hravosti, Toníkovy tvrdohlavosti a něhy. Z nuly na sto stokrát denně.
Jsem šťastná, ale v neustálém napětí.
Stav, kdy člověk žije spokojeně, prožívá radost i lásku, má báječnou rodinu, ale na pozadí všeho je mírný, ale všudypřítomný stres. Stres škodí. Mění lidi v můry. Stres může podle některých zdrojů až za 90 % všech zdravotních problémů. A právě ten stres, který trvá dlouho, a je tak zalezlej do koutků duše, že už o něm člověk kolikrát ani neví, ten je nejzrádnější. Leží vedle mě, když se v noci vzbudím v naprosto nesmyslné úzkosti, že se něco stane, že dětem umřu, že bude válka…
Jsem jím obalená, když se dusím v sobě. Když se cítím zle, ač jsem zdravá. Vozím si ho s sebou na silnici, a tam může zabíjet. I z toho jsem ve stresu. Ze svého stresu. Abych se uklidnila, opakuju si: “Kdo se nebál, umřel, kdo se bál, umírá každý den.”
Nepomáhá to.
Po rozvodu se mi objevila srdeční arytmie. Prošla jsem vyšetřením, přijala jsem, že to je nejspíš jen somatizace (projev duševních pochodů v oblasti tělesné), a arytmie po roce zmizela. Objevily se mi stavy motání hlavy a slabosti. Prošla jsem vyšetřením, přijala jsem, že to je nejspíš psychické, narovnala si krční páteř cvičením a dornovou metodou, a po roce a půl moje motací stavy zmizely. Teď čekám, co si na mne mé tělo zase vymyslí.
Přitom se neděje nic hrozného. Ale… stokrát nic. Co stokrát, tisíckrát!
Stres dopadá na hodně rodičů. Může přijít už při problémech s otěhotněním, s náročným těhotenstvím, a když už nepřijde po porodu, kdy se člověk i vinou dnešního přístupu k porodu a mateřství cítí nekompetentní a neschopný, tak po vás sápne při pocitu neschopnosti utišit plačící novorozeně. Nejpozději vás dostihne při prvním pádu kojence z gauče přímo na šišku, febrilních křečích a jiných lahůdkách. A pokud ne, patříte mezi šťastnou menšinu.
Stres se line časem, a jak dětí přibývá – a zejména, když nejsou zdravé – houstne. Žádné terno, jen plíživý stres. Žrout lásky. Mluví se o něm v souvislosti s rodičovstvím poměrně málo. Média krmí katastrofy, ne nějaké neuchopitelné lezavé temno na duši, nespravedlivý vztek na děti, či chuť se vystřelit na měsíc. A když nejmenší děti odrostou sebevražednému věku, vklouznou ty starší do puberty, a i ten měsíc vám může připadat nekomfortně blízko.
Říká se tomu vyhoření. Tento stav může zlepšovat duševní hygiena a odpočinek. Když už nezabírá ani to, a stav se nelepší ani při sebelepší péči o sebe a špatná nálada trvá (nejde o den blbec), odpočinek nepomáhá, člověk myslí na to, že by bylo lepší, kdyby nebyl, a ráno má problém vstát, jde nejspíš už o depresi. A to je pět minut po tom okamžiku, kdy člověk potřebuje psychologickou pomoc. Jak se nůžky stresu, vyhoření a deprese rozevírají pomalu – často roky – člověk si ani nemusí uvědomit, že už je zle. Ke slovu přichází i stud za tento stav. Protože se o něm mnoho nemluví, nebo se píše jen o extrémních případech, člověk se může cítit na chvostu pomyslné normality. Přitom (různě dlouho trvající a různě hluboká) deprese potká během rodičovství odhadem nejméně třetinu rodičů. A vyhoření více.
Odpočinek, spánek a sport je duševní hygiena, ale plíživý stres nepřemohou, protože po odpočinku opět naskočíte do stejného kolotoče a jedete v tom znovu.
Je důležité praktikovat duševní hygienu tak, aby nešlo o dietu, ale o změnu stravování – kdybychom stres připodobnili k obezitě. Tedy nepomůže nám jednou za rok jet na wellness, naklopit do sebe v hospodě s kolegy deset piv, než budu muset domů, protože ráno vstávám v šest do práce, nebo si první středu v lichém měsíci udělat gelovky. Je potřeba zavést do života to, co nám pomáhá, pravidelně. Možná i změnit životní styl a přeskládat vztah k rodičovství i k sobě samému. Mít fungující pud sebezáchovy a sebe vědomí – být vědomý. Nelpět na svých představách.
Konkrétní metody duševní hygieny si musí každý najít sám, nebo je může hledat s pomocí nějakého průvodce (třeba terapeuta).
Mně pomohlo vzdát soutěž o nejlepší matku světa, zbláznit se a odstěhovat se do divočiny. Ale pomáhá mi i být s manželem, tulení ke spícím dětem, fotografování, příroda, fyzická práce, dobrá hudba, dobrá káva, dobré jídlo, ještě lepší víno a blbý humor. Na to víno pozor, je to vždy hra s ohněm, nehrozí jen závislost, která je u nás v případě žen v domácnosti nebezpečně častá, ale depresi alkohol prokazatelně prohlubuje. Alkohol není antidepresivum!
Mojí první terapií vyhoření – ještě v Praze – bylo jednou týdně zajet bez dětí na tržnici pro zeleninu, sednout si u stánku, a v klidu sníst polévku Pho Bo. Devět let mi tento zvyk vydržel. Vuittonku bych si za ty peníze, co jsem narvala do polévek, pořídila. Ale to je jen samá kůže a kdo to má jíst. O svém problému s váhou už jsem mluvila? 😀
Druhá podmínka klidu v duši je přijetí a sebeláska.
Nebýt na sebe přísný.
Jsem dobrý rodič? Dávám do toho opravdu 100 %? Děti mají právo na 100 %! Postižené na 110%! Kdo dá víc? Paní v červeném klobouku nabízí 115! 115 % poprvé, podruhé, …
Proč nás to tak táhne k tomu být perfektní rodič? Nejlepší rodič? Tak dobře, aspoň dost dobrý rodič? Kolikáté místo je přípustné? Bronzová? Vždycky mě pronásledovalo přesvědčení, že musím splnit nějaké pedagogické minimum, abych byla dost dobrá matka, dokonce i dost dobrý inkubátor. Dobrý inkubátor je zodpovědný, správně se stravuje a třeba nekouří, nepije a jí hromady kyseliny listové v kapslích. A já selhávala a selhávala, ještě než se moje děti narodily.
Tak jsem četla a četla. Vím o přesnídávkách, capáčcích, lanolinu na bradavky, kosmetice pro miminko, o psychomotorickém vývoji a kokosových matracích všechno nejlépe? (O této nutkavé snaze, která se promítala do mého mudrování na sociálních sítích, bych raději pomlčela.) Jsem dostatečně krásná, aby mnou manžel nepohrdal, i když padám na ústa? A o svém problému s váhou už jsem mluvila???
A co když nejsem perfektní matka. Ani se nemusím obětovat, abych byla dobrá matka. Dokonce ani nejsem psychoanalýzou terminologicky korunovaná dostatečně dobrá matka. Někdy jo, a někdy jsem matka na pendrek. Ale černé a červené puntíky si neuděluju, tak nemůžu referovat, jak moc dostatečná jsem. Taky nemusím být nejkrásnější. Zvlášť ne, když se necítím fajn. A když jsou děti nachlazené, můžu si i na nevyškubaném obočí třít česnek. A můžu se necítit fajn, a dokonce to můžu s dětmi sdílet.
Pozorovala jsem svého muže, jestli on řeší, jak moc dobrý je otec a dává si puntíky. A jestli je dává mně, dle počtu aktuálních špeků. Asi by byl dost vyděšený, jaký hon na čarodějnice v sobě matky pořádají.
Dá se s tím žít. Nehodnotit se. A myslím, že na možného rodiče na pendrek si vedu celkem dobře. Dobré je ptát se dětí, jestli jsou ony v pohodě.
Můžete v mnohém prožívat, co já. Můžete prožívat a potřebovat úplně něco jiného.
Hledejte klid a netlačte se do něčeho, v čem se necítíte dobře. To je asi základ.
Vím.
Lehko říct, těžko udělat.