Blíží se k nám orkán Sabina. Čekáme konec světa. Hory, že jo. Do toho mnou cloumá viróza a auto je v servisu (nějaké zvíře… jsem obtáhla bok auta betonovým sloupkem). Zásobili jsme se na půl roku života na Sibiři, a muž zůstal doma.
![](http://divnozenka.cz/wp-content/uploads/2020/02/85083463_2626654167372185_633642258960220160_n-1024x768.jpg)
Pro jistotu, abychom neudělali školáckou chybu, dobíjíme tablety a mobily. Děti necháváme doma. Bezpečí především!
U nejstaršího zlatíčka nás po hodině jeho projevů opouští odhodlání a je před školou vysazen s tím, že kdyby se ženili čerti, tak je to karma.
Nic.
Nic.
Jasno.
Z minuty na minutu je venku černo, v dáli zahřmí, spadne hrstka krupek a to je vše.
Je jasno.
![](http://divnozenka.cz/wp-content/uploads/2020/02/85051709_958027227926396_1183042054419120128_n-767x1024.jpg)
Puk. Vypla se elektřina. Vypadl mobilní signál.
Hm, no nic se neděje, kamna sálají své přívětivé teplo.
Černá hodinka? Ro – man – ti – ka! …určitě ne. Na posteli nás je v rázu pět, jako by přestalo jít i Člověče, nezlob se.
Tonda si všímá, že zase nesvítí světlo. Mačká spínač v sennici, v síni, v koupelně, buší do nich, brečí, zjišťuje, že nesvítí ani světýlko standby na televizi, rve její kabely ze zásuvek, jde k monitoru, tam také nesvítí kontrolka, chytám monitor v letu k zemi.
Vztek a zoufalost neuklidní ani prozíravě dobitý tablet. Nejde internet. Ano, na tabletu jsou aplikace i videa, jejichž funkce nezávisí na internetu, ale Toník shledává problém v připojení, tedy nemůže tablet přijmout vůbec. V slzách ho vypíná, nechce se ho ani dotknout.
Utíká ven. Vrací se s ponožkami od bláta. Hází je po mně, obouvá si boty, ale to už zamykáme dveře ven, aby neutekl. Toto omezení vcelku bez protestů přijímá, a noří se v jedné své a jedné Péťově sněhuli do naší postele.
![](http://divnozenka.cz/wp-content/uploads/2020/02/84631965_176128987012159_9186392230997262336_n-1-1024x971.jpg)
Následuje hodina zoufalého křiku: “zapnout, zapnout!”, “za tátou, za Klárou, do školy!” a “mobil anó!”. Jediné, na co reaguje, je moje: “mobil ne, tulit ano, mobil ne, pusu jó!”. Vytvoříme jakýsi synchronní duet zoufalého vytí prokládaný Toníkovou tu tam pusou – pokud nachází malinko klidu v duši – a mými někdy trochu víc dominantními objetími. Nakonec usíná přitulený na mých zádech.
Budí se v podvečer. Za chvíli začíná jít i proud. Do remosky láduju rybí prsty a vařím brambory na kaši.
O chvíli později se – už zase při svíčkách – cpeme rozmokvanými prsty a bramborovou kaši s hrudkami polosyrových brambor. To to moc dlouho nefungovalo.
Pro Tondu to byla rána pod pás. Dostává nový záchvat zoufalství, tentokrát už rovnou začneme objímáním a vytím.
![](http://divnozenka.cz/wp-content/uploads/2020/02/84686376_872067893248048_185220172582223872_n-1-862x1024.jpg)
S vyvitou dírou do hlavy a následnou migrénou usínám pozdě v noci s ostatními na jedné nešťastné hromádce.
Ráno probíhá v klidu, venku je úplně bílo a chumelí dál, je úlevné ticho a podaří se mi na kamnech vykouzlit kotel tureckého kafe. Toníček se spokojeně nasnídá, odejde si hrát s bludištěm v kouli.
Potom z ničeho nic přichází další záchvat zoufalství, Toník na mě visí, nenechá mě ani si kafe vypít, aniž by mi nelezl doslova po zádech, rukou, a jede zase svou mantru “mobil anó!”. Zbylé děti začínají být nesnesitelné, aby nezůstaly o nic pozadu. Vyháníme je ven do sněhu, na boby a na skluzavku. Venku vysvitlo sluníčko. Všude je ticho, čerstvý vzduch po bouřce.
![](http://divnozenka.cz/wp-content/uploads/2020/02/86453956_567107220544378_1766208702370545664_n-1-1024x884.jpg)
Na kamnech ohřívám slepičí polévku. Péťa čte nahlas pohádku. Pohled na něj (skoro) vytěsňuje předešlých 24 hodin, kdy se mne snažil přivést k šílenství, aby zahnal nudu. Zajímavé je, že ho nenapadlo k zabavení využít hračky, knihy, hry, malířské potřeby, hudební nástroje, ani stavebnice.
Větráme a chaloupka se nám plní čerstvým pobouřkovým vzduchem. Bez elektřiny, bez signálu, člověk by si na ten klid zvykl. Jako by víc vynikla malebnost chalupy a mír zasněžených hor. I Toníček už se uklidnil, zvykl si a spokojeně si zpívá.
![](http://divnozenka.cz/wp-content/uploads/2020/02/84846203_594727707991958_3155263798059728896_n-2-1024x897.jpg)
Po obědě začal jít proud a děti šly ukojit svůj elektronický hlad k pohádce.
Dobrý. Naordinovala jsem si dvojitou porci kapek, co jsem tu měla – od řebříčku a lichořeřišnice ve slivovici po ashwagandhu v lihu, kozlíkové kapky – a musím s radostí říct: ty byliny jsou zázračný. Hned je mi líp!
Tak já čekala toho ochranného anděla…