Zbytek prázdnin probíhal ve stěhovacím duchu. S Prahou jsme se rozloučili, odevzdali klíče od panelového domu a usadili se v horách. Říká se, že nejlépe se učí vlastní zkušeností. Proto v rámci dějepisu dopřejeme dětem pár let života ve středověku, v lepších dnech pak v polovině 20. století, kdy byla naše lhota elektrifikována.
Vtlačit poměrně velký byt se sklepem do jedné – nářečím – sennice a jedné komory, je velmi osvobozující. Osvobozující od mnoha nashromážděných věcí, které většinou nejsou až tak potřeba, jak jsme sami přesvědčení. Jak málo stačí dětem hraček, když mají louku, dřevo, koryto s vodou, neustálý přísun hmyzu a počítač. Osvobozeni jsme též o koupelnu. Děti si škopek u kamen oblíbily, dětem opravdu stačí málo, než jim vemluvíme, že mají chtít víc. Všechny těžkosti skromného horského života však vyvažují všechny ty louky, dřevo, voda a hmyz.
A počítač.
Fakticky se život v jedné místnosti neliší od života ve velkém bytě, kde jsme stejně všichni končívali ve stejné místnosti, hlava na hlavě, tři děti v jednom chumlu v nepřetržitém judistickém zaklesnutí.
Jednu noc nás ve tři ráno vzbudil zvláštní šramot. Všude tma, že není vidět na krok, skrze mraky prosvítá jen několik hvězd. Už ani sršni neťukají na okna. Někdo se pohybuje po naší louce. Snad jen srnci, co nám chodí na hrušky. Někdo obchází chalupu, to by srnec neudělal. Někdo šmátrá po zadních dveřích! Zamkli jsme??? Muž vyskočil, třímetrovým skokem přeletěl přes sennici, rozrazil dveře … a v nich stál Tonda, který se šel frajersky vyčůrat na louku. Z toho usuzuji, že se tady Toníček aklimatizoval nejlépe z nás.
Sklonek prázdnin jsme si léčili nervy na táboře pro rodiny s postiženými dětmi. O táboře jsem podrobněji psala již vloni. Tábor se nese v evangelickém duchu, ač je každému dopřáno podílet se na něm dle své potřeby a nastavení. Toníček miluje, když se v kruhu hraje a zpívá. Zpěv je pravidelnou součástí ranních a večerních setkání s biblickým příběhem a krátkou, ale vřelou modlitbou. Vloni si Toníček oblíbil v evangelických kruzích značně ohranou, proto v nemilosti chovanou, píseň o Noemově arše a letos na ní vysloveně lpěl. Tedy kdykoliv se řeklo, jaká píseň se ze zpěvníku bude zpívat, nalistoval si dotyčnou píseň a jel: „náram náram náram, kocábku náram náram-nooou!“ Když se ale nechali ostatní účastníci přemluvit a Kocábka se zahrála, Toníček se blahem tetelil a radoval se.
Na tábor budeme opět dlouho vzpomínat. Děti si užily jízdy na koních, tvoření, soutěže i jízdu na laně. Naším bodem jistoty byly pravidelné přísuny skvělého jídla, které jedli všichni, i jinak velmi náročný Toníček.
Prázdniny se chýlí ke konci, je na čase rozdělat oheň v kamnech a posilnit se vývarem, neboť zima se blíží.