V poslední době se hodně diskutuje o výchově. Je lepší děti vychovávat volně, s respektem, nechat je pocítit důsledky svobody, ale i jejich jednání? Nebo být autoritou, člověkem dávajícím hranice a určujícím řád?
Myslím si, že jedno nevylučuje druhé a nekonečné hádky jsou zbytečné plýtvání silami. Nejsem zastánkyní extrémů jako je teror či ignorace. Jsem přesvědčena, že rodič dokáže jak stabilně určovat hranice, tak nechat dítěti volnost a důvěřovat mu. A i impulzivně zakřičet ve vzteku. Míru každý musí hledat jen sám v sobě.
Ve výchově považuji za důležitou ale jednu věc. Myslím si, že vychovávat dítě by mělo znamenat i učit ho být šťastný v kontextu života na Zemi. Jung říkal, že „na prostředí člověka, zejména na děti, nepůsobí nic duševně silněji, než nežitý život rodičů.“ Dítě se totiž většinou rodí s dokonalou schopností a uměním se radovat. Pokud se tato čirá radost zakřičí, zastraší, zafackuje a vůbec se nekultivuje, těžko se dospělý člověk opět učí radovat a prožívat přirozené štěstí.
Tato bazální radost by se měla pěstovat a kultivovat jako vzácná popínavá rostlina – soušťastnost obecná. Naopak my se můžeme učit v této oblasti od úplně maličkých dětí! Spoluprožívat, spolu se radovat, pozorovat je, jak se radují. Upnout tuto rostlinu do našeho sociokulturního prostředí, vést ji po místech, kde se nezraní a nenarazí, kde nebude omezovat štěstí a život jiných rostlin.
Připadá mi, že tato souštastnost je ve výchově velmi opomíjená. Jdu s dítětem na hřiště a budu tam s ním plácat bábovičky. Tedy, nechci se dotknout těch, které taková činnost bytostně naplňuje, ale… Nebo – dítě jde se mnou do obchodu, dám mu rohlík, aby nepošlo nudou, pak půjdeme do herničky a aspoň si dám kafe, abych nepošla únavou já…
Mám na mysli hledání činností, které děti prožívají spolu s rodičem, kde se mateřský plurál stává plurálem prostým. Líbilo se nám v kině. Poprvé jsme navštívili Trosky. Sbírali jsme houby a našli jsme něco, co neznáme! To jsme se dnes u té knihy nasmáli! Dnes jsme byli na koncertě, to byl ale nářez!!!
Hledám činnosti, u kterých nemusím o dítě pečovat, ale kde o sebe pečujeme navzájem. Společná radost a starost je totiž to nejvíc, co můžete s dítětem prožívat. Nejlepší je rovnou spolu zabloudit.
V případě rodičů více dětí je krásné, ale vzácné, když aktivita propojí všechny. To je pak taková mateřská nirvána a zpravidla k tomu dochází jen v případě hlubokého spánku všech zúčastněných (vzácnou výjimkou může být bdělý rodič nebo rodiče).
Ale nepodceňovala bych ani kouzlo toho, kdy se rodič věnuje chvíli jen jednomu dítěti. Najde se nějaká aktivita, koníček, který prožívá jen s ním. Taková aktivita zpravidla vykrystalizuje z běžných zážitků, není dobré hledat a tlačit to na sílu. Vždyť tohle kino se ti MUSELO líbit!
Stávám se dítěti přítelem i průvodcem a zároveň to těší a obohacuje i mne.
A souštastnit jde i s postiženými dětmi, vlastně úplně stejně, jako s těmi zdravými. Nemusíme mít pocit, že když prožíváme štěstí, zlehčujeme tím jejich stav, anebo nedej bože si v tom přímo rochníme! Já se třeba s Toníčkem raduju moc ráda, on má úplné záchvaty radostného tetelení. A občas mě to radování radostí otelí. Když se na sebe smějeme pod vodou, nebo když zpíváme na plný pecky a Toník opět vysloví „a ta kláva mléko dává, a to tele upedele“. Když jsme sami doma, zalezeme si do peřin a jen tak vedle sebe ležíme. On si dělá svoje na tabletu, já si čtu a jsme jen tiše nalepení jeden na druhého…
S Péťou naše čtení vykrystalizovalo ve vzájemné bavení se vtipy, kavárenské povalečství, a s Lilou se z nás stávají špinavé luční hippiesačky.
Blíží se prázdniny. Máte už pořádné soušťastnící plány?