Hádanka:
Co udělá autista, když přijde do školky a dveře branky od vchodu jsou demontované?
Obejde školku a najde si jinou branku!
Včera jsme jeli někam, kam se Toníčkovi nechtělo. Cesta vedla přes křižovatku rovně. Toníček před křižovatkou začal napodobovat navigaci: „nyní se držte vpravo“, a naléhavě vydával tikavý zvuk blinkru.
V pátek jsme jeli autobusem ze školky. Seděli jsme na sedačkách, já ve střehu, abych ubránila tlačítko Na znamení, Tonda ve střehu, aby ho stihl zmáčknout při prvním polevení mé pozornosti. Toníček docela hlasitě opakoval názvy zastávek a do toho se smál:
„Upozornění pro cestující, upozornění pro cestující!“
Vedle stál pán v důchodovém věku, držel se madla s tlačítkem Na znamení a povídá Toníčkovi:
„Zmáčkneš mi, prosím, znamení?“
Toníček se na mě tázavě podíval, já jsem kývla a on radostně stlačil tlačítko. Pán se ještě obrátil na Toníčka:
„Ty jsi šikovný, děkuju!“ a vystoupil.
Víte, se zdravou a sociální dvouletou Lilou toto zažívám poměrně často a nepřišlo by mi na mysl vyprávět takový příběh. Ale s Toníčkem jsem takovou situaci zažila poprvé. Ten pán musel vidět, že Toníček není standardní sedmileté dítě. Přesto se na něj nebál promluvit a pochválit ho za něco, co mohl jen matně tušit, že je pro Toníka přiměřený výkon. A že měl vůli Toníka pochválit i přes to, že jeho výkon neodpovídá normám zdravých lidí a představ o nich. Ještě teď se usmívám, ještě teď mě ta dobrota hřeje.
Myslím si, že jsme dnes příliš tlačení do toho splňovat normy, představy a očekávání společnosti a poměřovat své výkony a na základě nich si tvořit sebehodnotu. A hodnotu lidí kolem sebe. Život s autistou je zajímavý díky neustálému zpochybňování hodnot, společnosti, norem i sebe sama. Udržuje vás ve střehu. Proto se dá vnímat autismus i jako dar. Dřív jsem takový výrok nedokázala pochopit a přijmout. Teď ho vidím trochu z jiného úhlu.
„Dar je něco cenného nebo žádoucího, co se prostřednictvím darování dobrovolně převádí z majetku dárce do vlastnictví obdarovaného, a to bez protihodnoty.“
Autismus mě učí rozpoznávat důležité věci od nedůležitých, což mi nikdy moc dobře nešlo, poskytuje mi cenné poznatky a žádoucí emoce. Toníček mi tyto informace dobrovolně převádí ze svého majetku a nic za to nechce, je mu jedno, jak vnímám svět. Autismus je filosofie.
Rozhodně výrok „autismus je dar“ nevnímám tak, že je to legrace a že je takový člověk a jeho rodiče jsou lepší a každý by se po autismu utloukl! Nebo, že je to tak báječné mít postižené dítě, zvláště tedy pokud mluvíme o mentálním deficitu, že by to člověk neměnil za nic na světě.
Přesto, otázka do pranice. Dokážete si představit autismus jako dar?
Milá “ Divoženko“ velmi Vám děkuji moc zajímavý pohled , obzvláště pro někoho kdo až doteť s nadsázkou říkal:“ ano autizmus je dar, ale často Danajský 🙂 “ Uvědomila jsem si jaký životní nadhled a pokoru mi můj syn autista dává! Děkuji