Autostop v posledních letech skomírá. Koronakrize a karanténa tento rozporuplný fenomén zatípla téměř úplně. Aspoň je na světě zase o něco méně rozporů. A plnosti.
Proto mne jednoho krásného mlžného dne nenapadlo, že ten pán u silnice stopuje. Myslela jsem, že má závadu na autě a zastavila jsem. Nu což, tak si naskočte. Pán jel za sluníčkem. Byla inverze.
“Jak se teď stopuje?”
“Ale to byste se možná divila, docela dobře.”
Posunula jsem pána do Krkonoš a vlastně mne těšilo, že vše bylo chvilku normální. Stejně – stopař v koroně. Blázen!
Rozhodla jsem se nehodnotit jeho ani své rozhodnutí a čas plynul dál.
“Prosím tě, kolik je?”
“Půl sedmý.”
Vlak nám jel v 6:59 z městečka vzdáleného patnáct kilometrů.
“Péťó! Vstávej! Honem! Vlak!”
Tonda zaslechl “vlak” a ještě v pyžamu se hrnul do dveří.
Jak jsem byla hrdá, když jsme zabrzdili za dvě minuty sedm v Martinicích. Kluci se upohodlnili ve vlaku a cesta ubíhala jedna radost. Ano, jenom jedna. Neradovala jsem se totiž dlouho. Asi tak do zastávky Stará Paka město, kde se vlaku nepodařilo rozjet na mokrém listí. Vlak popojížděl centimetr sem, centimetr tam a Toníček začínal být neklidný. Nakonec se přeci jen vlak rozjel a my slavně jako sedláci dorazili do Chlumce. Asi čtvrt hodiny po odjezdu našeho přípoje.
“Nevadí,” uklidňoval nás milý průvodčí: “přesně za hodinku vám jede další!” Ještě, že máme jeden spoj rezervu! Sedli jsme si na nádraží a vyndali svačinu.
“Ale, maminko, další vlak jede až za dvě hodiny!”
Cože???
Na pokladně se dozvídám, že je vinou mimořádného stavu zrušený každý druhý spoj. Toníček už se také dostává do mimořádného stavu. Necelé dvě hodiny čekání na pustém nádraží by se proměnily v čiré peklo pro nás i ostatní cestující. Bohužel listopad není nejlepší měsíc na procházky v parku. Naštěstí Toníček nesnáší procházky v parku. Mimoto dalším spojem bychom nestihli velkou část vyšetření, kam jsme objednaní, a čekací doba na termín je několik měsíců.
Vydáváme se na autostop. Vyhodnocuji rizika. Myslím, že obtloustlou matku s dvěma autisty by chtěl napadnout jen masochista. A nevím, proč zrovna masochista by chtěl někoho napadnout. Mám celkem čerstvě negativní test na koronavirus a kluci paty z domu nevytáhli. Zkusíme to.
Volám domů, manžel přerušuje práci a paralelně vyjíždí s autem zachránit nás. Bude u nás také za skoro dvě hodiny, ale možná stihneme vyšetření, když nás zaveze až ke klinice. S nápisem PRAHA zkoušíme stopovat. Chlumec je opravdu hodně nikde. Jedna paní nám nabízí peníze na vlak. S dojetím odmítám, že problém není v penězích, ale ve spojích.
Po chvíli nám jiná paní nabídne aspoň svézt k benzínce. Po cestě se dozvídám, že i ji potkal osud matky nestandardního dítěte. A jak se jí s tím chodí po světě těžce. Kolik jen nás je…
Nic, nic, hodinu nic. Toníček chvílemi pláče, Péťu bolí nohy a mně je pěkná zima. Nakonec se nad námi slituje mladý pár, který vlastně vůbec do Prahy cestu neměl. Vyšetření jsme stihli jen s malým zpožděním.
Jak zabavit autisty hodinu a půl na nádraží? Vemte je do Tigeru – obchodu s blbinami. Zaručené tři minuty pekla a pětistovka v čudu. Tonda trval na obrovském lízátku s lékořicovo-mentolovou příchutí. Byl z něj opravdu nešťastný.
Tak znova. Jak zabavit autisty hodinu a půl na nádraží? Objevte třítunový model nádraží z Lega! A jaké jsou moje dojmy? Že jsem na vteřinku znejistěla, jak se používá splachovací záchod, bylo úsměvné. Ale když jsem nad košem vypreparovávala z krabičky nepolaminovaný papírový leták s tím, že je škoda vyhazovat tak krásný materiál na zátop, zapsala jsem se do vlastní historie jako venkovan.
Odjíždíme. Zavírám poznámkový blok. Hledím z okna vlaku na Hlavní nádraží, z kterého už jsme se měli rozjet před deseti minutami a doufám, že chytneme přípoj v Chlumci…