Autista opět na tripu II.

Část II.

Den třetí, sobota

Dnes jsme se vydali na písečnou a mírnou pláž na jihu zátoky. Pro Toníčka bylo nesnadné přijmout změnu programu. Dostal totiž boty i plavky. Kombinace vjemů: „dáme plavky = jdeme plavat“ a „dáme boty = jdeme na výlet“ byla pro Tondu nečitelná. Nevěděl, jestli utíkat na pláž, nebo hlasitě protestovat, a tak utíkal na pláž a hlasitě protestoval. V půli cesty se smířil s osudem – anebo si to v hlavě nějak porovnal – a zbytek cesty zvládnul jít skoro plynule a bez křiku. Z písečné pláže byl nadšený, a tak na chvíli zavládl klid a mír.

Toníček si také těžko zvyká na jinou stravu. Nevezla jsem s sebou pytel rohlíků a tvaroháčků cíleně a spoléhám na nejlepšího kuchaře (hlad) s tím, že nemám jak vyměknout. Místní pečivo – pro laika něco téměř jako rohlíky – je pro něj nestravitelná exotika. Banány, rajčata, jablka, bílý jogurt a těstoviny s masovými koulemi (ono jí maso!) s omáčkou z konzervy a s propašovanou lžící olivového oleje jsou jeho životní jistotou. Taková pestrost, nevídané! (Pro rodiče zdravých dětí je to asi těžko pochopitelné, což naopak já teprve začínám chápat s třetím – prvním zdravým – dítětem, se kterým se dá – pozor, to blaho – domluvit!)

Zdravou stravu prokládáme příležitostně zmrzlinou, aby si Tonda cestování k moři oblíbil a vyžadoval ho na nás i v následujících letech, kdy už mu tento luxus nebudeme moci dopřát.

V noci jsem se moc nevyspala kvůli Lile, která se po půlnoci probudila s tím, že chce do moře, a dožadovala se plavek a opalovacího krému.

Den čtvrtý, neděle

Vydali jsme se na pláž na severu zátoky, abychom zavzpomínali na místo, kde jsme trávili dovolenou vloni. Místo je to klidnější a romantičtější. Pláž je zde oblázková. Jako mistr multitaskingu jsem zvládla krásně hlídat každý pohyb Toníka, který se zabavoval laškovným leháním na předražená lehátka, a zároveň klidně sbírat krásné kamínky.

Na západ slunce jsme se vydali do půvabné vesničky Afionas na vysoké skále nad zátokou. Lila cestou našla pod vysokou zdí ovocné zahrady čerstvě spadený citron, a já jí dovolila nechat si ho. Citron voněl na metry daleko a Lila se s ním radovala, čichala k němu a nesla si ho hrdě celou cestu.

Domů jsme došli až za hluboké tmy a velice se z toho poučili – děti stačilo sázet do postele jako pizzu do pece.

Den pátý, pondělí

Dnes jsme si půjčili auto. Dostali jsme na výběr Punto a Pandu s tím, že Punto je větší (a také mnohem dražší). Kdo kdy viděl Punto, nemusím mu vysvětlovat pointu právě odvyprávěného vtipu. Ale po chvíli praxe jsme na každé zastávce zvládali tak za půl hodinky na zadní sedadla napěchovat všechny sedačky, podsedáky, děti a jejich catering.

Vloni jsme absolvovali cestu po severozápadu, severu a severovýchodě ostrova, zakončenou návštěvou Lidlu v Kerkyře. Tento hřeb večera byl pro velký úspěch opakován. Péťa tvrdí, že je tento Lidl nejlepší, jelikož tam měli řecký týden i letos.

Tento rok jsme se rozhodli ještě více se šetřit, a tak jsme se vydali doporučovanou trasou “nezbytné pamětihodnosti a zajímavosti středem ostrova”. V průvodci přibližně ve sledu klášter, klášter, vesnička, architektonický skvost, vinice, historický monument, klášter, prohlídka historické části hlavního města, západ slunce na horské cestě. My jsme cestu absolvovali s lehkou úpravou na klášter, kde má klášter WC, koupání, koupání, matka pláče před nepřístupnou vinicí, čurpauza u kláštera, Lidl a západ slunce na čurpauze u benzínky.

Každé zastavení auta – u obchodu, vyhlídky, kdekoliv se nešlo bezprostředně plavat – doprovázel Tonda křikem, odpásáním se, dobýváním se na místo řidiče, a to mnohem urputněni, než vloni. Toníček už ví jasněji, co chce, a má větší sílu si o to říct. Neumí se vžít do potřeb ostatních lidí, a tak – aniž by chtěl být zlý – jede jako rozjetý tank za svým. Mnohdy mu chybí i pud sebezáchovy, takže na cestě nad srázem je schopný začít laškovat a honit se, a když je vyblokován, ještě srdceryvně pláče zklamáním, že mu legraci hatíme.

Naše cesta je vybalancováním mezi zvládáním Toníčka a nezbytným nabráním sil pro nás. Dnes jsem tuto symbiózu dotáhla k dokonalosti. Dojeli jsme na pláž, kde je velmi pozvolný vstup do vody – dejme tomu sto metrů, kde dospělý dosáhne. Tonda má asi nějaký smysl pro odhad terénu, protože se oproti jiným plážím do vody vrhnul a plaval a plaval, a během chvilky byl neskutečně daleko. Celý můj program spočíval v tom směrovat ho, tahat a motivovat blíže ke břehu. Pak mne napadlo využít přebytečný pruh z plovacího pásu jako vodítko, připnula jsem si na něj Tondu a hodinu spokojeně šnorchlovala. Gedapá! A o tom naše dovolená je. Každou minutu luštit rébus těchto speciálních potřeb a pohnutek. Nic pro amatéry!

Cesta do Lidlu se vyplatila, a já – za cenu jídla na dva dny v místním obchodě pro turisty – nahustila auto jídlem na obléhání Stalingradu.

Poučeni minulými dny jsme po pozdním nočním návratu přepěchovali děti z auta do postelí a zbylých deset minut našich mozkových beta vln teoretizovali o tom, co bychom dělali, kdybychom na tom byli lépe než oni.