Část I – Let za bouře a japonská odbočka
Den první
Na letišti se jal Tonda nastupovat do prvního letadla, které viděl. Bohužel do toho, které odlétalo celé dvě hodiny před tím naším, a bylo těžké mu vysvětlit, že to tak snadné nebude. Toníček pojal podezření, že jsme na letišti pouze na exkurzi, protože NELETÍME! Ztratil ve mě důvěru, protože jsem přece říkala a ukazovala na krabičkách, že poletíme letadlem. S nohama zapřenýma do země odmítal opustit vytoužený gate. Na chvíli jsem zauvažovala, že ho do té Paříže odešlu, ale nakonec jsme ho utáhli na jinou jeho vášeň – na výtah. Dopravil nás do patra s dětským koutkem, kde Toník skákal dvě hodiny po stropě a dožadoval se buď okamžitého odletu, nebo okamžitého ukončení exkurze a našeho potrestání pro vlastizradu.
Když jsme se konečně přesunuli do gatu, Tonda pochopil, že přes všechno naše pokrytectví nastal ten vytoužený okamžik a doopravdy poletíme, a tak se hodil do laškovného klidu. S mužem nás během průchodu kolem duty free shopu s alkoholem oba napadlo to samé, ale chuť přivodit si bezvědomí ještě před odletem jsme raději rozchodili.
V letadle si děti spořádaně sedly, připoutaly se, a čekaly na vzlet. Ale hned při rolování Lila pronesla naléhavým hláskem, že chce čůrat. Oblilo mne horko. Palubní personál mne uklidnil, že teď to tedy opravdu nepůjde a já se začala – spolu s několika lidmi kolem – modlit. Jen já nejspíš z důvodu očekávání trochu jiné nehody. Naštěstí se letadlo vzneslo, Lila se důstojně odebrala na toaletu a kluci se nechali spokojeně unášet.
Krátce po startu mi na klíně přistála rodinná porce řízečků. Kde se vzala, tu se vzala. „My jsme si ale nic…“ Posádka mne ujistila, že nejde o omyl: „Asi vám někdo chtěl udělat radost.“ Trefa přímo na komoru. Mimochodem to bylo poprvé, co mne rozbrečely řízky…
Náš spolek si let užíval do doby, než se na obzoru objevil mráček. Toník propadl panice, že bude bouřka. Začal brečet a křičet: “Dolů, dolů, bouřka!”, a bylo dost nesnadné ho uklidnit. Pomohlo až zatažení okýnek, skládačka na tabletu a hodně, hodně tulení, bonbonů a konejšivých slov. Zbytek letu Toníček ověřoval v pravidelných intervalech, zda skutečně není bouřka a já, duší ryzí romantik, přišla o jistě dechberoucí západ slunce nad Záhřebem.
Když jsem na osmnáctý pokus „Toni, podívej, tam fakt bouřka není“ vyhrnula zatemňovací desku okénka, Tonda uviděl přibližující se domy a silnice, loďku v temné louži moře a všechna světla, uvěřil, že se bouřka nekoná, a poslední tři minuty letu si nepokrytě užíval.
Díky za víno, které jsme po půlnočním příletu spolu s přáním k mým narozeninám našli v našem apartmánu. Pokud ztratil Tonda definitivně důvěru k letadlům, očekávejte již brzy kapitolu blogu s názvem „Albánií s autistou autostopem“.
Den druhý
Macerování se v moři, oběd, siesta a další moře proběhly v klidu a radosti. Děti byly zaujaty mořem tak, že polevily v pozornosti a zapomněly nás šikanovat. Tonda zahodil autismus a jal se plavat, držel se v bezpečné vzdálenosti, hrál si s pískem, a kdyby ho po hrstech nekonzumoval, nepozorovali byste na něm žádnou zvláštnost.
Prostě jsem se kochala Toníčkovým fungováním a smíchem, Péťovou zodpovědností a tím, jak si vědomí své zodpovědnosti a sebekontroly užívá, i Lilou, jak je statečná a tak plná síly, křehká, a přitom vědomá.
K večeru jsme se vydali do supermarketu tři kilometry (dvě hodiny svěží chůze batolete) daleko ve vnitrozemí tím nejpůvabnějším subtropickým krpálem, olivovým hájem, vinohradem a vesničkou. Citronovníky shazovaly dozrálé plody, artyčoky nebojácně kvetly, a v dáli na nás vykukoval Pantokrator, nejvyšší vrchol Korfu.
Lila byla tak nabuzena pestrou flórou, že celou cestu tam a kus cesty zpět ušla sama – krom chvil, kdy se obtěžkala ještě dvěma až třemi kameny velikosti pěsti dospělého muže – a s vidinou blížící se budovy nadité nanuky dokonce cílové stoupání doběhla. Kéž bychom my ostatní mohli říct to samé. S jazykem na vestě jsem paní prodavačce poděkovala místo řeckým slovem “evcharistó” bodrým “arigató”.
Cesta zpět z kopce a se spící Lilou v nosítku byla asi o 86 hodin kratší.
Oproti tomu náš večer byl delší, protože jsme příliš spoléhali na to, že utrmácené děti usnou raz dva. Tedy raz a dva usnuli, ale tři tu strašilo do jedenácti. Slabina systému byla, že se Tonda vezl.
Cesta tak daleko, v horku a do kopce, s nejistou motivací a zpět s nákladem jídla (a vína) na dva tři dny, by bez kočárku byla úmorná. Toníček rád pozoruje, ale nerad spolupracuje. S chutí a rád by šel daleko, ale svým směrem, svým tempem, nebo se sto zastávkami, motivacemi na Lipo, s lákáním na zmrzlinu a cestou by jedl klacíky, pokud bych ho co pár kroků neusměrnila slovy “klacík ne, fuj”. Ale my jsme na dovolené a snažíme se být k sobě samým milosrdní, a tak jsme po roce vytáhli speciální kočárek a Tondu povozili.
Daň byla vybrána v podobě vyrelaxovaného dítěte, zato strhaného šerpy, který usnul dvě minuty po číslu tři. A romantika je v čudu! Dobrou!
