Na prášcích

Vždy mne psychofarmakologie tak nějak amatérsky zajímala. Co se děje v mozku a kde je hranice duchovna (psychoterapie) a mozku jako geniální chemické pumpy (neuropsychologie). Kdybych nebyla srab, dávno bych se vydala na nějakou cestu za šamany. Na druhou stranu mne vždy fascinovala instantní proměna, kterou s lidmi dělají anxyolitika (léky proti úzkosti). Lup a je to. Děsivě snadné, tak jsem byla srab zkusit i to.

Ale nikdy jsem nebyla vyloženě fanda farmak jako modly. A obzvláště nedůvěřivá jsem byla (a stále jsem) k medikaci dětí.

Ale člověk míní a Pán Bůh mění. Rozhodně by se tak dala nazvat samotná esence mého mateřství.

Před dvěma lety jsem tedy u Tondy zvážila medikaci poprvé. Ne na uklidnění jako pro divoké zvíře, ale aby se cokoliv změnilo, třeba soustředění nebo řeč. Nastupoval totiž do první třídy a byl rozjetý, ulpívavý, používal asi tři slova, byl prostě hodně někde (jinde). Kousal a polykal nábytek, klacky a jedl své oblečení. Školková třída po jeho odchodu musela projít rekonstrukcí. Bála jsem se, jestli se ještě někdy někam posune a zda i ve speciální škole bude vůbec zvládnutelný.

Zkusili jsme první medikaci. Během měsíce začal používat asi deset slov, na dalších třeba dvacet začal reagovat. Ani jsem nedýchala a radovala se. A doufala v chemickej zázrak. Zázrak se nekonal, ale posun to byl. Bohužel další dva roky se nedělo nic víc, ale ani nic méně, tak jsme léky nevysazovali.

Letos v srpnu mi na táboře došlo, že Tonda nikam nepostupuje a je opravdu velmi urputný ve svých taškařicích. Takřka nepřetržitě vymýšlel něco, v čem mu budeme bránit, aby se tomu následně smál, i kdyby šlo o skok pod auto, vylévání čaje a šťávy z jídelních nádob anebo utíkání, štípání a ničení věcí.

Bála jsem se, aby mi jednou ze školy nezavolali: nezvládáme to, nechte si ho doma. Rozlučte se definitivně s kariérou a unuďte se spolu doma k smrti. Dokonce jsem dostala i několik panických atak z této představy. Mám totiž moc ráda svou práci a nevím, co dělat každý den celý den s Tondou doma. Jak by se asi klientům na online terapii líbilo, kdyby během sezení Tonda juknul na kameru s rošťáckým halekáním: „Kukašno už nekukej, má panenko neplakej!“

A co teprv to, že Tonda miluje školu a změny a lidi kolem sebe!

Změnili jsme s naší paní psychiatričkou medikaci a toto je výsledek – Toníček není utlumený, nestal se ani zázrak. Na autismus opravdu neexistují autibiotika a ani jsem to nečočekávala. Nuže, neprokecáme spolu celé večery, ale přestal být tolik urputný, začal opět reagovat na další slova a občas si i sám řekne o chleba a smáslem nebo šesunkou. Není tak labilní. Jde se s ním občas i domluvit, dal-li by se použít tento pojem.

Třeba jako dnes.

Jezdíváme spolu pro Lilu do školky. Když čeká v autě a neprchá, neodbrzdí auto a netroubí, dostane Oreo.

Dnes měl ve škole den blbec a nebyl ve své kůži. Když jsem vystoupila u Zásilkovny, odmítl jít se mnou. Popotahoval.

„Tondo, pojď!“

„Neceš!“

Nerada ho nechávám čekat v autě právě kvůli zmíněným taškařicím, tak jsem z toho nebyla nadšená. Ale vystoupit odmítl a já děsně nutně musela pro pytel vysocké kávy, který jsem si celou cestu čichualizovala (vizualizace pomocí čichu) (asi).

„Já hned přijdu! Za chviličku!“

Nechala jsem tedy Tondu v autě a mydlila do Zásilkovny. Předat, předat, převzít, nashle!

Otevírám auto. Uvnitř sedí Toníček. Toníček tvářící se, jak měsíček na hnoji. Pusu od drobků.

Odpoutal se, vyloupil skrýš Oreo v kufru, vrátil se do své sedačky, připoutal se a odměnil. Nutno uznat, že se odměnil přesným množstvím, které dostává u školky při čekání na Lilu. Nojo, čokoláda a cukříky na nervy, objevil Ameriku už dávno.

Zastavujeme před školkou. Tonda s namlsaným úsměvem od ucha k uchu:

„Za chviličku?“

A proč je u dnešního článku fotka stromečku? Povděk psychofarmakologii. Po deseti letech máme skleněné ozdobičky. Nejprve jsme měli slaměné, protože dva malí kluci a sklo nejdou moc dohromady. Poté Tonda začal pojídat slaměné ozdoby a skleněné nenechal na pokoji. Tak jsme měli pár let ozdobičky filcové. A letos?

Po nových lécích jeho nutkání pojídat nejedlé předměty polevilo (už si nekouše ani trika!) a respektuje více, že věci nesmí ničit. Večer mu budu povídat o tom, jak jsem za to ráda a jak je šikovnej a on se bude tetelit blahem, protože je rád, když je někdo rád. 

Nemyslím si, že psychofarmaka z nás udělají normální lidi. Že to bez nich nikdy nejde. Pořád jsem k nim dost obezřetná a i když jsem v životě zkusila hodně psychoaktivních látek, velmi si dávám pozor na to, aby mne ani nenapadlo pustit se do nějakého farmakologicky řízeného otupování se proto, že je to snazší cesta. Protože je velká propast mezi použitím a zneužitím. A zneužívání psychofarmak dělá zlou pověst jejich používání.

Psychofarmaka také mají nežádoucí účinky, jako takřka všechny léky, a jejich užívání je třeba pečlivě zvážit. Těch jsem se moc bála. Bála jsem se, že Toníčka změní a z radostného dítěte udělají zvadlý salát. Navíc jsem takovej přírodní člověk. Bylinky, skotské střiky, vinné střiky a tak. Teplotu nesrážím a vyrábím si mastičky. A když je mi blbě, tak se prostě namažu. Ale jsem vděčná, že u Toníčka psychofarmaka ukázala svou světlejší stránku a já se mohla otevřít dalším možnostem pomoci.

Ať nám rok 2021 přinese mnoho nových možností a je k nám milosrdnější.

PF 2021