„Kdy jste si toho všimli poprvé?“
Častá otázka.
Toníček vyplul do mé náruče se svými pěti kily přesně před sedmi lety, v den termínu, jako místní váhový rekordman. Na to, že ho byl pěkný kousek, porod nebyl nijak mimořádný. Toníček byl hned u mne a dařilo se mu hezky. Neměl ani novorozeneckou žloutenku. Byl v souvislosti s vyšší porodní váhou pečlivě vyšetřen, sledován, a o pár dní později propuštěn jako zcela zdravé miminko do cirkusu, kde se nadále živil jako dělová koule. 🙂
Toníček byl plně kojený a prospíval výborně. Už v pár týdnech se smál. Včas se přetáčel, plazil se, lezl a seděl. V roce slabikoval a stál s oporou. V této době začal starší syn váznout ve vývoji řeči a já se těšila, že pro něj bude Toníček tahoun.
Toníček byl velký mazlík. Byl na rozdíl od Péti dítě spokojené při nošení, ale i při odložení do postele. Nikdy netrpěl kolikou, nikdy jsme neměli krizi v kojení, nikdy jsme nemuseli sáhnout po umělém mléku, nikdy se ničeho nebál a vše mu chutnalo. Říkali jsme mu Buddháček.
Uplynul první rok. Ve zdravotní průkazce přibyla slova: Zdravý hoch. Toníček si broukal, žvatlal. Nic moc víc se nedělo, ale znáte to, kluci, línější, a tak.
V roce a čtvrt Toníčkova života ho hlídala moje kamarádka, když jsem byla se starším synkem na plavání. Kamarádka má stejně starého syna. Když jsem se vrátila z plavání, byla trochu nesvá. Později naťukla, jestli mi připadá Toníček v pohodě. Jak to říct? Zdálo se jí, že není při věci. Moc jsem tomu nerozuměla. Jako psycholožka jsem se vždy zabývala dospělými a vývojová psychologie šla trochu mimo mě. Srovnání jsem neměla, protože i můj starší syn se vyvíjel nestandardně. Vinou poruchy porozumění a úzkostnosti se projevoval trochu jako autista, a byl ve vývoji, i přes svou vysokou inteligenci, pomalý.
Toníček na nic moc nereagoval. Kdyby vedle něj spadla cihla, neotočil by se.
Naopak na některé zvuky reagoval přecitlivěle.
Přestal říkat i ty své slabiky.
Rád se dlouho zabýval jednou činností, pozoroval a zkoumal hračky, stavěl je do dlouhých řad.
Nikdy si nehrál na něco.
Nezajímal se o jiné děti.
Fascinovala ho písmenka a čísla, v roce a půl uměl napočítat do pěti na prstech, v roce a tři čtvrtě do deseti.
Neukazoval prstem. Když něco chtěl, vzal mou ruku, dovedl mne za ni k objektu zájmu, a přiložil ji k němu. Díval se lehce stranou.
Cizí lidi ignoroval, nemával na pozdrav.
Mně se do očí ale díval rád, rád se mazlil, nosil, nechal se lechtat, reagoval na můj smích a hned mi oplácel můj úsměv.
Miloval vždy vodu a plavání s miminky. Na kurz jsme chodili od jeho půl roku do čtyř let (kdy stále plaval mezi miminky jak přerostlá tykvička). Zbožňoval potápění. Dával mi pod vodou pusinky. Jako by voda odplavila bariéru mezi ním a světem. V šesti se naučil plavat.
Ale nerozuměl. Světu, slovům, možná ani úplně sobě. Psycholožka se mne zeptala, když mu byly dva roky, zda by mi rozuměl, kdybych mu řekla: “Dej tu knihu na stůl“? Koukala jsem na ni překvapeně, toto opravdu dvouleté dítě pochopí? Vezme knihu a dá ji na stůl? No jistě! A mě došlo, že to nebude dobré.
Půl roku jsem byla v šoku.
Řešila jsem vážné manželské problémy.
Řešila jsem nástup staršího syna do školky. Ředitelka státní školky ho odmítla přijmout – ani s asistentem – „Protože takové novoty tu nechceme“. Také se mě zeptala, „jestli si dělám legraci, že chci dát takové dítě do normální školky“. Já jsem věděla jen to, že dítě, které jde do školky, nemá mít plenu ani na spaní, mělo by se umět samo najíst a obléct, znát svůj věk, jméno a barvy. To všechno problém nebyl. Ale i tak byl Péťa jiný, než normální děti. Skoro vůbec nerozuměl mluvenému slovu a neovládal se. Což jsem si neuvědomovala, protože jsem nebyla v kontaktu skoro s žádnými jinými dětmi v tomto věku. Navíc při setkání s paní ředitelkou školky předvedl i pro něj tak extrémní zásek a vztek, že jsem se cestou k východu ze školky málem propadla hanbou.
Pamatuji si to jako dnes a beru to jako své největší selhání. Vyčítala jsem tu scénu Péťovi, táhla jsem ho domů a přes slzy, koulející se Toníkovi v nosítku za krk, jsem neviděla.
Cítila jsem na něj vztek za ten rok, kdy měl mluvit a nemluvil, měl rozumět a nerozuměl. Vztek za to, že s ním budu další rok doma, vyčerpaná z péče o dvě batolata, izolovaná, opovrhovaná, zanedbaná, nevyspaná, nenáviděná… Táhla jsem ho za ruku, on naschvál šoupal nohama a vzpíral se. Doběhla nás paní, že jsme ztratili botičky. Vzala jsem botičky, rvala je Péťovi na nohy přes desetikilové tělíčko Toníka v nosítku, a vlekla ho vztekajícího se dál a dál.
Cestou jsem vyslechla dvě dobře míněné rady. Jednu, že mám toho rozmazlence vysprchovat studenou vodou, aby nebyl vzteklej, naopak druhá paní mne zpražila pohledem, že syna nejspíš týrám, a poradila mi, abych ho vychovávala lépe. Dobrosrdečné paní by si měly rozmyslet, jestli špatná matka dítě týrá, anebo rozmazluje, aby se člověk mohl nechat řádně poučit… Došla jsem domů a brečela kamarádce do telefonu.
Když jsem se za její pomoci uklidnila, podařilo se mi – po hodinové snaze o konverzaci se synem – vydedukovat, kde byl problém. Ráno jsem říkala, že školka je dům, kde jsou děti a hračky, a tam žádné děti a hračky nebyly. Protože jsme byli jen v ředitelně.
Navštívila jsem tedy s Péťou speciální pedagogické centrum logopedické, kde si s námi taky nevěděli rady, ale paní ředitelka mi kladla na srdce, ať hlavně Péťu nedávám pryč. Odcházela jsem z centra s pocitem, že jsem snad někde cestou musela posvačit houbičky, protože jsem vůbec nechápala, proč bych měla Péťu dávat pryč. Ale moudřejší jsem taky nebyla.
Nakonec se nám ho – díky finanční podpoře dědečka kluků – podařilo umístit v nově vznikající soukromé anglické školce, kde byl z počátku jen on a ruský chlapeček, se kterým si svorně nerozuměli.
Tonda se dále spokojeně nerozvíjel.
Jako by se čas zastavil někdy v jeho roce. Každou slabiku jsme z něj dlouze a marně ždímali. Poprvé řekl „máma“ asi ve čtyřech letech, podruhé asi v šesti.
V roce jsem mu taky přestala psát deníček – měsíce a měsíce prázdná stránka hovořila za vše.
Ale kdy mi došlo, jak moc to je zlé, to si pamatuju přesně. Setkala jsem se s naší psycholožkou, a ta mi řekla: „Kdybys pak potřebovala nějak pomoct, třeba sehnat peníze na speciální kočárek, řekni mi.“ Dívala jsem se na Toníčka, jak se kolem nás spokojeně batolí, a říkala si, jakej vozíček??? Ale ona tušila…
A taky si pamatuji její slova: „Říkat tuhle asi nejhorší diagnózu z našeho oboru, nízkofunkční autismus, psycholožce, která ví, co to obnáší, je hrozně těžké.“ (Nevěděla jsem mimochodem VŮBEC, co to obnáší.)
Toníčkovi byly necelé dva roky, Péťovi necelé čtyři, a oba podstoupili rozsáhlé vyšetření v nemocnici. Zahrnovalo magnetickou rezonanci, genetiku, metabolické poruchy, EEG, EKG, atd. Všechna vyšetření vyšla v pořádku.
Starší podivínek začal chodit do speciální školky logopedické a dnes je úspěšně integrovaný do běžné školy. Daří se mu – díky šikovné asistentce a svatě trpělivé paní učitelce – skvěle. Autista o rok později nastoupil do speciální školky pro děti s mentálním deficitem. A tehdy jsem teprve měla sílu a prostor zpracovávat, že mám dvě speciální děti a procházím rozvodem.
Sílu vše zvládnout mi dávali a dodnes dávají mí přátelé, učitelé z Toníčkovy školky a pátým rokem i můj muž, který ani netušil, jak moc těžké to bude.
Děkuju, a Toníčkovi přeju krásné narozeniny.
💟💟💟