Musím se přiznat, že jsem ze vstupu Toníčka do školy měla zvláštní pocity. Možná to bylo proto, že přišlo hodně změn najednou.
Nejmladší člen naší rodiny nastupuje do školky poprvé. Těší se tam, ale přesto je to velká a náročná změna. Ta se očekávaně projevila pláčem a smutkem z našeho odloučení, střídavě s nadšeným vyprávěním, že zítra půjde zase…
Nová škola pro Péťu – přátelská horská malotřídka jak z pohádky. Ale umístit a vyladit ho jakožto integrované dítě není snadné. Vrací se mi všechny ty vzpomínky na jeho první třídu, která byla snad to nejtěžší, čím jsem jako matka prošla. Myslím, že možný úspěch je skryt v mé snaze věci nepoplést a spolupracovat se školou na straně jedné, a v celkové odolnosti pedagogů a jejich talentu dorozumět se s Péťou na straně druhé. S Péťou, který věci vnímá trochu jinak než běžné dítě, a komunikuje ještě jinačeji.
A teď je prvňáček Toníček. Školy jsem se nebála. Už předem jsme tam nahlédli, měli z ní skvělý dojem. Já z ní mám pocit přijetí a pochopení. Starost mi spíše dělalo, zda to paní učitelky zvládnou s naším malým svérázem; mimo jiné proto, že škola nemá své hřiště, nemá svou zahradu a docházet se musí i do veřejné jídelny.
Ale skutečně a nejvíc jsem se bála hlavně svých pocitů.
První věc, před kterou jsem byla postavena, byla, zda mám kupovat Toníčkovi aktovku, nebo ne. Říkala jsem si, že oni asi moc učení mít nebudou, domácí úkoly asi taky ne, a učebnice – to netuším, protože výuka dětí s mentálním postižením je tak individuální, že si ani žádnou učebnici představit nedokážu. Ale bylo mi líto, že by Toníček neměl svou brašnu, i když by měla být první a poslední, a tak jsem mu koupila takový školní batoh, který by šel použít i na výlety a nějak se využil, ať to bude, jak to bude. Nakonec si v něm nosí opravdu jen svačinu – protože i penál se nechává ve škole – ale nosí si ho hrdě a rád, takže jeho koupě nelituji.
Dále jsem se bála svých pocitů, až povedu Toníčka první den do školy. Před dvěma lety jsem vedla – hrdá a nadšená – do první třídy Péťu. Vést do školy Toníčka je ale zvláštní. On totiž příliš nerozumí tomu, co ta škola vlastně je. Zatím pro něj znamenala jen nesrozumitelné dobrodružství. Vést rozhovor o škole s ním v podstatě vůbec nejde. Ráno stál s batůžkem u domu a nevěděl, co ho čeká, krom toho, že jede do budovy, která je na komunikační kartičce označená jako škola, a mohlo by to být něco jako školka. V melancholickém tónu se nese i fakt, že vidím čím dál více, jak moc je moje dítě odlišné od svých vrstevníků, jiných prvňáčků. Číst umí vcelku obstojně. Spočítá jablka. Vyjmenuje barvy. Chováním je to ale ještě předškoláček, sociálně a porozuměním celé situaci možná spíše batole, a vlásky mu voní stále jako miminku. Je to ještě můj uzlíček, kterému někdo nasadil školní batoh a prohlásil ho za školáka. Na druhou stranu vím, že v jeho světě a možnostech je už velký kluk, a že přesně teď je čas jít dál.
Když vezu Tondu do školy, sjíždím do města pod horami a přede mnou se otvírá krajina, ve které teplé podzimní paprsky rozráží ranní mlhy v údolí a vzdálené kopce se zdají na dosah ruky. Do uší mi zní jazzové Cry me a river a musím si pustit větráky na plno, aby se mi nemlžily oči. Jsem hrdá a smutná.
Po prvních dnech ale mohu říct, že Toníček si školu zamiloval. Paní učitelky Toníčka chválí, což tiší můj strach, zda to s ním zvládnou. A já si začínám zvykat na dlouhé jízdy autem. Hledám klid v duši, učím se cestou občas zastavit a vychutnat si pohled na krajinu, kterou miluji. Miluji tak, že mne přitáhla z města a nechala mne pustit všechny věci, vzpomínky a místa, na kterých jsem lpěla.
❤️