Meltdown je stav ztráty kontroly, zoufalství a zahlcení vztekem. Projevuje se jako záchvat nepříčetnosti, který nejde zastavit. Pro autisty je meltdown typický i v dospělosti, ale v nějaké verzi si ho u batolat asi užil každý šťastnější rodič.
V neděli jsem si s klukama vyšla ven. Šli jsme po cestě nahoru. No, Toníčkovi se vyšlapovat do kopce nikdy moc nechce, tak jsem si dávala na čas, vždy šla chvíli dopředu a nechala ho v klidu zkoumat okolí a dojít za námi. Hlavně žádný tlak.
Po louce si to vždycky vykračuje radostně, to bylo fajn. V lese trval na tom jít po jeho oblíbené cestě, ale já se snažila malinko pozměnit jeho vycházkový stereotyp a trvala jsem na cestě volným terénem lesa. V klidu jsem deset – patnáct minut čekala mimo cestu a opakovala tudy ano, tam ne, a tak specifickým způsobem Toníka přemlouvala. Nakonec neochotně vyrazil k nám. Posouvali jsme se úspěšně asi sto metrů lesem. Toníčka zaujaly pokácené stromy a lezl po nich. Pomalu postupoval, tak jsem netlačila na pilu a fotila si houby vesele odolávající prvním mrazíkům.
Nahoře v lese šlapal vyloženě radostně, já sbírala poslední borůvky, našla jsem pod chvojím malého praváčka a lesem začalo prosvítat zimní sluníčko. Po týdnu doma s kašlající dcerkou jsem se tady cítila jako v ráji. Jdeme si to z kopečka, Tonda spokojeně po silnici, já mechem po kraji lesa až tam, co začíná jeho oblíbená cesta. Spoléhala jsem na to, že se zde na ni napojíme a budeme se vracet domů a Toníček bude mít radost, že si přeci jen střihne oblíbenou cestu lemovanou mladými břízkami, z nichž otřásá podzimem sešlé listí.
Na křižovatce Toník ale začíná zmatkovat. „Tam ano, tam ne, tam ano!“ A ukazuje směrem do vedlejší vesnice, která je přes louku z kopce. Jistě bychom v ní byli co by dup, ale z ní domů bychom šli horko těžko. Začala jsem mít strach, jestli bychom pak cestu zpět zvládli, natož za světla, protože ve tmě se Toník bojí a panikaří. Trvala jsem tedy na cestě lesem. „Toníčku, podívej, tady tudy chodíme, tam je to domů, to je tvoje cesta!“ Ne, žádná reakce, odpor. Mžik a Toník je pryč. Rozhodl se, že protestně zamíří do lesa druhým směrem. „Tam NE!“ Na toto důrazné „ne“ Toník reaguje a ukazuje po silnici zpět, kudy jsme přišli. Nejdřív nechci, ale potom, co vidím jeho zoufalství, souhlasím. Toník udělá dva kroky, ale naráz odmítá jít i tam, i druhou cestou… a už odmítá úplně cokoliv. Už mne od sebe i odstrkuje. A teď chytám trochu paniku já – co dělat, než se to rozjede? Zkusím ho vzít za ruku a půjdeme po cestě, určitě se chytí, až uvidí břízky! Takový byl při odchodu chaos, že sušenky nemám, tužku a papír nemám a Lipo mi došlo!
Táhnu Toníka do lesa, ale už cítím, že to bude zlé. Odmítám si to ale připustit, vždyť matka musí – a už to jede: Určitě tátu poslouchá, ten s ním problém nemá, ve škole to s ním umí, nějak to jít MUSÍ!
Autisté vás naučí, že MUSÍ se přeceňuje.
Toník chvilku jde, asi dvacet metrů. Hurá! Jsem dobrá! Zahýbá jinou cestou a běží přes celou louku plnou mohutných kravinců k jinému domu, že jde domů. Běžím za ním, křičím: „Toníku, nesmíš!“ Zastaví se, snaží se mne poslechnout, ale nejde mu to a tak bouchne hlavou do země. Jde chvíli nahoru, dolů, tam a zpět, ztracenej v bouři emocí. A nakonec se střemhlav vrhá ke vchodu domu. Strhávám ho k zemi, abych nemusela vysvětlovat majitelům, že se k nim nechceme vloupat za účelem obohacení, ale spíš pácháme škodu sami na sobě.
Držím Toníka za ruce, protože jiné cesty už není. Klidně na něj mluvím: „tady není domů, domů tam, tohle je černý dům, my jdeme zelený dům, pojď, je to dobré, už tam budem!“ Nereaguje, rukama kolem sebe mele víc a víc. Nejsem je schopná udržet, tak ho chytám za kapuci, ale škrtí se na bundě. Aby sebou nehodil do kravince, zvedám jeho třicetikilové zmítající se tělo a cítím, jak se do kravince nořím svými extrovními barefootkami, které poskytují ten pravý a autentický prožitek povrchu každého terénu. Ukousl si rukáv bundy. Kouká na bundu, je rozbitá! Svléká si bundu. Rozbitá nejde nosit. Je mu zima, tak si svléká ještě mikinu. Naprosto neracionálně ji na něj rvu a tečou mi slzy. Táhnu ho domů. Dvě stě metrů asi dvacet minut. V půli lesa se plačíc domáhá nošení a vysvětlování, že je už moc těžký, nepomáhá. Vždyť nad kravincem jsem ho přenesla! Na konci lesa jde už sám, naštvaně, ale jde. Domů už dochází v pohodě a zpívá si. Já si doma svlékám úplně zpocené oblečení.
Toník má hlad! No, na čerstvém vzduchu a po procházce vyhládne. Ale Toník nechápe, že těstoviny se musí nejdříve uvařit a rohlíky ve vejci osmažit. Nechápe, a tak se zase blížíme meltdownu. Těstoviny teď dát nemůžeme, dobývá se k rohlíkům. Ty mu teď dát nechci, aby se necpal jen moukou, a už začíná panikařit, být zoufalý a po chvíli mi prokousne triko.
Toník se dočkal oběda, s chutí a vděkem se nacpe, a vydá se navštívit naši novou luxusní separační toaletu. Když mne chce poškádlit, načurá do nádoby na stolici. Ví, že z toho máme psotník, protože to způsobuje kvašení jinak překvapivě nesmradlavého obsahu, a málokdy nám má šanci dát takový smeč. Tentokrát mne chce ale z čisté duše potěšit, a tak snaživě nakaká do výlevky na moč. Jelikož není snadné se trefit průjmem do čurokapu, zamačkávám slzu, protože ani kočku nemůžete uškrtit za z lásky donesenou usmolenou myšku. Beru ručníky, vyhrnu si rukávy, a jdu do boje.
Den končí. V tento okamžik si pravidelně říkám, že sama už s nimi nikdy nikam nejdu. A za pár dnů zase stojím v kravinci. 😀
Jak na meltdown?
Setkala jsem se s mnoha radami.
Tak ho plácněte!
Pokud autistu při meltdownu plácnete, prohloubíte v něm agresi i zoufalství, začne křičet a např. ubližovat si. Každá vaše agrese záchvat zesílí až na hranici sil všech.
Ale já bych to z něj vymlátil!
Věřte mi, nevymlátil. Už to, bohužel, pár lidí zkoušelo. Autista by se více uzavřel vůči světu, trpěl záchvaty častěji, a nebo by začal kopírovat i chování dospělého, tedy bít jeho i všechny v okolí.
Autisté jsou mimořádně emočně zranitelní, i když tak nemusí působit, a mnohdy působí spíše opačně.
Tak mu to vysvětlete!
To je samozřejmě důležité, na autistu mluvit a vysvětlit mu například, proč ho znehybňuju, např. při snaze skočit do silnice. Proč ho držím, proč mu nedovolím rozbít nějakou věc, nebo třeba ublížit sám sobě. Ale zvláště u neverbálních autistů nefunguje vysvětlení pro pochopení celé situace a zklidnění, naopak příliš slov může autistu ještě více zneklidnit.
Ale to mu MUSÍTE nějak vysvětlit!
U zdravého dítěte mi to funguje, u autisty ne. Možná to bude tím autismem, možná jen tím, že jsem selektivně neschopná. A kolika autistům jste to vysvětlili vy?
Tak ho pevně obejměte!
Některého autistu (třeba toho mého v některých situacích) to opravdu může uklidnit, jinému zase ublížit a zoufalost prohloubit. Nejlepší je ale snažit se zabránit takové situaci, aby bylo nutné autistu jakkoliv fyzicky tlumit, nebo – nedej bože – zalehávat. Pokud má autista rád fyzický kontakt jako obětí, je dobré mu ho nabídnout a čekat.
Tak ho dejte do ústavu!
Dobrý den, máte sklep? A vyřeší autismus? A mohla bych ho vidět?
Co tedy funguje?
Každému trochu něco jiného. Já postupuji asi takto:
– snažit se zavčas zabránit rozjetí meltdownu změnou situace nebo odvedením pozornosti;
– zabránit škodám na zdraví a případně i věcech;
– mluvit na něj, pokud na to reaguje kladně;
– čekat, i kdybych si měla sednout na půl hodiny na zem a jen tam s ním být;
– jak to jen jde, zaměstnat Toníkův mozek něčím jiným, svítící baterkou, psaním slov, oblíbenou sušenkou. Ale nepřehltit mozek, dopřát mu klid i ticho.
Meltdowny doma jsou u nás celkem vzácné a většinou pocházejí z příčin, jímž nejsem schopná rozumět. Nedávno se mi to Toník snažil marně sdělit asi půl hodiny, byli jsme zoufalí úplně všichni, ale pochopil, že se snažíme mu porozumět, a to ho překvapivě zklidnilo. Daleko od domova je to obtížnější, protože si mnohdy zapomenu sušenky, papír a tužku, komunikační kartičky, rukavičky, kapesníky, baterku a jiné věci, které by se mohly hodit. Nebo si na ně ve stresu nevzpomenu. Také je obtížné dopřát Toníkovi dostatek času na zpracování meltdownu v mrazu s brečící dcerou, anebo pokud musíme vyzvedávat sourozence. A někdy naopak Toník překvapí, a když má nové podněty a akce, dlouho k meltdownu nedojde. U moře to bylo asi jen jednou za těch 10 dní. Na bazénu nikdy. Pomáhá mi nebýt na všechny děti sama a mít s sebou muže, nebo jinou dospělou osobu.
A pomáhá mi i mluvení o tom a psaní. Díky, že tu jste.
Dobrý den, v posledním týdnu mi Vás facebook doporučuje za kámošku, asi ne, nejsem zdaleka tak vtipná a zajímavá jako vy (to není ironie!)…. ale díky tomu jsem objevila Váš blog a zažila si u čtení dost “aha” momentů. Syn je na opačné straně, je atypicky vysokofunkční, ale spoustu věcí znám moc dobře, třeba tohle a pořád ještě dost dobře nevím jak reagovat – většinou začnu hysterčit i já:(. Ted se například hroutí z toho že všude jsou bezpečnostní a požární čidla a on se jich bojí, takže se celá rodina stává fanoušky bezpečnostní techniky….
Zdraím Vás, Ivo. Můj starší je vysokofunkční atyp a kolikrát je to úplně stejné, jako s Toníčkem, řešení podobných situací. Ale zjistila jsem, že když nehysterčím, tak to jde vlastně skvěle, že on potřebuje mou stabilitu, lásku a trpělivost. Určitě o sebe pečujte, to pak trpělivost a stabilita přichází sama. Nezapomínejte na sebe, relaxujte, Fakt se to nějak dá, za hodného umu improvizace. Každý potřebuje vymyslet vlastní plán duševní hygieny, ale je to základ. 🙂 Pokud se bojí čidel na veřejnosti, dnes se prodávají takové silikonové špunty do uší, které tlumí hlučné zvuky, ale přesto je přes ně nějak slyšet, nezkoumala jsem to blíž, třeba by ulevily?