Je polovina února. Cítím se vyčerpaná. Toníčkovi konečně zabraly léky, je spokojenější. Agrese takřka zmizela. Pořád ještě není ochotný počkat při vaření pelmeňů ta to, aby se nejdříve voda ohřála alespoň trochu. Když uhájím pozice a podaří se mi vodu v hrnci dohnat aspoň k pár bublinám, protestuje proti třem minutám varu. Naštěstí už zase funguje odvedení pozornosti, časování a lochtání. Aspoň natolik, aby se těstoviny uvařily napůl a nepřišla jsem vinou hbitých Toníčkových ruček během několik minut varu o půl již tak mizerného vlasového porostu. (Musím popřemýšlet, jak využít tuto schopnost ve vztahu k depilaci!)
Toníčkův vztek teď sublimuje do formy triumfálního bušení pěstí do pytlíku mražených pelmeňů a do odporu demonstrovaného okatým nabíráním kysané smetany prstíkem přímo z kelímku, za což Toník očekává mé pohoršení. Můj pohled mu potvrdí, že se mi vaří krev, což ho potěší a dá mi najevo radost, že se nemusí vysilovat fyzickým lynčem. Psychologický souboj. Výzvu přijímám. Jsem studovaná žena s loveckými kořeny. Pojď do mě! Tonda olíže lednu po druhé lžíce v kuchyňském šuplíku. Ani nemrknu. Sázím jednu lžíci po druhé do myčky. Plivne mi do boty. To vyschne. Pohladím ho. Nepřítel zmaten! Vytáhnu papriku. Nepřítel zděšen prchá! Bojovně se zakousnu do papriky a zabodnu pohled do Toníka. Tonda couvá. Vitamíny na tebe!
Voda je už skoro ve varu a nyní mě čeká jen pár minut, než vyplavou plněné těstoviny na povrch. Hájím pozice vlastním tělem a předstírám usilovné solení vody. Nohu vytrčuju jako závoru, aby na Tondu nestříkla při slévání těstovin horká voda. Holýma rukama beru hrnec do rukou, další rukou pouštím vodu, další rukou přidržuju cedník ve vodorovné pozici a další rukou chytám Tondovu ruku, která překonala pomyslnou závoru nohy. Nesedí vám počty? Jsem absolventka filosofické fakulty, ne matematik, jak často vykři… argumentuji manželovi! Ale asi to vysvětluje, proč jsem pak lovila naběračkou pelmeně čvachtající po dřezu.
Ale ani jednou se nepustil do mě. To je veliká úleva. Proto jsem čekala, že se mi obrovsky uleví, denně budu brázdit svah naproti naší chalupy, přejdu čistě na low carb stravování a zhubnu aspoň dvojnásobek své váhy.
Plán nešel zcela podle mých představ. Když byl Toníček v listopadu na psychiatrii, kde jsem ho každý třetí den navštěvovala, což znamenalo odjezd v sedm hodin ráno a návrat v sedm večer, do toho jsem plánovala křest knihy, snažila jsem se zbylý čas rozdělit mezi Péťu a Lilu, tak jsem o sebe moc nedbala. Rychlá sprška, ledabylé pošmudlání zubů a mezizubní kartáčky, základ péče o chytlavé dásně k paradentóze, zůstaly stranou. Stačil měsíc a zanítil se mi zub, se kterým mě následně zubní lékařka poslala za specialisty přes dásně. Objednací doby dlouhé, takže jsem den před odletem na vánoční Madeiru konvertovala k modlení ve svatého Aspirina. Po návratu jsem se dostala na ošetření urychleně, za pouhé dva týdny, které jsem prokládala střídavě Aspirinem, alkoholem a modlitbou za rychlost množení jaterních buněk.
Když jsem došla za specialistkou přes dásně, už jí nezbylo než řešit akutní problém s tím, že by se mi mělo po provedené lobotomii skrz horní patro ulevit a za měsíc a půl se uvidíme a pokud zub přežije. Týden to stálo za houby, ale pak zub přestal bolet, jen jsem na tu stranu ještě nemohla kousat. Potom jsem začala cítit malinko bolest i když jsem nekousala a koncem ledna jsem byla ve stádiu: „Aspirin je svatý grál.“ Načež jsem se stala prorokem, protože kdykoliv jsem otevřela ústa, lidé spínali řkouc: „Pane Bože!“
Již jen týden mě dělil od finálního ošetření. V tom se mi udělalo v puse něco, co ve mně vyvolávalo pocit, že je má pusa dělohou vyděšené rybičky fugu. Skončila jsem na zubní pohotovosti. Tam mi byla rána nemilosrdně vyčištěna.
Na druhý den jsme představení pro velký úspěch opakovali. Další dny jsem hledala dobráka, který mne definitivně zbaví bolesti. Má zubařka měla nejbližší termín asi týden po mém pohřbu. Dostala jsem se až na soukromou kliniku, kde jsem dostala na výběr, zda vykrvácí má duše, peněženka nebo, a z této možnosti zubař extaticky nadskakoval, obojí. Zvolila jsem oplakat svůj zub a vzdát se ho, protože poslední tři měsíce bolest zubu silně ovlivňovala všechny mé pečovatelské schopnosti a já se stávala nevrlou štěkající kuličkou. No co, aspoň, když mi vyrvou zub, se nebudu moct tak cpát.
Jedu domů, celá rozbolavělá, v hlavě jediná myšlenka. Kde vzít Brufen. Vyžebrám ho někde mezi Jičínem a Horkami. Brufen ulevuje a hlavu mi zaplavuje blažená myšlenka. Že existuje Jesenka! Hodně, hodně Jesenky… Ukojena představou sladkého tučného mléka usínám.
Lila se mě ptá: „Maminko, co jsi mi přivezla z Prahy?“ Žmoulám v ruce krabičku s vytrženou sedmičkou. Přemýšlím, kam s ní. K placentě a svatebnímu věnečku? Připadám si, že se pomalu přesouvám do hrobu. Kdy se začne počítat jako místo, kde ležím, místo, kam odkládám postupem věku své části? Vybavil se mi posmrtně nalezený ledvinový kámen mé babičky. Když si zde, s dovolením, odložím ještě například amputované nohy, už je to místo mého odpočinku? A můžu si na něj nosit kytky? Nebo se jako místo spočinutí počítá místo, kde se uloží většina váhy mého těla? V tom případě si nechám odsát zadek! Nebo kde se uloží můj mozek?
Během týdne se mi rána zaceluje. Absolvuju ještě obávanou dentální hygienu, která se mi v kontrastu s minulými třemi měsíci zdá jako nejbáječnější výlet. Ujel mi autobus, to asi budu muset jít utrácet na Smíchov, vzdychám s předstíraným zklamáním manželovi do telefonu. Kupuju dětem metalické vodovky, spoustu borůvek a Jesenku. Prospím cestu tam i zpátky, ale tentokrát mě aspoň řidič nebudí v depu tónem hlasu neskrývajícím pohoršení nad tím, co jsem si asi musela píchnout, že se nacházím v tak hlubokém bezvědomí.
Někdy na začátku této agónie jsme si pořídili s Péťou i Lilou celoroční permanentky na lyžování. Přece mě nějaký zub nepřipraví o lyžování, po roce, kdy jsme na denně upravovanou sjezdovku vinou covidových opatření jen smutně koukali! Potácím se mezi lyžováním s Péťou a učením lyžování Lily. Nevybavuji si jediný den, kdy by mě něco nebolelo. Tonda byl v pohodě, můj muž nepadnul vyčerpaný z toho, že je teď na něm krom práce i většina procházek s pubertálním psem a hlídání Tondy a Lily, když jdu na svah s Péťou. Začínám se dostávat do stádia, kdy mi vadí i když muž položí křivě talíř do dřezu. Ale za dva týdny by se měla rozvolňovat pandemická opatření a snad bude konečně klid.
Bolí mě celá pusa a v noci mě budí pachuť krve. Konečně k ránu usínám. Za rozbřesku se ozve mohutná rána. Tak velká, že mám pocit, že se dům nadnesl a zatřásly se okenice. Vzpřímím sena posteli, podívám se muži do očí, vyděšeně vykřiknu: „Ty vole, Putin to spustil!“ Muž mě s úsměvem konejší: „To je bouřka.“ Fakt. Byl to jediný hrom v okolí, zato dva kilometry od nás, a ještě na protějším kopci. Pardon, tak mě nenapadlo, že jsou v únoru bouřky. V horách. Druhý den se budím, mžourám do telefonu. „Ty vole, Putin to spustil!“ Nikdo mě nekonejší…
Lila: „Maminko, nesmím říkat, že jsi klustá, ale mohla bys být aspoň tak hubatá, jako maminka Matyáška?“