K povolání psychologa patří průběžné revidování vlastního duševního zdraví. Od prevence (například vyhoření) přes kontrolu nad svými přenosy v terapii (když vkládáme moc svého obsahu do materiálu klienta) po vědomí o svých vlastních duševních slabinách. Některé jdou měnit, jiné lze mít jen pod kontrolou a vědět o nich, aby v naší práci nedělaly zlo.
Žádný psycholog, stejně jako žádný jiný člověk, není tak daleko, aby měl sebe sama probádána do posledního dílku. Člověk sám sebe poznává celý život a odhaluje další a další fraktály škraloupů minulosti a stejně tak nekonečně může rozkládat své nitro.
Byla jsem si vědoma mnoha svých osobnostních specifik, problémů s pozorností a pamětí. Taky jsem trochu neurotická, a i o narcismus tu a tam zakopnu i když mi občas pořádný kus sebevědomí chybí. Jediné, co nejsem, tak autistka. Když si představíte autistu, nepředstavíte si mě. Rozesmátou moravandu krev a mlíko. Od malička ráda mluvím, fantazíruju, miluju změny, jsem extrovert jak řemen. Nejsem uzavřená studnice záhad, ani tak trochu Sheldon, ani Rainman.
Ale proč se mi ale stává, že bytostně rozumím Péťovi při jeho potížích ve chvílích, kdy působí jako zlobivý? Taky jsem byla problémové dítě. Nesnáší opisování. Kroutí se nad ním půl hodiny, umírá mu u něj mozek! Nevydrží poslouchat dlouhé přednášky. Má problémy uznat autority pouze proto, že se to očekává. Při tlaku jde do odporu. Zapomene doma i svou nohu. Moje Máma spráskla ruce: “Ale to jsi byla celá ty!”
Narazila jsem na málo známý podtyp pervazivní poruchy dnes řazené do poruch autistického spektra – PDA, které bylo prvně popsáno Elizabeth Newson během 80. let. Hlavním problémem lidí s PDA je vyhýbaní se běžným každodenním požadavkům okolí. Tedy, když jsou na ně kladeny požadavky, cítí, že nemají kontrolu a díky tomu zažívají nadměrný stres. Z toho vyplývá i název: patologické vyhýbání se požadavkům. Lidé s PDA mají mnohem lepší sociální komunikativní a interaktivní schopnosti než lidé s jinými poruchami autistického spektra a zároveň umí tyto schopnosti využívat ve svůj prospěch.
Práce s lidmi s PDA (AutismPort.cz)
Ale já jsem měla svou diagnózu
– dokonce potvrzenou jedním vyšetřením psycholožky v deseti letech. Líná, nevychovaná, vymýšlí si. Ve škole jsem se cítila neoblíbená, dokonce jsem to i chápala, jelikož mi nechyběla empatie. Chovala jsem se odbrzděně a neuměla to ovládnout. V matematice jsem dělala úplně zbytečné chyby. V žákovské měla poznámky – nesoustředěná.
Tedy pokud jsem zrovna žákovskou nezapomněla. Jako i pomůcky. Vždy jsem se těšila, že si mám nasbírat do výtvarky to a to a druhý den byla jediná, kdo to neměl. A tak jsem se zklamávala sama v sobě. Nezvládla jsem se soustředit jednu jedinou vyučovací hodinu, a tak jsem si buďto kreslila anebo vyrušovala. Dokonce jsem si to na gymplu stopovala. Dvanáct minut a pak už jsem ve vší snaze pozornost neudržela. Věděla jsem, že bych si ušetřila hodně stresu, ponížení a sebenenávisti, kdybych si prostě úkol udělala a měla klid – a ne. Dělala jsem všechno, četla si, kreslila, vycpávala si pusu žvýkačkami, píchala se kružítkem, propadla dennímu snění, ale zase jsem se nenaučila a úkol neudělala.
Zato jsem se nemohla dočkat výtvarné výchovy nebo slohových prací, snění a tvoření bylo moje! Ale všechna má nadání zastínily mé prohřešky a před maturitou už mě systém (i někteří konkrétní vyučující) přesvědčil, že žádné valné nadání nemám. Ovládat jsem se sama sebe naučila až v dospělosti a dodnes je pro mě sebedisciplína neskutečně náročná. Na vysoké škole už jsem si uměla vytvořit podmínky k učení a ze čtyřek na gymnáziu byly trojky, dvojky a poslední ročníky převážně jedničky. Tři roky jsem pokračovala na doktorském studiu a vzdala jsem až poslední dvě zkoušky, protože v těhotenství mě opustily i poslední zbytky kognitivních funkcí (především paměť a pozornost) a únava ze mě udělala zeleninu.
Problém se sebepřijetím
Vlivem nepřijetí mé povahy okolím jsem měla problém se sebepřijetím od rané puberty až dodnes. Možná, kdyby mi tehdy někdo dal diagnózu a mou těžce přizpůsobivou povahu akceptoval, pomohlo by mi to. Kdyby se našel někdo, kdo by mi pomohl ve škole fungovat, zkusil hledat způsoby, jak mě motivovat. Kdyby si někdo všimnul, že jsem nelenila, ale svou energii cílila nevhodným směrem. Nechtěla bych zpětně (tehdy ano) omluvu, ale pomoc.
Udělala jsem si tedy dnes sebeposuzovací test autismu a vyšly mi jak autistické (v oblasti vnímání), tak neurotypické rysy. Proč hledat problémy a diagnózy tam, kde nejsou? Necítím se autisticky. Ale třeba jsem měla nějaký problém, za který jsem nemohla, schéma myšlení, které kdyby někdo pochopil a přijal, mohlo se mi lépe žít. Nevyčítám nikomu, že neviděli, jak se sama ve své povaze – ano, snad i poruše – utápím. Já se také nechala také zmást projevy Péťova typu autismu a propadala jsem zoufalosti a řvala jsem, proč jsi pořád v odporu?! Je jako zmrzlá plastelína! Vyvolávalo to ve mě frustraci, která mě zaslepovala. Příliš dlouho, než jsem ho pochopila. Akceptovala.
Teď si ho nesmírně vážím pro jeho pokroky a práci na sobě. Cítím k němu něhu, přijetí a porozumění. A potkávám čím dál více lidí schopných a ochotných ho takto vidět. Mé přátele. Kamarádky s dětmi s podobnými potížemi. Paní ředitelku jeho současné školy. Jeho psycholožku. Kéž by mu pomohlo vybudování si základny, od které se bude moct dobře odrazit a která ho potáhne výše.