Dnes jsou lidé vyzýváni, aby se oblékli do modré barvy, aby podpořili povědomí o autismu.
Proč modrá?
Je to prý barva komunikace a s tou mají autisté problém.
National autistic society používá barvy fialové, od ní se zase distancuje Autism Speaks, která volá po modré a kterou zase nemají příliš v lásce autisté, jak se dozvídám.
Růžovou shrábla prsa, duhovou okupují gayové a o zelené raději nemluvím vůbec!
Nebo si to měli autisté líp vykomunikovat.
Modrá nebo fialová, hlavní je, že se vůbec o autismu mluví. I když i já jsem to slízla z několika stran – že nosit něco davově je hloupé, že se někomu modrá vůbec nosit nechce, že tím podporuji špatnou společnost… nejsem mluvčím autistů. Jsem dokonce začátečnice v zájmu o autismus jako matka i jako psycholožka.
Přes všechny nejasnosti jsem ráda, že den porozumění autismu vzniká. Význam tohoto dne je dostat informace o autismu do podvědomí veřejnosti.
Protože lidé se bojí neznámého. Také mnohdy netuší, co se děje, když se setkají s autisty, kteří reagují nestandardně a připisují tomuto různé významy. Mnohdy nelichotivé. Lidé pohlíží úkosem a říkají si: sakra, co je tady špatně? Chybí vychování? To dítě zdivočelo?
Přitom není třeba mnoho informací.
Autisté reagují různě a lidé si toho zcela nepřekvapivě všimnou v situacích, kdy jejich jednání není standardní.
Dělají zvláštní zvuky.
Nereagují.
Smějí se, i když není patrné čemu.
Někdy nám prostě jen úplně nerozumí.
Někdy nám rozumí až děsivě moc.
Někteří jsou věčné děti.
Někteří jsou mistr Yoda.
Každý autista se projevuje trochu jinak, tak je těžké podat stručný a jasný popis.
Důležité je vědět, že to není nic strašidelného.
Není to nic výrazně měnitelného výchovou, péčí. Ano, autistické děti lze vést a rozvíjet, ale ne měnit. Pečovat o autistu může být náročné, proto osoba, která ho doprovází, může být unavená a uvítá spíše podporu nebo žádnou interakci, ale nemá většinou kapacitu na nějakou kritiku a rady.
Myslím si, že nepřijetí, zděšení, odsuzování a posměšky autisty poškozují a mnohdy i trápí, i když to na nich nemusí být vůbec poznat a bezprostředně na to nereagují.
Proto zvykejme lidi na to, že takoví lidé mezi námi jsou, a je jich hodně. Jen u nás podle odhadů až 200 000. Některých si nikdy nevšimneme, jiné lze jen těžko přehlédnout. Nikdy nemůžete vědět, jestli se vám nenarodí autistické dítě nebo vnouče. Tuto skutečnost jde přijmout nebo odmítat. Ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat.
Před měsícem jsme byli na chalupě. Toníčkovi jsme zakázali jíst štěpky. Toníček se naštval, vzal boby, sjel po cestě a utekl. Našli jsme ho až na parkovišti pod lanovkou, kde se jal protestně nastupovat do cizího auta s tím, že jede do školky. Když můj muž dorazil a nalezl Tondu sedícího v cizím autě, oblilo ho horko: ten trapas! Ale majitel auta nad situací mávl rukou, že jeho příbuzná má také syna autistu, a že si říkal, že to bude něco takového.
A o tom to je. Když se lidem připlete do života autista, je fajn mít základní povědomí. Ať už stojíme o nějaký kontakt s nimi nebo ne, ať je náš názor přijímající nebo odmítající. Ne každý bude šťastný, když mu autista vleze do osobního prostoru, ne každému je příjemné rušení zvuky vydávajícím autistou, někoho může mást třeba malá citová odezva jinak běžné osoby. Ne každý se hned přihlásí jako dobrovolník – asistent a bude vnímat autismus jako dar.
Ale trocha porozumění trochu uleví všem. Oběma stranám. Hromy byly taky strašidelné, dokud se nevědělo, že jsou zcela přirozené.
Mír, lásku a víno. 🙂
Zdravím màm 17 letèho syna autistu pravdou je že někdy je to těžké ale po dlouhèm slodovàní a vnímàní jsem pochopila že vlastně on vlastně vnímà tenhle svět daleko víc než si všichni myslíme. Stačí jen mít je ràd.
To je naprostá pravda 🙂 oni vnímají opravdu hodně.