S Péťou v IQlandii

Název ve vás může vzbuzovat asociaci, že jet do IQlandie s Péťou je něco jako jít spolu po schodech zvídavosti do nebeského království samotné Athény. Jestli Péťa něco má, tak IQ. Ať už je to cokoliv. To bychom však nemohli být my, aby se něco nepokomplikovalo. Jak řekl Varel Frištenský o návrhu bezmotorového důlního výtahu: „Nápad jistě dobrý! Výsledky nebyly dobré.“

Jednalo se o školní výlet, kam jsem Péťu doprovázela, kdyby náhodou došlo k nějakému záseku. Těšila jsem se jako malý Jarda Cimrman. Péťa přeci miluje různé vědecké výstavy a výlety. Co by se mohlo stát!

Cesta příměstskou linkou Jilemnice – Liberec byla příjemným zpestřením našeho usedlého života. Už roky jsem nebyla na Matějské. Autobusy na této lince jsou toho typu, že když přejedete kuličku hrášku na asfaltu, cestující v zadní řadě to vyrazí ze sedadel takovou silou, že čepice z tvrdšího textilu zůstávají nenávratně zaražené ve stropě. Také horský terén zajišťuje pestrou pohybovou aktivitu vehiklu, konkrétně houpání ze strany na stanu, stoupání a prudké klesání. Pan řidič se střetu techniky s přírodou nezalekl a svižně si to sypal dvě hodiny cesty s úsměvem. Úsměv bledl v tvářích dětí, kterým se postupně začalo dělat lehce nevolno. Barvu jsme do nich ale nabrali rychle při poklusu do centra vědy.

Když jsme si uložili věci a dostali úkoly a rozchod, spadl ze mě stres a už jsem se těšila, co s Péťou podnikneme. Vyběhli jsme do druhého patra. V tom začala hlasitě hrát fontána, což Péťovi způsobilo velkou smyslovou zátěž, ale po prvotním úleku sebral odvahu, podíval se výhledem ze schodiště na fontánu, která převádí obrázky nakreslené návštěvníky do spádu kapiček tvořící před plátnem právě tyto obrázky. Líbila se mu, ale už jsem pozorovala jistý neklid. V tom se otevřely velké dveře do nejbližší místnosti expozice a přímo proti nim byl vystaven… robot. Robot, z kterých mé Péťa fobii, robot, který vypadá jako člověk. Během vteřiny dostal Péťa panickou ataku, křičel, že chce domů. Sedla jsem si na lavici. A jsme v háji. A je to zabitý. Ztuhla jsem hrůzou. Jednak jsem nečekala, že by expozici Péťa nezvládl a potom mi moc záleželo na tom, aby bylo vidět, že Péťa zvládá skoro vše jako ostatní, neurotypické děti, a gymnázium zvládne.

„Péťo, vždyť jsme prochodili snad všechny pražské výstavy, muzea, mnohem děsivější expozice, pamatuješ na podzemí Technického muzea?“

„Nojo, mami, když já si od rušného prostředí na vesnici už odvykl!“

Ano, pravda, dva roky střídavých lockdownů a uzavření doma s Toníčkem způsobilo, že jsme přestali skoro kamkoliv chodit. Bylo mi to tak líto. Věděla jsem, že to Péťa nedělá naschvál. Že může jen těžko ovládnout svoji hlavu v tak těžkém meltdownu. Seděla jsem a přemýšlela, co s tím můžu dělat. Jedna možnost je vzdát to a jet blitčákem obratem domů. Můj žaludek tiše protestoval a pocit hořkosti na duši mu dělal smutnou společnost. Ne. Prosedět čas v restauraci v přízemí a nalít do sebe kávu? Smutné, ale aspoň bych mohla smutek sdílet s kofeinovým kámošem.

Zatím nevím, co je nejlepší možnost, ale trvám na tom, že nejdu, opakuju nahlas, že se nevzdám a nikam se nehnu, dokud Péťa nepřestane panikařit. Zavírám dveře, aby byla mezi robotem a Péťou bezpečná clona. Okolo prochází paní učitelky a nabízí Péťovi jít na druhou stranu chodby na hlavolamy. Na mě Péťa teď zrovna moc nereaguje, ale paní učitelky zaregistroval. Podíval se směrem, který ukazovaly a překvapivě souhlasil. Udělala jsem vlastním tělem zábranu do místnosti s robotem a Péťa rychle prošel k hlavolamům.

Péťa se odmítá hnout od hlavolamů. Už se směje, luští je, soutěžíme spolu a je celkem pohoda. Úplně cítím ve vzduchu ten potenciál, že zvládne víc. Navrhuju, že vezmu kameru a půjdu natočit expozici vedle, jestli tam je vše v pořádku a bez robotů. Péťa uznává, že je to dobrý nápad, ale nenechá mě od sebe odejít. Nakonec se rozhoduje, že raději zemře po mém boku, než sám mezi hlavolamy a vydáváme se aspoň na chodbu o patro výše. Tak objevujeme velkou desku s tyčinkami, do kterých jde obtiskovat cokoliv z druhé strany. Soustředíme se a pečlivě zamačkáváme tyčinky na druhou stranu. Už máme obsedantně urovnanou plochu a najednou se nám před očima objeví reliéf několika hýždí pubertálních kolemjdoucích. Smích je rychlá medicína. Oba ze sebe vysmějeme velkou porci stresu. Ještě se pouštíme do stolní hry. Hrajeme vzdušný hokej, ale raději nepouštím tlačítko na stole, aby Péťu nerozhodil hluk. Kolem projde zaměstnanec expozice a suverénně zapne tlačítko. Naštěstí se Péťa jen zaraduje: „Vidíš, maminečko, jak se nám snížilo tření?“ A už věřím, že zvládneme posunout hranici ještě dál. „Nepůjdeme se podívat do expozice? Vesmír máš přeci rád.“ „Tak to zkusíme.“

Najednou šlo všechno. Samozřejmě kromě robota. Zvládli jme i promítání v planetáriu. Péťa vyráběl obří bubliny kolem svého těla a ani se jich neštítil, protože voněly pomerančově. Prošli jsme všechny patra i místnosti. Vyjma robota a smyslů, kde byl obří model ucha a z expozice se ozývaly zvuky. Tato expozice by se mohla prodávat ve zmenšeném vydání jako kapesní odpuzovač autistů. Beru dvakrát!

Cesta zpět proběhla hladce. Žaludeční nevolnost mi po tom všem stresu přišla jako uklidňující životní jistota. V autobuse jsem trochu zaklimbla a zdál se mi sen, ve kterém jsem měla velké plastové uši. Byl to náročný výlet pro nás oba, ale odjížděla jsem s vědomím, že Péťa překonal další metu v sebeovládání a ve zvládání meltdownu. Že přes to, že se tam cítil zle, neutekl a když se bouře v jeho hlavě trochu ztišila, šel dál a pomalu překonával další a další úrovně zátěže. Učil se říkat si, co už je moc, jako simulátor zemětřesení. Zaujal ho, nechtěl do něj vstoupit, ale řekl, že se chce dívat. Učil se říkat, co zkusí a případně vycouvá. Takto zkusil tunel, který vytváří pocit, že se točí člověk, a ne válcovitá stěna. Domluvili jsme se, že z něj může kdykoliv odejít, i na začátku, a nebudu se zlobit. Nakonec se v tunelu vesele bavil. Učil se říkat si, co se mu líbí, na jakou expozici se vyloženě dívat chce.

To všechno chtělo hodně odvahy a snahy. Vím, že to asi z vnějšku zní dost nepochopitelně. Možná může lidem, kteří nerozumí autismu, připadat, že kdyby se Péťa víc snažil, přeci už by nevyčníval. Přesto jen málo dospělých o sobě může říct, že na sobě každý den pracuje, aby se měnil k lepšímu. Jen ty změny jsou pomalé a stojí hodně sil nás všechny. Autismus nejde léčit, o to nám nejde. Jde nám o tom učit se vnímat a pojmenovávat problém, zvyšovat frustrační toleranci (to je někdy dost nepříjemné) a regulovat rozumem reakce na emoce. Nejde odstranit, ale jde servisovat. Kéž by existoval nějaký autiservis!

Péťa: „Jupí, Lentilky! Mám nejraději ty hnědé. Ty vypadají jako normální čokoláda.“