Dnes jsem si hodně rozmýšlela, do jaké míry mohu psát o osobních a citlivých momentech. Rozhodla jsem se ale napsat vše zcela otevřeně, protože podobné pocity nás může zažívat více a já nechci budit zdání, že je toto něco abnormálního, anebo že to třeba vůbec neexistuje.
Od prvního dne školy Toníček pookřál. Vymýšlí samé taškařice, utíká, podniká vpády do ředitelny a podobně. Doma se první dvě noci budil ve čtyři a ve tři ráno, asi jak nemohl do školy dospat. Až manicky se smál velkou část dne, objevila se znovu echolálie, opakuje vysokým hlasem mnohokrát po sobě: „Orero, Orero, Orero!“ a baví se tím, že mne to štve.
Celé dny si zpívá a je radostný. Těší se na školu, těší se domů. Tak jsem se nechala ukolébat jeho radostností. Jedno odpoledne bylo deštivo. Toníček byl z deště rozladěný, ale i rozdováděný. Občas se dostane do jakéhosi úzkostného cyklu, kdy silně vnímá mraky a že nesvítí slunce. Začne panikařit. Do této paniky mi Lila pošlapala rostlinky. Vynadala jsem jí, ona začala kňourat, že se na ni zlobím. Toníkovi se zatly drápky našich zvýšených hlasů asi silněji do duše, než se mi na první pohled zdálo. Šel, a jemně strčil do Lily. Lila začala ječet. Říkám jí: „Buďme potichu, Toníčka křik bolí“. A co udělá takový malý naštvaný princeznosaurus? No rozkřičí se ještě víc. Musela jsem je držet od sebe, aby se do sebe nepustili.
Muž vyšel ven a převzal si Lilu. Šli dovnitř – sundávat si boty na stoličku. Toník šel dovnitř se mnou a museli jsme ho nahánět, aby se také zul. Najednou Lila začala zase hlasitě křičet, a Toník mne oběhl a strčil do ní tak, že spadla hlavou dozadu na kamna, až jí naskočily dvě boule. Křik ještě vetší. Toník dostal afekt, trhal mi šaty, olizoval mne (to se naučil místo kousání), štípal mne, ale hlavně – sápal se po Lile. Muž vyrazil instinktivně bránit malou, a mozek mu zatemnila ta marně zoufalá myšlenka, kterou zná snad každý rodič autisty: „PŘECE TO MUSÍ POCHOPIT! Musí pochopit, že tohle dělat nesmí!“ Vrhl se na Toníka, že už nezbývá, než fyzický trest. Což ovšem ve mně vybudilo matku lvici, bránící své mládě. Věděla jsem, že to Toník nechápe a že to rozhodně NEMUSÍ pochopit. A že to určitě nepochopí tak, že se mu to vmlátí do hlavy. Tak jsem se pustila do muže a odstrkala jsem ho pěstmi od syna. Brečela jsem já, Toník křičel a kopal. Musela jsem ho zalehnout.
Zalehnutí mu dělá dobře, sice se brání, ale když chci vstát, chytne se mne a přimáčkne mne na sebe.
Křičeli jsme na sebe, Toník šílel. Cítila jsem takovou vlnu vzteku a zoufalství, strachu o dceru, strachu, co bude do budoucna, až Toník bude mít sto kilo, že věřím, že bych byla schopná pěstí prorazit zeď. Cítila jsem hořkost ze své reakce vůči svému muži, protože naprosto chápu jeho strach o malého plačícího tvorečka. Zároveň mi bytostně chyběla jeho podpora, náruč, jindy vždy k dispozici, jeho opora. Cítila jsem zradu, hnus vůči sobě samé, strach. Protože mi v té chvíli blesklo hlavou: budu se muset syna jednou vzdát, aby dcera přežila? Viděla jsem ji mrtvou, s ní mrtvou i svou duši a radost, a mrtvou i lásku mezi námi s mužem. Zjitřené emoce vytáhnou myšlenky z nejtemnějších tunelů a zákoutí, a cokoliv v čase pečlivě vytěsníte, tak se na vás vyvalí jako hromada balvanů.
V hádce jsem zavolala Toníkově bývalé paní učitelce ze školky – a teď naší blízké duši a opoře – aby muži vysvětlila, že pár na zadek nepomůže napříště zamezit Toníkovu chování. Že tohle nefunguje, a u autistů to nefunguje na kvadrát. Muž ji vyslechl a nechal si poradit, jak na to lépe. (Díky za to – mnozí lidé si nenechají poradit a vytrvale se snaží autisty vychovávat plácáním a to je jednoznačně nejhorší věc, co mohou udělat.)
Nikdy, nikdo, nijak z žádného autisty autismus nevymlátil, a že jich to zkoušelo. Zbyly jen silácké rady těch, kteří o tom neví zhola nic.
Pak se ale musíte zklidnit. Hned teď! Protože teď musíte dítě dovézt na pohotovost, aniž byste skončili autem ve stromě.
Rentgen naštěstí dopadl dobře, dceři nic – až na ty boule – nebylo. Ani neměla otřes mozku. Bude ale trvat dlouho, než se srovnají všechny vyvalené pocity. Konfrontace s vnitřními démony, myšlenkami a reakcemi, které bychom od sebe nikdy nečekali, je to nejtěžší. A člověk si tím musí projít, jinak příště – při další emočně vyhrocené situaci – se na něj těch balvanů vyvalí více a více.
Jestli mne Toník naučí kontrolovat své emoce jako je vřískání ve vzteku, tak to dotáhne dál, než pět let sebezkušenosti psychoanalytického výcviku. A pak, že autismus není dar, ha!
Nejde přemýšlet o tom, které dítě upřednostníte. Jde jen myslet na to, co můžete udělat pro to, aby autista nereagoval agresivně, jak ho naučit převádět bouchání do hlazení, strkání do neškodného dloubání a podobně.
Ne, a určitě vůbec nesmíte myslet na to, co s jeho reakcemi a divokostí udělá puberta. Ne! Ne, jdu to vytěsnit…