Moudrá žena, která zná hodně osudů, mi řekla v dobré vůli něco, co mi leží v hlavě. Myšlenku, která mne tíží, a nosím ji teď s sebou.
Musíš mu věřit, že se uzdraví. Když nebudeš věřit, nemůže se stát zázrak. Když mu nebudeš věřit, neuzdraví se.
Nevěřit svému dítěti, zlomit nad ním hůl… Cítila jsem vinu, jako bych ho držela v síti, aby nemohl vyrůst a ukázat mi, co dovede. Jako bych ho zradila. Jako bych snad ani nechtěla, aby byl jako ostatní. Jako bych mu to nepřála.
Kdyby mi ona žena mínila ublížit slovem, tak bych tuto myšlenku hodila s lehkostí za hlavu. Kdyby ona žena nikdy v životě nic nedokázala, mávla bych nad tou příhodou rukou. Kdyby mi už mnohokrát dobře neporadila, nechala bych myšlenku u ní, a nevláčela se s ní domů. Ale teď chodím, a trápím se nad tím, kam sahá hranice víry. Jak se naučit věřit, že víra pomůže dosáhnout zázraku?
Když „z toho“ vyroste, jak se říká, půjde o zázrak, a když ne, o co půjde? Co je opak zázraku? Vyhledala jsem si antonymum od slova „zázrak“. Opakem je „přirozený“, „normální“. Takže mám doufat, že Toníček nebude, jaký je a jakým má být? Anebo doufat, že nebude normální?
Nechci, aby měl Toníček pocit, že je špatný a snažím se ho předělat. Chci ho přijímat takového, jaký je. A kam až jeho kapacita a schopnosti dovolí. Chci pracovat na tom, aby uměl tyto schopnosti používat. Aby co nejlépe fungoval, rozuměl světu, a byl co nejsamostatnější.
A nic víc?
Tradují se případy, kdy se rodiče chovali k dítěti, které už bylo na odpis, jako k normálnímu, a ono se MUSELO přizpůsobit a nyní již studuje druhou vysokou školu. (Jestli je šťastné, to nevím, ale jistě ano, protože kdo by nebyl, když studuje druhou vysokou školu.)
Ale už se z kapes nesypou ty případy, kdy se rodiče upnuli na to, že z něj vydřou zdravého člověka, protože MUSÍ. A posléze se pod tlakem – a s pocitem selhání – zbláznili. Nejdříve rodiče, a v závěsu i dítě. Nebo dítě, a v závěsu rodiče. Případně rodiče – a dítě to mělo na salámu. Z toho by se dalo vyextrahovat dost cool poučení od moudré matky rodu: „Hlavně klid, co bude, to bude. Dáš si čokoládu?“
Každý si musí svou cestu tvořit a volit sám, není jednoduchých řešení.
Ne, nevěřím, že silou naší víry udělá autismus PUF a bude tatam. Ani že se Toníčkova funkčnost – potřeba zvýšené péče – najednou přehoupne v soběstačnost jen proto, že jsme věřili.
Myslím, že jestli se jednou posune Toníček blíže běžnému fungování, bude to proto, že jsme makali. Obětovat nechci jediné, Toníčkovu radost ze života. Nechci mít jednou pocit, že jsem selhala proto, že se z něj autismus neodpařil, a tedy že jsem málo nebo špatně – anebo na šišato – věřila. Chci brát jako zázrak každý krůček dopředu, ať už půjde o krůček malinký, anebo pořádný krok. Každý den vstávám a chodím spát s nadějí, že dnes dokážeme další věc, kterou jsme nedokázali včera.
Chápete, že minulý týden si Toníček líznul zcela a úplně neexistující zmrzliny? Nevídané, neslýchané! V rámci dětské hry jsme si s ostatními dětmi točili imaginární zmrzlinky. Když jsem Toníčka přizvala, zda nechce zmrzlinu, hledal a čenichal kolem, než pochopil, že mu pěstí mávám před nosem proto, že ho škádlím. Že tam zmrzlina má být a není. Sice si to přebral po svém a myslel si, že jsem ho jen chtěla napálit, ale hru přijal a dvakrát si z imaginární zmrzliny líznul, než mi věnoval pohled: „tak jsem se nachytal a už jdi do háje.“ Můj vnitřní pesimista bezvěrec se zaradoval, že se mýlil a schoval si do krabičky vzpomínek tento den na horší časy.
Já si myslím, že tu s námi jeho autismus vždycky bude. Že i funkčně to nikdy nebude žádná hitparáda. Nevěřím, ale každý den ho vyzývám: „Překvap mne! Jen mi to pěkně nasol.“
Když jsou období – a že to bývají měsíce, kdy se nedaří a vše jde spíš dozadu, než dopředu – pomáhá mi můj vrozený něžný skepticismus přijímat, co se děje. Vnímat situaci tak, že se neděje nic, co by se nemohlo dít. A pak, když se nám podaří udělat krůček dopředu, nebo spíš k sobě, raduju se z toho jak malej Jarda.
Děti totiž ví. A autisté ví také, a mnohdy víc, než si umíme představit. Nechci, aby ze mě Toníček cítil, že není podle mých představ. Že není dost dobrý. Že je pro mne selháním. Nejsi, Toníčku, neboj. Miluju tě, i když nevěřím, že si to jednou přečteš a pokecáme si o tom. A jestli jo, tak ti platím pivo. Nealko, protože po alkoholu se blbne.
Ale vím, že ty víš.
🧡🧡🧡