Blíží se k nám orkán Sabina. Čekáme konec světa. Hory, že jo. Do toho mnou cloumá viróza a auto je v servisu (nějaké zvíře… jsem obtáhla bok auta betonovým sloupkem). Zásobili jsme se na půl roku života na Sibiři, a muž zůstal doma.
Pro jistotu, abychom neudělali školáckou chybu, dobíjíme tablety a mobily. Děti necháváme doma. Bezpečí především!
U nejstaršího zlatíčka nás po hodině jeho projevů opouští odhodlání a je před školou vysazen s tím, že kdyby se ženili čerti, tak je to karma.
Nic.
Nic.
Jasno.
Z minuty na minutu je venku černo, v dáli zahřmí, spadne hrstka krupek a to je vše.
Je jasno.
Puk. Vypla se elektřina. Vypadl mobilní signál.
Hm, no nic se neděje, kamna sálají své přívětivé teplo.
Černá hodinka? Ro – man – ti – ka! …určitě ne. Na posteli nás je v rázu pět, jako by přestalo jít i Člověče, nezlob se.
Tonda si všímá, že zase nesvítí světlo. Mačká spínač v sennici, v síni, v koupelně, buší do nich, brečí, zjišťuje, že nesvítí ani světýlko standby na televizi, rve její kabely ze zásuvek, jde k monitoru, tam také nesvítí kontrolka, chytám monitor v letu k zemi.
Vztek a zoufalost neuklidní ani prozíravě dobitý tablet. Nejde internet. Ano, na tabletu jsou aplikace i videa, jejichž funkce nezávisí na internetu, ale Toník shledává problém v připojení, tedy nemůže tablet přijmout vůbec. V slzách ho vypíná, nechce se ho ani dotknout.
Utíká ven. Vrací se s ponožkami od bláta. Hází je po mně, obouvá si boty, ale to už zamykáme dveře ven, aby neutekl. Toto omezení vcelku bez protestů přijímá, a noří se v jedné své a jedné Péťově sněhuli do naší postele.
Následuje hodina zoufalého křiku: „zapnout, zapnout!“, „za tátou, za Klárou, do školy!“ a „mobil anó!“. Jediné, na co reaguje, je moje: „mobil ne, tulit ano, mobil ne, pusu jó!“. Vytvoříme jakýsi synchronní duet zoufalého vytí prokládaný Toníkovou tu tam pusou – pokud nachází malinko klidu v duši – a mými někdy trochu víc dominantními objetími. Nakonec usíná přitulený na mých zádech.
Budí se v podvečer. Za chvíli začíná jít i proud. Do remosky láduju rybí prsty a vařím brambory na kaši.
O chvíli později se – už zase při svíčkách – cpeme rozmokvanými prsty a bramborovou kaši s hrudkami polosyrových brambor. To to moc dlouho nefungovalo.
Pro Tondu to byla rána pod pás. Dostává nový záchvat zoufalství, tentokrát už rovnou začneme objímáním a vytím.
S vyvitou dírou do hlavy a následnou migrénou usínám pozdě v noci s ostatními na jedné nešťastné hromádce.
Ráno probíhá v klidu, venku je úplně bílo a chumelí dál, je úlevné ticho a podaří se mi na kamnech vykouzlit kotel tureckého kafe. Toníček se spokojeně nasnídá, odejde si hrát s bludištěm v kouli.
Potom z ničeho nic přichází další záchvat zoufalství, Toník na mě visí, nenechá mě ani si kafe vypít, aniž by mi nelezl doslova po zádech, rukou, a jede zase svou mantru „mobil anó!“. Zbylé děti začínají být nesnesitelné, aby nezůstaly o nic pozadu. Vyháníme je ven do sněhu, na boby a na skluzavku. Venku vysvitlo sluníčko. Všude je ticho, čerstvý vzduch po bouřce.
Na kamnech ohřívám slepičí polévku. Péťa čte nahlas pohádku. Pohled na něj (skoro) vytěsňuje předešlých 24 hodin, kdy se mne snažil přivést k šílenství, aby zahnal nudu. Zajímavé je, že ho nenapadlo k zabavení využít hračky, knihy, hry, malířské potřeby, hudební nástroje, ani stavebnice.
Větráme a chaloupka se nám plní čerstvým pobouřkovým vzduchem. Bez elektřiny, bez signálu, člověk by si na ten klid zvykl. Jako by víc vynikla malebnost chalupy a mír zasněžených hor. I Toníček už se uklidnil, zvykl si a spokojeně si zpívá.
Po obědě začal jít proud a děti šly ukojit svůj elektronický hlad k pohádce.
Dobrý. Naordinovala jsem si dvojitou porci kapek, co jsem tu měla – od řebříčku a lichořeřišnice ve slivovici po ashwagandhu v lihu, kozlíkové kapky – a musím s radostí říct: ty byliny jsou zázračný. Hned je mi líp!
Tak já čekala toho ochranného anděla…