Klidné středeční podzimní ráno. Ověšena taškami s náhradním oblečením, svačinami a tříděným odpadem. Prodíráme se mezi hromadami dřevěných briket z kapitoly Až se zima zeptá. Toníček zastaví, zvedne nohu a začne si stěžovat: „Bolí, bolí, nožka bolí!“ Jedna z prvních jeho vět, v koutku duše se raduji pod vlivem přesvědčení, že jen špatně došlápl. Z omylu mě vyvádí pohled na rezavý, ještě kladivem za starých časů tepaný hřebík trčící z jeho boty. Není příliš dlouhý, držel jen tenký, zubem času rozežraný kovový plíšek tvořící práh. Vyndávám hřebík a doufám, že prošel pouze gumou podrážky, aniž by významněji pokračoval do plosky nohy. Toník ale kulhá. To není dobré. V autě mu sundávám ponožku a nevidím nic než malinkou dírku, z které ani neteče krev. Zaskočím pro peroxid, zakápnu jím ranku a jedeme do školy.
Kolem poledne mi opět volají ze školy, že Toníčka bolí čůrání. To se mu občas stává, má lehký zdravotní problém, který by vyžadoval kontrolu, ale on se nenechá v této oblasti nijak vyšetřit.
Později mi ze školy volají, že má přinést více náhradního oblečení, že Toníčka asi bolí nožka, a nejen ta a čisté nezůstalo nic v jeho blízkém okolí. Hmatatelně cítím, jak se mračna stahují a začínám se loučit s prodlouženým dnem volna od péče o Tondu, protože každou středu ještě po skončení družiny přebírá na dvě hodiny Tondu osobní asistence.
Osobní asistentka si přebírá Toníka už ze školy ve stavu, kdy není prý schopen sejít schody, musí být snesen a rána je na řezání. Dostávám se do úzkosti, naše asistentka ve věku mé maminky je před školou s Toníkem v takovém stavu, jak ho jen dopravíme do nemocnice, když mi minule při odbočení k ní málem rozbil pěstí okýnko auta? Vidím mě, asistenci i další ženy ze speciální školy, jak máme denně na zádech naloženu Toníčkovu fyzickou existenci váhy drobnější ženy. Vzedme se ve mně vlna protestu, abychom vše na sebe zase naložily a volám linku 155 s žádostí o někoho, kdo by na parkovišti Tondu uspal, že se nenechá ošetřit a potřebujeme pomoc. Doufám v myslivce s uspávací pistolí, ale jsem ochotná se smířit i s lékařem a injekcí.
Přijíždí rychlá záchranná služba s dvěma ochotnými zdravotníky, avšak ani jedem z nich nemůže podat Toníčkovi tlumící léky, protože není lékař. Dvacet minut se snaží oba zdravotníci, já a několik paní asistentek a učitelek a asi padesát místních obyvatel svou myšlenkou (protože proč by se jinak tak srocovali a ukazovali na nás, než v modlitbě) dostat Tondu do sanitky. Marně. Zdravotníci se shodnou, že bude třeba zavolat lékaře. Lékař přijíždí v dalším voze rychlé záchranné služby. Mezitím ale přichází Toníčkova oblíbená paní učitelka a pustí s dikcí varietního umělce do Toníka: „Uděláme UÍ UÍ UÍ HOUK HOUK sanitkáááá, pojď a prostě nastup!“ Vody se rozestoupily a Tonda poslušně nastoupil. Paní učitelka se otočila na lékaře: „Dokud budete houkat, tak bude v klidu!“ Lékař s výrazem mnoha emocí se vzdechnutím anatohlejsemtolikletstudoval (ten povzdech znám!) kostrbatě opakuje: „Tak já budu houkat, no!“
Nastupujeme do vozu za Toníkem a doktor do Tondy nepřetržitě hustí svůj zaujatý monolog o tom, co bude a kam jede a ptá se ho na mnoho předem nezodpovězených otázek. Tonda mu visí na rtech a mě je jasné, že autoritu si na chleba nenamažeš, ale Tonda lékařovu crème de la crème zhltnul jak malinu. S pohledem upřeným na lékařovy rty Tonda došmajdal na chirurgickou ambulanci.
Zde se nechal ošetřit bez medikace, protože chirurg diagnostikoval zranění jako vždyťtamskoronicnení (což bohužel mohu potvrdit). Sice se rozplynula má naděje, že by při sedaci mohl být omrknut i jeho další problematický výčnělek, pobolívající ucho, bradavice, odebraná krev a přiznám se, že tento seznam měl asi dalších dvacet položek, ale člověk je tak nějak povinován k hrdosti nad svým spolupracujícím dítětem. Tak jsem Tondu poplácala po paži, nechala ho projet všemi výtahy nemocnice včetně toho infekčního, protože tohle fakt nevysvětlíš (a v Robloxu je dost podobnej a v tom to jde za jakéhokoliv počasí) a odšmajdali jsme se domů. Já s rozporuplnými pocity, že jsem za simulanta v nemocnici a za rasa ve škole, protože tomu nebude ani deset hodin a už jim zase budu vysvětlovat, že s nějakou Toníkovou potíží prostě nejde nic moc dělat.
Z rubriky Zeptali jsme se za vás:
Jak se řeší potíže s intimními místy u divokých autistů?
Nijak.
Tedy… ano, když si kůži poškodí a ukápne i kapka krve, řeší se hojení rány. V případě infekce se řeší akutní problém pomocí masti. Ale operaci se všichni snaží za každou cenu vyhnout. Což o to, samotná operace je v pohodě, dítě se uspí, ale hojení trvá dlouho a vyžaduje čištění a pokud možno žádné mlácení se do těchto partií jako výraz bolesti. Což nejde zastavit, ani člověka nelze na dva týdny uspat nebo omámit. Ale chápu to. Chápu to, když si vybavím Toníčka, jak se pěstmi bije do čela, když má vinou rýmy tlak v dutinách, jak se bije do břicha pěstí, když ho bolí, jak se snažil si vyndat oko o roh nábytku, když mu do něj spadla řasa, jak se naposled bil do zubu, který ho pobolíval tak, že mu z něj tekla krev (Je vítr! Zub drží. Londýn, mrholí, zub stále drží. Řím, slunce, ale zuby zůstaly ochráněny… pardon, zasnila jsem se).
Ztratili jste se v tom? Kdepak. Odpověď opravdu zní – neřeší. Tonda dostal od pediatričky Pinďamast (ne, opravdu se právě moje alkoholová opička nezvrhla do lascivního humoru, takto se ta mast opravdu jmenuje) (mi nechtěli věřit ani na chirurgii) (vyměňovali si významné pohledy) (než jsem ji z kabelky vytáhla a doktor vytáhl na oplátku recept na Framykoin).
Ztratili jste se v tom? Tak znovu. Nijak. Den za dnem tiše proplouvám mezi ostrůvky naděje, že se to nějak vyvrbí samo, protože si Tonda nenechá namazat Pinďamastí nebo Framykoinem ani palec u nohy.
Jak se řeší zápal slepého střeva u divokých autistů?
Když dítě bolí břicho, zvrací a vás napadne, že by na vině mohl být apendix, voláte kamarádce, protože je přesně někde mezi dvacátou hodinou a půlnocí v pátek večer. Kamarádka je sestra, v lepším případě doktorka s kojencem.
To je jediné období pro odchyt lékařky, protože mimo období mateřské má jen dvě fáze:
Jsem v ordinaci 690 kilometrů od tvého domova.
Jsem úplně mrtvá a po práci mi píše dalších 690 lidí jako ty a v poslední křeči v pudu sebezáchovy vypínám telefon.
Kamarádka vám dá telefonický guideline pro základní vyšetření, zeptá se na teplotu, pohmat a zvracení a řekne pár závěrů. Myslím, že se obě v noci budeme modlit za to, aby vyšetření „ o nás bez nás“ dopadlo jedním velkým prdem.
Jak se řeší potíže s odběrem krve u divokých autistů?
Mám štěstí. Moje kamarádka doktorka je na mateřské! Tipuji, že si se mnou psala někde mezi kojením, únavou, vlastním životem a lamentováním, kdy už bude moct vypínat v pudu sebezáchovy telefon. Poradila mi, že existuje možnost vyřídit si přes sociální služby návštěvní zdravotní sestru do domu. Běžně se asi využívá pro pacienty neschopné převozu třeba vinou vysokého věku, ale… Toníčka do polikliniky nedostanu a při odběru by jim udělal z ordinace kůlničku na dříví, takže toto kritérium splňuje také. Jak to, že mě to nenapadlo? Toníček bere dost šílené léky už pár let a nikdo mu nezkontroloval za celou dobu krev.
Tedy. Poptala jsem se kamarádky, která pracuje v sociálních službách, jestli o někom neví a ji napadl příbuzný, muž, chvála za to, od záchranky a já už jen zavolala naší pediatričce o žádanku a zkumavky… Jak jinak bych mohla tuto kapitola zakončit, než přáním vám i nám (to především) hodně zdraví (a štěstí při hledání ve spamu kódu na slevu vína při objednání online…). Doufám, že se příště nesejdeme u dílu Jak odvšivit autistu, který nesnese manipulaci s vlasy nebo Červíci nepovzbudí ani v těžkých časech. Děkuji za pozornost (myslím tím čokoládu, mrk mrk) a děkuji záchranné službě Královehradeckého kraje za snahu o uklidnění mé dcery, které se nějak podařilo vymámit z vás balón, i když nebyla pacient.
Tonda usíná. Už spí. Fakt tvrdě. Beru tekutý dusík ve sprejové tubě na domácí odstraňování bradavic. Jemně beru do dlaně Toníčkovu ruku. Péťa svítí baterkou.
Tsssssssssss! Místo ošetření zbělá. Tonda zachrupká a spí dál.
Péťa vydechne: “Tomu říkám Bradavický expres!”