Část III. – Nahoru a dolů
Den šestý
Dnes tříbíme naši symbiózu. Toníček mi v moři svým tělem kryje připečená záda, já mám nepřetržitý přehled o tom, kde se nachází a mohu hodiny a hodiny šnorchlovat. On se nechá vozit po moři a je šťastný, když mu šnorchlem huhlavě zpívám, někdy se i hlasitě přidá. Jsme taková podivná karaoke bójka. Že toho má Tonda dost poznám podle toho, že mi plivne do šnorchlu vodu.
Den sedmý
Dnes je snad po celé Evropě chladné a neklidné počasí. Na Korfu to znamená, že je asi 27°C a občas se spustí jemný deštík, aby občerstvil vzduch protkaný vůní jasmínu. Ani děti neprotestují proti odpočinkovému dni, ač se jim tradičně z moře nechtělo a nechtělo by se, i kdyby chumelilo. Jen Lila protestovala, že je jí ve vodě zima a tudíž potřebuje zmrzlinu.
Olivy z lokálního obchodu ve vnitrozemí jsou tak chutné, že bych vydržela dívat se ze zahrady na zamžené moře a cpát se jimi za zvuku spokojeného pochrupování zbytku rodiny, hodně, hodně dlouho…
Den osmý
V noci jsme se moc nevyspali, protože byla bouřka a do tří jsme čekali, až zeslábne a já nebudu muset vartovat u Toníčka, kdyby se vzbudil a bál se.
Dopoledne jsme vyrazili na Porto Timoni. Po klidném ránu vál silný vítr, tak se nám báli půjčit šlapadlo. Jelikož Tonda cestou silně protestoval, řval a nespolupracoval, raději jsem zaplatila drahé vodní taxi, než absolvovat cestu přes půl zálivu bez kočárku zpět.
Porto Timoni je úchvatná, špatně přístupná malinká dvojpláž v úžině poloostrova. Jeho krása se v létě vyvážena množstvím lidí, kteří se na ni sjíždí – a nebo schází vyšlapanou cestičkou po skále.
Dnešní návštěva moře nebyla příliš šťastná, Toníček nechtěl být pláži na té straně, kde silně foukalo, a tak jsme se tísnili s dalšími mnoha lidmi na pláži jižní, kde byla spousta odpadků, nedopalků a dřeva. Dvě hodiny jsem se starala jen o to, aby Toník nejedl vajgly a dřevo, což dělal víc a víc. Smál se, cpal si možná jedovaté dřeviny do krku, a nešlo ho nijak zastavit. Hlídala jsem, aby nešlapal lidem po věcech, neutíral si nohy do jejich ručníků, a on ve finále udělal přede všemi veliký exkrement. Pohotově jsem ho sebrala do sáčků na to určených i s okolním pískem, ale pohledy z okolí mne probodávaly dlouho. Nebylo kam uniknout. No, ne vždy vše vychází. Tonda nechtěl ani šnorchlovat a Péťa kňoural, že je mu zima a chce domů.
V podvečer Tonda vřískal, že chce zmrzlinu, a jelikož jsme celé odpoledne odpočívali, rozhodli jsme se jít do obchodu tuto potřebu bohatě saturovat. Ukázali jsme mu na komunikačních kartičkách sekvenci výlet – foto jemu známého supermarketu na kopci – koupit – zmrzlinu. Toník nasedl do kočárku a hodinu cesty řval vztekle a zoufale: „Zmrzlinu, zmrzlinuuu!“. Pak se spokojeně nacpal zmrzlinami a hodinu cesty zpět řval: „Domů, domůůů!“
Den devátý
Bouřka a větry přinesly chladné proudy. Muž zhodnotil počasí sotva dosahující třicítek za chladné a tak jsme se rozhodli udělat si delší výlet na úkor flinkání se na pláži.
Vydali jsme se do vnitrozemí opět novou cestou. Kamenitou stezkou s nádherným výhledem na zátoku. Bylo zde mnoho otakárků ovocných, žluťásků, nádherných a malounkých bělásků, vážek a mravenců s velkými hlavami a dlouhými nohami. Z pestrého života hmyzu dostalo nejstarší dítko panický záchvat. Po našem uklidňování, že hmyz, který by za paniku stál, žije spíš v Austrálii, ohodnotil syn stezku jako poloviční Austrálii, a již nám nedoporučil její další návštěvu.
U „našeho“ supermarketu jsme se svlažili zmrzlinou a z nedalekého rozcestí (u milovaného obchůdku s lokálními potravinami K. Korkoulos) jsme pokračovali na pláž v Arillas, která se nachází v dalším, na sever situovaném výkusu Korfu.
Moře v Arillas bylo díky mírnému vstupu teplé, mírné vlnky a hladký písek děti bavil. Po odpočinku jsme se vydali zpět stezkou stoupající do horské vesničky Afionas. Výhled z této strany je úžasný, jsou vidět okolní ostrovy a přes sever Korfu i hory Albánie. Dalo by se říct, že při dnešní vycházce jsme viděli polovinu ostrova, od vesniček ve středohoří přes nejvyšší horu Pantokrator po východní hranici s Albánií a ostrůvky na severovýchodě.
Toníček cestu do 30° stoupání zvládal skvěle. Občas si na kočárku i ruce za hlavu založil, jen ho lehce obtěžovalo, jak mu mužův pot kapal na zátylek. Nutno uznat, že dost velkou část cesty šel i Tonda sám, především z kopce, ale naše tempo brzdil urputný sběr všech vajglů, které mi nosil jako kočka ulovené myši na práh domova.
Pokud jsem hned neřekla: „fuj!“ a nevytřepala mu je z rukou, pokračoval s luxusním očním kontaktem s vajglem až k ústům. Pokud jsem po něm neskočila tehdy, dlouho se mi motal pod nohama a hlasitě se smál a hlásil: „Vajgl? Vajgl!“, strčil si je do pusy a snědl je. Takže mne postavil do nesnadné volby: buď ho budu honit po silnici s vajgly, až se bude za břicho popadat, a nebo si toho nebudu všímat, a on se jimi bude cpát. Já vím, že „C je správně“, ale nevím, co je „C“.
Z Afionas jsme sešli naší již známou cestou na Agios Georgios k apartmánům White house, kde jsme trávili loňskou dovolenou. Tonda byl tak dobře nalaďen, že zbytek cesty došel sám vedle kočárku, respektoval, že mu nepovolím další zmrzlinu, a doma výjimečně bez kňourání vyčkal uvaření večeře a po večeři se prostě odebral spát.
Zbývá čas na hluboké myšlenky a sklenku retsiny.
Pobyt v zahraničí s autistou je fajn, protože nikdo neočekává, že mu dítě rozumí, i když na něj mluví, křičí nebo ho zdraví.
První den: „Plácačky na mouchy? Fuj, jak nehumánní!“
Druhý den: „To to svědí, to to svědí, podej plácačku!“
Třetí den: „Chceš vidět, jak umím hrát badminton, hajzle?“
Ještě více retsiny…