Dnes jsem jela ze školky, po neskutečně dlouhé době, jen s Toníčkem. Projela jsem se s ním výtahy v Albertu, dokonce jsem ho nechala zajet do podzemního podlaží. Moc dobře ví, že tudy cestu nemáme, a že jde o společensky neakceptovanou zajížďku. Jindy se na něj za to, když přeci jen zmáčkne toto tlačítko, zlobím. Pak si koupil Kravíka a výjimečně dva čokoládové tvaroháčky (nechoď do supermarketu hladová, Bachová!!!) a napípal si nákup na samoobslužných pokladnách, jež jsou živým pomníkem autismu.
Potom jsme šli do výtvarných potřeb, kde máme menší škraloup. Byli jsme tu nedávno, a Toník celou dobu hýkal naprosto ostudné: „Eeeeeeee!“ a tahal mě ven. Provázely nás soucitné a vyděšené pohledy, které následovalo rychlé odbavení. Při odchodu dvakrát nahlas a srozumitelně zvolal: „Nashledanou, nashledanou!“ a utekl.
Tentokrát Toník způsobně počkal, protože mě chtěl odměnit. A vychutnával si sám své dobré chování. Já ho za to vzala projet výtahem v pasáži metra a on mě opět odměnil způsobným čekáním, tentokrát před vinotékou.
Na zastávce Toníček laškoval. Naschvál komolil čísla autobusů, já se přidala, a několik kolem stojících lidí se začalo obávat, že začala válka androidů a při prvním dešti u nich došlo ke zkratu.
V autobusu bylo plno. Toník mívá problém, když si nemá kam sednout, protože v autobuse se přeci sedí, ale tentokrát se jen přitulil k madlu a zvládal cestu na stojáka. Jelikož jsme jeli úplně vpředu, nasměrovala jsem mu hlavu k řidiči, kde viděl volant, počítač i s obrazovkou a vypadal, že mu právě došlo, že ten řidič autobus ovládá. Nejen, že ho to potěšilo, ale asi mu to poskytlo i vysvětlení mnoha záhad velkoměsta.
Spokojeně stiskl tlačítko znamení, vystoupil, a poprvé v životě mi řekl: „Dej mi ruku“. A pak se na mne usmál.
💟