V posledním roce Toníček udělal velké pokroky, čímž se spousta věcí usnadnila. Lila udělala velký pokrok, čímž se spousta věcí zkomplikovala. Dostali se na podobnou úroveň, ale přesto jsou každý jinde. Hrají si jinak, mají jinou komunikaci, jiné zájmy, jiné potřeby…
Je večer, čas uložit děti. Lila ječí. Buď že chce uspávat ihned, začne se motat z únavy, občas zakopne, ale ještě se jí nedaří usnout. Klasická batolecí zlatá hodinka.
Toník nesnáší křik, tak se s Lilou začnou pošťuchovat. Trestá ji za jekot. Píchne ji prstem do oka, tu jí chtěl šlápnout na záda, nemůžu z nich spustit oči. Lila ale není žádné ořezávátko, tak ho začne omlacovat, tahat za uši, nebo ho praští dřevěnou kolejnicí do hlavy. A Toníček se velmi dobře učí. Když to Lile vrátí, může jí zlomit lebku. Vykřiknu tedy: „Ne! Bouchat se ne…“ a jéje, neuvědomila jsem si, že Toník vlastně nesnese zvýšený hlas.
Ječí oba. Toník mě plácne. Lila plácne Tondu. Já zvýším hlas… a jéje!
Lilu to unaví, že by v klidu usnula, kdyby bylo ticho. Ale ticho není, a tak ječí. Toník začne opakovat: „Matylda, Monte, Matylda, …“, je unavený a nemá klid na usnutí, protože malá ječí.
Toník se opakovaně vymotává ze svého pokojíčku, opakovaně uléhá, opakuje svou matyldamonte mantru. To je totiž jediný pokrm, který jí ochotně a má ho rád. A pokud mu nedám za den deset Matyld, tak je vyžaduje až do padnutí. A já mu jich deset nikdy nedám. Půl hodiny ho uplácím Matyldou, aby snědl kousíček jablka nebo rohlíku se šunkou. Druhou Matyldu, Monte a konec! Bouchání dvířky od lednice a mantra…
Lila chce uspat a pokračuje v jekotu. Péťa je smutný na pozadí toho všeho. Čte si, nebo začne fňukat taky, protože nechce být mimo centrum pozornosti. Rád by, kdybych mu chvíli četla. V tomto mumraji? Nemožné, počkej, až ti dva usnou. Přitom mám knedlík v krku, protože cítím, že pak už nebudu mít tu sílu, a už když slib vyslovuji, doufám, že na něj zapomene.
Jdu za Tondou, Lila po něm leze, tahá ho za vlasy a z toho má Tonda záchvat jekotu a jde mě trestat. Buší mi pěstmi do kyčlí.
Posadím Toníka k malování. Jdu ukládat Lilu, Toník přijde a směje se, zpívá si, skáče na posteli a ona zase nemůže usnout.
Když je vezmu do postele oba, zhasnu, aby mohli usínat u mě, začnou se pošťuchovat a prát o moje oškubané tělo, ruší se a ještě nikdy tak nezvládli usnout. Trvá to asi tři hodiny. Den co den.
Vzala bych je před spaním projít. Obléct oba dva a sebe, aniž by se mezi tím někdo opět svlékl nebo přivolal dva sousedy výtahem, je skoro nemožné. Když se mi to povede, obleču sebe, obsloužím dvacet nespolupracujících prstů v rukavicích, nasadím čepice, nákrčníky – pardon, sundáme čepici, nejdřív ten nákrčník, neřvi, hned ti čepici vrátím – mikiny, botičky, poberu válející se děti ze země, vrátím a sjedu s nimi do přízemí, tak už se cítím dost vysportovaná na to se zase vrátit domů. A Toník chce chodit, potřebuje cíl. Lila se chce rýpat v čemkoliv, na co narazí, takže obejít s nimi dům je tak náročné, že si hledám všechny výmluvy, abych vlastně vůbec nikam nemusela. Beztak hned za domem někdo na prvním metru trávy šlápne do psího …
Přichází manžel a doma nachází vyždímanou ženskou, zato klidné, vybouřené děti. Sedím v tom tichu v kuchyni, opatlaná vším, co děti večer jedly, a zhroucená na židli jako špatně vymáchaný hadr. Je to permanentní tlak. Není to nic, co by nešlo zvládnout, co by mě zabilo, ale nemilosrdně každodenní opakování stresu a únavy je plíživě drtivé.
Jak se nezbláznit? Intuitivně bažím po klidu, přehlednosti, jednoduchosti, uzemnění. Klidu! Méně se ztrácet mezi prací, MHD, školkou, školou, MHD, hlídáním, nákupy, MHD, úřady, lékaři, MHD, atrakcemi, hřišti, kroužky a v úloze animátora organizované zábavy pro děti a pravidelné balení věcí pro čtyři lidi (pátý si naštěstí balí sám), dojíždění na chalupu na víkend, kde si odpočineme natolik, že po návratu a vybalení a vyprání věcí jsme na bodu nula.
Napadl nás šílený nápad. Zatáhnout za záchrannou brzdu a obrátit si život na ruby. Ale o tom zase příště.
