Toníček má, jak už to bývá, i své silné stránky. Jednou z nich je schopnost luštit různá bludiště. A o nich budu dnes vyprávět.
Toníček dostal k Vánocům 3D bludiště, Intellect ball. Je to velké plastové vejce, v němž jsou různé dráhy, chodbičky a ocelová kulička. Toníček jím byl konsternovaný. Provozoval ho vcelku úspěšně, ale přejet ho, zvlášť třetí dráhu, je zatracená a titěrná práce. Toníčkovi – stejně jako nám – občas kulička spadla. Často. Proto s bludištěm Péťa tak brzy přestal být kamarád. My dospěláci fixlovali, a nebo bludiště demonstrativně přehlíželi.
Po měsíci Toníčkovi časté padání kuličky začalo zvedat tlak a rozhodl se pokořit inteligenci úspěšnějším faktorem. Silou.
Je neděle ráno. Můj muž mne budí alarmem: „Ztratila se kulička!!!“ Toník udělal plexisklovému Inlettect ballu lobotomii. Vyskakuju z postele a zahajujeme pro naši línou rodinu nebývalou akci – ranní gruntování bytu. Místo kávy a chutné snídaně lítáme od koutu ke koutu. Povezeme na pohotovost jen Toníka, nebo raději i Lilu?!! Ne, přece by to nesnědli! A co když ano? Ne, MUSÍME ji najít!
Toník má po bytě mnoho vychytaných skrýší. Do nich strká žmolky modelíny, ukousaných leporel, užmoulané knoflíky, torza gumových medvídků, liché ponožky… Jednou za čas odsuneme nějakou tu skřínku a skrýš vykydáme. Nyní jsme museli, s pečlivostí člověka trpícího obsedantní poruchou, vyšmejdit každou skulinku. Odsunout velkou skříň, za níž se skrývaly pozůstatky civilizace doby kamenné. Protřepat matrace dětských postýlek. Skrýš za naší postelí pod topením. Truhla a krabice s hračkami. Já – arachnofobik – strkala své něžné mateřské ruce do míst, kam se jindy neodvažuji ani zajet hubicí vysavače, aby mi ji něco nesežralo. A víte, že už i bohnické domácnosti mají své první zápřednice? Ale! Jde přece o bříška dětí! A tak trochu jde o vzpurnou nechuť nenechat se vypéct Toníkem. Chuť přímo ho přečůrat a najít tu kuličku. Dnes nás do špitálu nedostaneš! Takhle ti před nosem triumfálně zamávám kuličkou, to budeš zírat!
Po dvou hodinách gruntování naše bojové nadšení klesá, ale už jsme odsunuli všechen nábytek, vyluxovali všechny koberce… Všechny! A najednou, uprostřed pokoje, na koberci leží kulička. Úleva. Jdu protestně slepit rozbité bludiště a dám ho hodně vysoko. Tak. Koukej, Toníku!!! Toník leží v hamace a dloube si prsty u nohou. Ani se neohlédne.
Toníček chodí bytem. Neví, co by. Chvíli si kreslíme. Nová nástěnka pro nácvik emocí ho nezajímá, zalaminované obličeje se jíst nedají. Krabice už mu taky nechutná. Je na hraně nachlazení, tak ho nechci dlouze koupat. Duplo ho nebaví, protože nechápe, že stavíme něco „jako“. Milovaná kaskáda pro auta je už taky okoukaná. Dřevěnou vláčkodráhu použil jako mezizubní kartáček a i většinu leporel ožral jak slimák zelný list. (A musím si to přirovnání opravdu pochválit, protože je to přesně tak.) Jiné hry doma Toníčka moc nebaví. Modelovat si už taky nechce. U malování vydržel jen chviličku, asi nemám tu odvahu vytasit nůžky a vodovky, jako mají paní učitelky ve školce.
Je to těžké, je jako dítě, kterému je už pět let rok a půl! To už se komínky, chrastítka a dráhy, které ho donedávna bavily, okoukají. A naopak hračky, které se mu líbí, ještě neumí používat. Jak jen ho zabavit, když je nachlazený a z venku se vždy vrátí nalomený k nemoci…
V poslední době odmítá i tablet. Na něm zvládá spoustu věcí, čmárat si, pouštět videonahrávky, které si točí buďto sám, nebo mu je natáčí ve školce paní učitelky a doma já. Dále zvládá prohlížet si fotky a jednoduché hry pro batolata. A bludiště, ovšem! Jenže vinou jednoho takového velkého bludiště zavrhl celý tablet! Všechny typy bludišť zvládl ve všech sto úrovních obtížnosti. Zradilo ho až „ledové“ bludiště, level asi 70. A na tom se zasekl, dva měsíce ho zkoušel a pak tablet zcela odmítnul. I mě lákalo rozluštit ho, ale bylo docela složité. Musí se myslet několik kroků dopředu. Toníček si ale odmítá nechat pomoct. Jen sáhnu na tablet, začne ječet a rvát mi ho z ruky. Což je dost důležitý bod. Jak se může učit, když neumí přejímat zkušenosti?
Dnes, v ráži po dopolední pátračce, jsem si řekla: řvi si, ale já to dám! Toník mi ječel do ucha takovou intenzitou, že se mi začalo čeřit kafe. Visel na mně, utíral si do mě slzy a sliny. Trhal mi tablet z ruky, ale já si řekla ne, tuto agónii je třeba utnout jako končetinu napadenou flegmónou! Chtěla jsem, ať vidí, jak postupuji. Ať se dívá… A bludiště bylo pokořeno!
Toník mi vytrhl tablet z rukou a úlevně se rozplakal. Utekl do vedlejšího pokoje. S tabletem. Slyším jen cvakání zvuku bludiště. Za chvíli přišel Toníček opět bezradný. Dává mi do rukou tablet a úpěnlivým hláskem říká: „Pomoct, pomoct!“ Sedli jsme si spolu do sedacího vaku, stulili se a SPOLU vyluštili zbylá bludiště.
Teď cítím úlevu já.