Toníček začal používat slovo maminka. Učila jsem ho to tak, že když zopakoval slovo maminka (s výslovností nemá velký problém, tak jsem zvolila tento tvar), objala jsem ho a řekla: „jééééé“. Slovo si ale nespojil se mnou, ale s obejmutím a s následným zaradováním se, takže když chce vzbudit akci obejmutí-jééé, řekne: „mamiko“. Jasně a čistě. Se mnou si to slovo nespojil.

Září pro mne bylo náročné období, možná nejnáročnější doposud. A kupodivu to nesouviselo s Toníčkem. Naopak, ten byl úžasný a velmi ve školce pookřál. Vrátil se mu totiž do života řád, rytmus a řízený program, což moc potřebuje, a opět má naprosto úžasné paní učitelky, trpělivé. Ne s ním, to není až tak těžké, trpělivé se mnou. Sehrát rytmus vyzvedávání kluků nebyla legrace. Stálo to hned několik kytiček na mém diplomu dokonalé matky. Péťa se ve školní družině zapsal jako krvelačný terorista, za což je podmínečně z družiny vyloučen, a já jsem se posunula v titulu dokonalé matky hned za Magdu Goebbelsovou.

Poznatek ze září: Je psychicky náročné mít postižené dítě. Ale opravdový nářez je mít „problematické“ dítě. Tedy dítě, které je inteligentní, ale má problémy s chováním. Představuji si, jak šílený život musí mít matky dětí s antisociální poruchou osobnosti, která je vrozená a výchova zmůže minimum (pouze naučení se dodržovat společenská pravidla s ohledem na sebe sama).

Když máte problematické dítě, tu jste pod drobnohledem, tu vás někdo odsoudí, tu je vám zdůrazněno, že za chování dítěte jste odpovědná jen VY, tedy matka (jako by žilo doposud v bublině). Že jste to vlastně všechno pokonila. Oproti tomu za úspěchy problematického dítěte stojí celá skupina lidí, od celé širé rodiny přes pedagogy, spolužáky, lékaře …

Když máte postižené dítě, nikdo příčetný vás z toho neviní a někdy je k vám okolí i shovívavé, protože si uvědomuje, že to nemáte jednoduché.

Dodatek: K mnoha nedorozuměním v pohledu na rodiče a jejich výchovu dětí docházelo již historicky. Důkazem jsou pasáže z Cimrmanovy hry Přetržené dítě, kdy při pečlivé analýze textu byla odhalena syrová pravda o zdánlivě krutých rodičích synka.  Ráda bych citovala prof. Vondrušku:

Docent Weigel také nemusel pátrat v okolí vídeňského hotelu Sacher po místních nadávkách, když chtěl zjistit, proč rozzuřená žena volá na své zlobivé děti: „Deserte, deserte!“ A celá tragičnost hrůzyplné noci, v níž podle docenta Weigela dojde k zavraždění dítěte, se rázem promění v obyčejnou starostlivost rodičů o synkovu hygienu. Tak totiž musíme chápat dialog: „Už leží?“ „Leží.“ „Ubil jsi ho?“ „Ubil.“ 

Máma

Když chytím pohled tvůj do očí
prchavý jak rybka v dlani
smutek mi ho zúročí
v marném namlouvání.

Že někdy, až budeme sami,
řekneš mi prostě – MAMI.

To slovo – mami –
kouzelnější než zaklínání.

Slyším ho v tvém úsměvu,
slyším to v šustění sáčku od koláčů,
slyším ho když mě bouchneš hranou pěsti,
slyším ho, když boucháš dveřmi lednice
a brečíš
a mažeš si špínu po obličeji a smrkáš mi do sukně,
slyším ho, když mě koušeš, když ti z rukou vytrhávám kusy dřeva,
abys je nesnědl a neperforovaly ti střeva,
slyším ho, když házíš své boty z auta, protože nechceš stát v té koloně,
slyším ho, když pliveš moje jídlo, mé mléko,
koušeš mne do dlaní,
slyším ho, když křičíš v kostele,
když tě táhnu z autobusu,
když stojíš u záchodové mísy strhávajíc si mokré ponožky,
když se zalykáš smíchy, jak ti teče proud sprchy do pusy,
slyším ho, když brečím,
že je to moc,
že je to málo,
slyším ho ráno,
kdy přijímám z tvých rukou teplo,
z tvých hebkých dětských dlaní teplo,
z tvého čela přitisknutém na mém čele, teplo,
to lidské teplo,
lidštější než milosrdná lež,
horké, vlhké a plné vůně kůže jako slovo
MÁMA.

Protože z vlny zoufalství, samoty a bolesti
se vždycky vynoří
tvoje natažená ruka.
Sladká rozespalá malička ručička.
Vytyčí se jako bílá vlajka.
Nebo mě praští do lícní kosti a já bych se na to vykašlala,
ale vždycky míří ke mě.
K mámě.