Hurá! Slyšíte to nadšené hurá? Ne? No…
Tonda sedí u stolečku, stříhá Péťovu tužku a chroupe její ústřižky. Po upozornění, že ji nemá jíst, si stříhá porce Liliných obrázků. Lila chodí s dvěma slupkami od melounu v puse a říká, že je chroust. Nějak došla k tomu, že chroust dělá chrrr chrrr a slintá. Škoda. Kdyby chroust třeba zpíval a byl roztomilej, byla bych raději. O Péťovi nevím od doby, kdy se přišel pochlubit tím, že má v Minecraftu nějaký skiny a já odvětila, že bych raději, kdyby tam měl anarchisty.
Usínáme se slepicemi, abychom nezaspali svou nespavost a abychom vyskočili ráno svěží, až Toník ve čtyři začne vyžadovat chleba. Nevím, co se stalo, ale po návratu do školy po celostátní karanténě se zase úplně přeskládal: Vstává většinou za rozbřesku. Vzteká se kvůli všemu. Utíká z domova i ze školy. Zároveň ale do školy chce a ve čtyři ráno hledá boty, že tam jde. Odpoutává se v autě. Při čekání v autě troubí, snaží se telefonovat, přenastavit co se dá, či zmizet.
Několik dní po tom, co jsme prožili Vřískot, a můj muž se jen s vypětím sil zarazil před naklepáním Tondova zadku, jel Toník k tátovi na víkend. Víkendy u táty jsou jako vrchcáby, jako všechny změny. Hodíte kostkami, a buď vám padne něco dobrého, nebo špatného. Tentokrát to výhra nebyla a Toník terorizoval otce už po cestě tam snahou o troubení za jízdy. Oba dojeli ze sebe navzájem vyřízení.
Od té doby jsme začali žít to, čeho se rodiče autistů obávají. Násilí ze strany svých dětí, které časem přestanou být dětmi. Toníček při sebemenším problému začíná bouchat pěstmi, kopat, štípat. Působit bolest. Kdeže je strkání a trhání oblečení! Dělá to i ve škole paní asistentce, na kterou nedá dopustit a jejíž kulich ještě v zimě odmítal vydat, když odcházela domů. Teď ho štve celej svět. Nevím proč. Objevil násilí jako velmi účinný způsob vyjádření svých pocitů. V půlce týdne například tahání za vlasy…
Utíká, křičí, maže si na tabletu aplikace a pak se zlobí, že tam nejsou. Zapíná si režim letadlo a pak je zoufalý, že mu nejde internet. Nejraději bych tablet otřískala o zeď. Definitivně. Do jaké pasti jsem se chytla! Tablet schovávám a Toník mne bije proto, že ho nemá. Utíká. Nechce si malovat, hrát, neví, co po něm chci. Venku se na chvíli zabaví, ale při sebemenším zádrhelu utíká. Utíká do silnice, zvoní u sousedů. Utíká, když zvýším hlas. Na kohokoliv. Bije mne a doprovází to slovy: „Au! Bolí.“
Nevím, jak to šílenství zastavit a mám strach, co bude dál. Kdy poprvé mi něco zlomí, roztrhne. Cítím neskutečnou zlost. Zlost na Tondu, na sebe, na jeho tátu, na všechny změny. Ale nikdo za to nemůže.
Uklidni se: Co dál? Musím syna chránit. A musím chránit sebe. A hlavně – musím chránit malou dcerku. Ještě, že Péťa není žádné ořezávátko. Potřebuji se vyspat a být silná, Potřebuji prostor pro sebe, abych byla klidná. Potřebuji pomoc! Nemám ale možnost jezdit na terapie nebo číst knihy o autismu. Jaká ironie!
Obracím se k tomu, co fungovalo dříve: Nevšímání si nevhodného chování a škodolibostí. Když jsem na opakovaný nepříjemný zvuk nebo píchání do prsou reagovala protestem, utišováním či zlobením se, bavilo ho to, a tak to dělal ještě více. Když jsem si toho přestala všímat, chování odeznělo. Ale u bití? Nechat se bít, než ho přestane bavit? To mi připadá dost pokřivené. Snažila jsem se – na radu odborníků – najít náhradní objekt agrese, ale nějaké bouchání do polštářů nebo podobné aktivity se setkaly jen s dalším odporem. On jde cíleně ublížit mě. Dokonce mohu v náručí držet dceru a rány se jí pečlivě vyhýbají. Dokud nezačne křičet. Ale i ona už rozumí tomu, že nesmí.
Napadlo mne ve chvíli, kdy mne štípal bolestivě do břicha a paží, nabídnout mu svoje záda. Už jsem nevěděla co, tak jsem propadla v hysterický smích a říkám mu: mačkej mne aspoň tady, pěkně mne z tebe bolí záda! A on opravdu mačkal a já jsem se začala smát, a když se na mě vybil, tak se začal smát také a afekt úplně vyprchal. Ale bude chtít každý masáž, která probudí i mrtvého? Učitelky? Asistentky? Sourozenci? To taky asi není všespásná cesta. A příště nemusí mít náladu nechat se navádět a spolupracovat.
Hlavně už nechci slyšet slova, jak to všechno zvládám a jak jsem skvělá. Nejsem a nezvládám. Dělám jen, co můžu. A mnohdy prostě nemůžu. Nechci. Vím, že mě mají taková slova podpořit. Vždy je vnímám jako upřímnou snahu dodat mi sil. Ale za spánek, manželské štěstí a zdraví směnit nelze. Nelze. Jen mne, prosím, chápejte. Buďte tu se mnou. I kdybych to nezvládala.
Došla mi zpráva. Jaké měl Toníček vysvědčení? No jo, já si ho vlastně ani neprohlédla. Vysvědčení. Nemám v sobě vůbec žádné pocity. Kdo si dělá starosti s vysvědčením?
Šťastní to lidé.