„Já tě OBDIVUJI, že to ZVLÁDÁŠ!“
Tuto větu – jako asi mnozí pečující – slýchám často. Vím, že ta věta má potěšit a tak mě těší. Je to tak jednodušší, než aby mě netěšila a tím jsem rozesmutnila člověka, který mě chtěl potěšit a lépe to v té chvíli neuměl. Navíc to říká často člověk, kterého za něco taky obdivuji, tak se nehodí, aby mě to netěšilo.
Vím, že v té chvíli není co lepšího říct (kromě na, „tady máš čokoládu“ nebo „odvezu tvé dítě a vysadím ho někde v lese“). A taky proto, že mnohdy nezůstává jen u milých slov, ale dotyčný mě většinou i vyslechne, což mi pomáhá ve vyrovnávání se se stresem. Takže moje odpověď je mnohdy: „Ale vůbec ne, já jsem úplně v řiti! Hahaha, třeba dneska …“ Zároveň mi ale útěcha obdivu zvládání vedla k přemítání, jaké to bude, až to nezvládnu.
A je to tady, přátelé!
„Pane doktore, já vím, že se to stává i psycholožkám, ale víte, co je blbý? Že o tom, jak to zvládám píšu knížku a blog.“
Patnáct let náročného pečování.
Stres ze zdravotních problémů dětí, nejistota jejich prognóz a vývoj dva kroky tam a jeden zpět. Nešťastné pokusy o integraci a bakalářův tik (to je reakce na pípnutí školního informačního systému, které vám způsobuje mozkové zkraty). Vlekoucí se stavba a bydlení v dost náročných podmínkách. Letitá spánková deprivace. Nervozita, zda se mi podaří poskládat svůj náročný rodinný a pracovní program do kalendáře. Má Lila kalhoty na ven a to kružítko na stole znamená, že ho Péťa nemá na geometrii, která začíná asi… teď?
„Pane doktore, nemáte nějakou neschopenku… jako že bych mohla zůstat dva týdny v kuse v práci?“
Když jsem umístila Toníčka do domova, měla jsem si odpočinout. Místo toho jsem nabrala práci. Dělala jsem školní psycholožku, psychoterapie, supervize, publikační činnosti, přednášky, webináře. Všechno mě bavilo. Nechtěla jsem odmítat. Cítila jsem svobodu. Druhý rok jsem své poletování mezi sto projekty okleštila na ty, které mě dobíjí – škola, dětský domov a psaní.
Podařilo se nám přestěhovat se do nového, příjemného bydlení. Péťa si krásně zvykl v nové škole. Zvládá ji skvěle a jeho skvěle zvládají noví učitelé a paní asistentka. Nemohla jsem uvěřit svým očím, když jsem v pololetí na vysvědčení viděla jen tři dvojky, z toho jedna z tělocviku. Toníček v domově funguje a my se na něj vždy těšíme, víkendy s ním jsou fajn. Lila mi dělá radost, věnuje se naplno karate a výtvarnému umění, okrajově i škole. Je velmi empatická, přemýšlivá a povídavá. Když jsem ji čekala, přísahala jsem, že si nikdy nebudu stěžovat na to, když bude mé třetí dítě mluvit. Ach, Bože, dej mi sílu. 😀
Sečteno podtrženo je teď vše dobré.
Teď přesně by měl být ten okamžik, kdy si sednu a budu si užívat klidu.
Začala jsem ale po Vánocích cítit zvláštní neklid a občas k večeru mě začala svědit kůže v dolní polovině těla. V lednu jsem u sebe začala pozorovat arytmie. Pro uklidnění jsem si koupila tlakoměr s detektorem arytmií, arytmie brzy zmizely. Investice nebyla marná, jelikož jsem tlakoměr hojně využívala v únoru a březnu, kdy můj běžný tlak byl stále ukázkový, ale víkendový tlak byl příšerný. Nebylo to s železnou pravidelností, zato to přicházelo vždy chvíli po usnutí nebo k ráno, kdy mě to budilo s pocitem, že je něco špatně, mám hlavu v jakési bublině a je mi zle od žaludku. A začalo se mi to stávat i po rozčilení. Do toho jsem začala trpět únavou úplně nezávislou na tom, jak dobře se vyspím nebo si odpočinu.
Vše od kopřivky po potíže s tlakem nasvědčuje psychogenním příčinám – psychosomatice, čili když se potíže v mysli promítají do potíží těla.
Pokud je toto zapříčiněno dlouhodobým stresem, nazývá se to post-stresová dekompenzace čili syndrom vyčerpání při chronickém stresu. Název vám nejspíš nic neřekne, jelikož se o tomto vyčerpání mnoho nemluví. Můžeme na to nahlížet jako na typ vyhoření (ale ne z práce), může to vypadat jako chronický únavový syndrom a nebo jako posttraumatická stresová porucha.
Patří k ní únava neuhasitelná odpočinkem, bolesti hlavy, zad, kloubů, zažívací potíže, hormonální rozladění, poruchy spánku, výkyvy krevního tlaku a arytmie, zhoršená imunita, úzkosti, podrážděnost a stavy na pokraji pláče. Nemám všechny příznaky, ale mám jich dost na to, aby mě dokázaly přivést k panickým stavům ve strachu o život. Když mi kolísá tlak nebo cítím arytmie, mám strach, že dostanu infarkt nebo prostě nějak umřu. To ve mě spustí stres a příznaky se zhorší.
Už jsem se naučila ovládnout paniky při prvních příznacích a cíleně setřásám černé myšlenky. Pustím si nějaký film, zahraju si hru, dýchám a medituji, pouštím si hudbu z jógy, která mi hned navodí vnitřní klid, jdu se projít, obejmout děti a psa, zpívám, dám si sprchu. Jsem krotitelem vlastních démonů. také jsem ale poprvé ve svém životě užila „prášek na uklidnění“, nárazově při panice. Ani nevím, jestli jsem cítila nějaký účinek, ale asi mi pomohl nezabředávat do začarovaného cyklu černých myšlenek. S ním se však musí opatrně, chci to zvládat bez něj.
Také jsem začala užívat adaptogeny (rostlinné produkty zvyšující odolnost proti stresu) a jiné doplňky především na oběhový systém. Některé jsem už užívala, ale nedůsledně, jiné jsem si dokoupila. Beru ráno hořčík citrát, gingko, cordyceps, boswelii, černý česnek, čekankovou kávu s reishi, večer ashwagandhu, hořčík bisglycinát, L-theanin, vitamin B6. Dávají mi pocit, že mohu ovlivnit, co se děje.
Ještě více se zaměřuji na sebepéči, než dříve. Snažím se o odpočinek v senzorickém klidu. Malinko mě rozesmívá ten pocit, že jsem plánovala, že až jednou svůj život uspořádám, tak bude vše zalité sluncem. A je to tady zas – když chceš Boha pobavit, řekni mu své plány.
Vycházím do práce s mokrými vlasy. V předchozím zaměstnání manžela to bylo známkou faktu, že nemáte svůj život pod kontrolou. No a taky ne! Směju se na sebe do zrcadla, bláznivá silná i slabá žena, která miluje život v jeho děsivé kráse.
Kdybyste to někdy „nezvládli“ vy, vzpomeňte, že nejste sami a dá se s tím pracovat. A že i nejsilnější krotitelé démonů občas potřebují pauzu.