Jak přišly, tak odešly. Vánoce. Pořád jsem čekala, kdy přijde ten okamžik uvolnění. Kdy zvládnu vypnout. Když jsem dostala na Štědrý den ráno křeče do břicha, tak to nešlo. Nešlo to ani při rozbalování dárků, kdy jsem běhala kolem zářících dětí a sbírala balicí papír. Nešlo to ani ve chvíli, kdy jsem si sedla nad svou nadílkou, protože mě stále bolelo břicho. O štědrovečerní večeři ani nemluvím. Druhý den mi nebylo o nic lépe, a ani třetí den. Pečovat celou dobu o naši velkou smečku, a ještě dětem nepřidávat starostí o sebe, stálo fakt dost sil.
Když kluci odjeli a křeče přešly (souvislost pouze náhodná), mělo to přijít. Uvolnění. Oddech. Haló, vypni! Nic. Moje tělesná schránka odpočívala, ale hlava ohluchla a vůbec k ní informace, že je čas klidu, nedolehla. Jsem měla asi něco s čichem, protože jsem necítila vůbec vánoční atmosféru. Nevím proč. Porucha na mém přijímači.
Těšila jsem se, co všechno s Lilou podnikneme a také i my dva jako pár. Jen jsme se střídali u celé dva týdny kašlající Lily. Jediný náš společný program byly vánoční filmy a řešení stavby nového domku, kam se informací a rozhodnutí chtiví řemeslníci měli hned po Novém roce nahrnout. Umístění a počet zásuvek, světel, sádrokartonů a další dráty a trubky. Kdo řekne, že nám nový domeček spadnul do klína, dostane flákanec. Zvlášť, když se někdo z řemeslníků nevyspí dobře, zpraží Pavla, který trpí alergií na agresi, takže se svine jako přemrzlý lístek a já nesnáším, když Pavel trpí ne mým přičiněním.
Nezním možná moc optimisticky. Nenechte se mýlit! Kdo jiný než optimista, by si k Vánocům vysnil ve skoro čtyřiceti letech a skoro sto kilech běžky na divočení ve volném terénu, zvlášť, když na běžkách neumí a není ani trocha sněhu? Hm? Stále se držím myšlenky, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se a já účastnit života hodlám. I když mi v tabulkách velikostí vyšlo, že při své váze (délku běžek určuje váha sportovce) mám fasovat běžky o délce snad čtyř a půl metru a opírat bych se cestou měla o lešení.
Za pár dní Toníček vyzkouší svůj první samostatný pobyt v hodinu vzdáleném stacionáři, kde se před Vánoci slavně představil: „Ahoj, dej mi housky, kde máš výtah, na shledanou!“. Tak nám držte palce, prosím.
Sleduju Péťu, jak zírá do počítače a neví o světě: „Péťo, řekni něco vtipnýho!“
Zvedne vyjeveně zrak: „Proč mám říct něco pivního?“
Elí, držím palce hrozně moc!
Děkuji za Vás, že jsem našla Vás blog♥️jsem sice už v důchodu 61, ale soužiji se 3 přerostlými dětmi z PP. Bertík je autista se střední mr ( už 26 let jak to letí 😘), Nikča (20)lehká mr a učí se druhý ečkový obor a moc nevylézá ze svého pokoje, naučila se kouřit a momentálně trpí i anorexií a Petr v učení vážně nemocný s ledvinami, výhledově dialýza.Manžel zemřel před 3 lety a tak tu hospodaříme v domě, i se psy, slepičkami, kocoury tak trochu jako pati a mati. V nouzi pomohou zetaci
a nabíjím se mezi vnoučaty a v naší schole, kde hraju na varhany. Ale opravdu je to často asi jak v psychiatrické léčebně. Někdy k smíchu, někdy k pláči. Držme se💗😘