Podzimní rozcestí

Zvoní telefon. Paní učitelka Toníčka. Zapíná se můj známý mechanismus – panika. Tonda! Budu si pro něj muset jet? Zvracel? Někomu ublížil? Zvedám telefon se srdcem až v krku.

“Paní Antošová, chci se jen zeptat, nevíte, jestli dnes Toníčka něco nebolí nebo netrápí? Nedaří se nám ho uklidnit a je nás tun a něj šest a jeden hlídá ten zbytek.”

“Nemyslím si, že by ho dnes něco bolelo, ale doma byl také náročný. Dnes nezvracel, a včera v sobě udržel i ten litr mlíka, co vypil na ex paní uklízečce.”

“Vy víte, že vám volám, až opravdu nevíme, co s ním, kdyby vám dnes vyšlo přijet si pro něj dříve… na oběd ho vzít nemůžeme, takt u s ním zůstanou tři lidi…”

“Dcera by nemohla na výtvarku a dnes se hodně těší, kdyby to jinak nešlo, ale…. Já vím, že to takhle nejde dál, došlo mi to včera, když jsem viděla, jak se snažil před školou podlézt zábradlí do silnice, čtyři jsme ho sotva udrželi, bil tam dvě paní učitelky a pana učitele… zrovna jsem vyplnila žádost do pobytové služby…”

“Neplačte, dnes to nějak zvládneme.”

„Já vím, že to takhle dál nejde…“

Cítím hanbu, že moje dítě ubližuje lidem kolem sebe, kteří ho nezplodili, nestvořili. Zároveň nejsem schopná a ochotná jet ihned pro Toníka – a za to cítím hanbu taky.  Cítím pocit, že jediný, komu přísluší ty rány, je ten, kdo je za existenci Toníka zodpovědný. Já. Přesto se do poslední chvíle skrývám v lese a nejsem schopná jít do školy dříve. Zvlášť ne ve dny, kdy je manžel pracovně pryč i přes noc a na meltdowny jsem sama.

Podzim je letos krásný, teplý a plný červeného listí. Ráda utíkám před svým životem do lesů. Sedím tam se psem na mechu a hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Fotím mech, houby, listy a vnímám nádheru přírody. Cítím vděk za život, ať je, jaký je. Dny, kdy je Toníček v pohodě, plynou jak kutálející se bílé kuličky pámelníku po asfaltové silnici. Směju se. Když Toník v pohodě není, plazím se po dně. Vyčerpáním nejsem ráno schopná poznat kečup od marmelády. Cítím uvnitř sebe obrovskou díru, skrz kterou propadává vše hezké. Polibek manžela, květina na stole, jídlo ztrácí chuť. Ale nehubnu, naopak, jím pořád. Potřebuju hodně té plstnaté vaty k uspokojení chuťového požitku a především, když jím, tak přeci nemůžu uklízet nebo skládat prádlo, chystat se na přednášky a tak. Promiňte, jím!

Zkoušela jsem i změněný stav vědomí, ale výsledkem bylo zjištění, že bad trip se neliší od mého běžného dne. Jednou z drog mi je sledování seriálů na mobilu – vařím, uklízím a u toho s sebou vláčím mobil, do kterého se dívám jedním okem. Žiju lepší život. Ve své fantazii. Poslouchám filozofické audioknihy na procházkách, abych si připadala aspoň trochu méně jako zřízenec ústavu a výdejní okénko jídelny. Rozpolcuju se co nejvíc, abych unikla z reality každodenního koloběhu měnění špinavých tepláků, praní mokrého povlečení, potahů matrace, sprchování, krmení a včasného hašení meltdownům.

Meltdownům bráním tak, že jsem neustále v pohotovosti u Toníka a jakmile vydá sebetišší nespokojený zvuk nebo začne mávat mobilem, přiskočím, pohladím, polechtám ho, zavřu problematické okno hry na Toníčkově mobilu a vrazím mu do ruky rohlík. Hlídám také, aby neřekl nikdo z rodiny slovo, které spouští agresi, momentálně je to nesmíš, počkej, ne a přestaň.

„Pochopila bych, kdyby ses ho vzdala.“ Přemýšlím o této větě, kterou jsem v poslední době slyšela z několika úst. Nevnímám ji negativně, naopak, vím, že mi chtějí její vyslovitelé nějak pomoct. Podpořit. Dát najevo, že mě neodsuzují za to, že to už nezvládám. No jo, ale jak to vypadá, takové vzdání se? Představila jsem si, jak si Tonda rve triko, tříská dveřmi do kamen a já vycházím z chalupy s rukama nad hlavou a křičím: „Vzdávám se!“ Ta představa mě pobavila a myslím, že to někdy vyzkouším. Nebo jsem si představila, jak balím Toníčkovi kufřík a vedu ho na úřad. Na úřad pro vzdávání se rozbitých dětí. Takový obří babybox, ale s přátelskou kavárnou ve foyer. Bez herničky, samozřejmě.

Problém je, že Tondu nikdo nechce.

Ano, toto je zjednodušené, ale už tři měsíce hledám zařízení, které by si ho vzalo třeba na týden v měsíci. Všechny mají plno nebo nepřijímají agresivní děti. Nejčastěji obojí. V Náchodě jsme se dohodli na zkušebním víkendu, nejbližší vhodný je za skoro tři měsíce.

Zkoušela jsem navrhnou i střídavou péči, neúspěšně. „Musím pracovat“ je univerzální omluva naprosto všeho. Není to snad ani chyba otce kluků, jak nastavení společnosti, která nás nechává vyrůstat v přesvědčení, že péče o děti je zodpovědnost matky a když nemůžeš, tak musíš (teda, když jsi matka). Zvlášť potom, co muž naváže nový vztah, kde svou zodpovědnost živitele vnímá. Za dva měsíce tu kluci nebyli na jediný víkend. Nezvládám, nemůžu. Nemůžeme, popravdě, protože když já chci pracovat nebo se sociálně realizovat, hlídá manžel. Když jdu se psem, hlídá manžel. Když jdu s kamarádkami na víno, hlídá manžel. Ráno vstane, obstará psa, dceru, jde pracovat, mezi tím řídí stavbu našeho nového bydlení, a po práci fasuje děti a se psem jdu ven já. Potom chystám večeři, on hlídá Tondu, potom uspává dceru. Naše šichty končí v půl jedenácté večer, kdy do toho v noci průměrně dvakrát vstávám k Toníkovi. Budíček má Pavel na půl šestou, já s Péťou na šestou. Tonda vstává ale úplně první. Jsme unavení a podepisuje se to do našeho vztahu, blízkosti, intimity, vřelosti a společných úsměvů už je minimum.

Taková péče je obrovská zátěž pro vztah. Láska mezi námi nevymizela, ale žít plnohodnotný vztah v neustálém vyčerpání neumím. Vadí mi, že položil talíř na linku a já ho musím vložit do myčky Že před odjezdem do Prahy dal vyprat jen své oblečení a nepřihodil i to ostatních, že neodnesl do stodoly krabice se zimním oblečením a já přes ně zakopávám každý den a nemám sílu a vůli je tam odnést sama. Tak se zlobím na něj, na sebe, na děti, za všechno.

Naposled jsme spolu jen my dva s mužem byli někde před takřka rokem. Dokonce mě čeká jeden galavečer, kam jsem zvaná jako finalistka soutěže ve skupině s názvem Zvítězila nad osudem. Půjdu bez doprovodu. Můj doprovod bude hlídat děti. Protože nikdo jiný není. To je hodně vypovídající. Rozhodně o tom, že nad osudem zvítězit nejde, pokud máte nemocné děti. Můžete žít šťastně, můžete být silní, můžete to zvládnout. Ale nikdy nemůžete zvítězit.

V tomto morálním rozkladu se snaží uspět Péťa v primě na gymnáziu. Musím říct, že mě neskutečně dojímá, jak to zvládá. Ano, co nezapomene on, zapomenu já. Zapisování si v hodině moc nezvládá, ale zato vše dopisuje ochotně doma, učí se a pak jde do školy a za pomoci asistentky píše, mluví a maluje. Někdy taky ne, ale v naprosté většině ano. Děti ze třídy ho přijaly báječně. A já cítím, jak moc to pro něj znamená. Tolik, že nějaké učení bere jako podružné. Co nadělám. Nezlobím se. Cítím velkou radost, protože kamarády neměl ve školce žádné, ve škole jednoho a tady najednou komunikuje, zajímá se o ně, mluví o nich hezky. Jsem na něj moc pyšná, kam až se dostal ze speciální školky. Ze situace, kdy se bralo jako nejisté vůbec integrovat ho do běžné školy. A teď je na gymnáziu. Ano, nevím, jestli tempo zvládne celé ty roky. Jestli vydrží pod tlakem výkonu. Ale teď je tam a je šťastný.

Moje největší překvapení roku je, jak se této integrace zhostila škola v čele s úžasnou třídní učitelkou i Speciálně pedagogické centrum. Jednak vypracovali společně, jak na Péťu. Kde mu ulevit, dát speciální podmínky, a kde ne (to se týká třeba objemu učení). Paní psycholožka z centra dojela, mluvila s učiteli a učitelé mluvili s ní. A nadále mluvíme společně.

Když se Péťa zasekl v písemce z fyziky a nikdo moc nechápal proč, vytáhla ho asistentka ze třídy, aby nerušil ostatní. Paní učitelka dala Péťovi písemnou práci domů. Tím mi svěřila velkou důvěru, díky níž jsem mohla pozorovat Péťu, co mu činí při práci na této práci problém. Zjistila jsem, že se zasekl v první úloze nad obrázky věcí běžné denní potřeby, které nebyl schopný pojmenovat. Poznal Tamagochi, ale brečel, že to tam napsat nemůže, protože neví, jestli to paní učitelka zná. Argument, že kdyby ho neznala, asi by jeho fotku nedala do testu, neuspěl. Péťovi se prostě zavařil mozek. Tyto obrázky by neměla problém pojmenovat jeho šestiletá dcera, ale on nedokázal poznat, co na těch malých obrázcích je. Což by ale nevadilo, protože co se týče fyziky, šlo o určení materiálů, z nichž jsou, a s tím problém nemá. Ale aby se netrápil a já do zkoušky nezasahovala, řekla jsem mu, že může úlohu přeskočit a bude mít jednu špatně, což nevadí. Stačí, když odpoví na ostatní. A že bude mít třeba trojku, ale to je úplně jedno, hlavní je to napsat a pokud možno úplně nepropadnout na konci školního roku. Péťa začal dýchat klidně, přestal se třást, písemku napsal a paní učitelka mi opět svěřila velkou důvěru tím, že ji akceptovala zpátky. Tím se po všech těch letech Péťa přestal bát dělat školní věci chybně.

Myslím si, že součástí života je umění poznat, kdy bojovat a kdy nechat věci plynout nebo dokonce couvnout. O umění vyvážit míru boje a vzdání se tak, aby člověk ubližoval co nejméně všem a všemu, včetně sebe. Ono je totiž snadné nevzdávat se, když člověk bojuje jen sám za sebe.

Vzdát se neznamená prohrát, ale udělat krok zpět. Přijmout něco, co nechceme, nebo přijmout pomoc. Nikdy jsem neměla ráda hesla jako nikdy se nevzdávej. Proč ochudit pestrost lidské vůle o tuto možnost? Potřebuju pomoc. Potřebuju týden nebo deset dní v měsíci ulevit od péče o Toníčka. Potom to zvládneme. Nikdo se nehlásí…

Je volba těžší cesty ocenění hodná proto, že je těžší, nebo proto, že je přínosnější? Je vždy přínosnější? Pro všechny? Možná jsem teď někoho pohoršila, ale nikomu se zde nesnažím brát touhu nikdy se nevzdat. Rozmanitost lidského jednání a myšlení je pravděpodobně motorem tak závratné lidské evoluce. Ale já nejsem rváč. Vždycky mi chybělo kolečko pro závodění. Vždy, když Péťa doběhne poslední, šťastně ho obejmu a říkám: „Jsi nepostradatelný. Díky tobě je teď nějaký vítěz šťastný.“

Nic to nemění na faktu, že někdy naše rozhodnutí bolí a nikdo nemůže říct, které je to úplně nejlepší. Proto si myslím, že je se nakonec člověk rozhodne spíše srdcem než mozkem.

Když ti rozum velí poslouchat rozum, uvědom si, kdo ti to velí.