Vítejte na táboře!

Je polovina prázdnin a právě jste dorazili do tábora Jana Ámose Komenského v Bělči.
Pozvala jsem vás sem strávit jeden den mezi námi. Jsme účastníci táborového běhu pro
rodiny s postiženými dětmi. Zaparkujte si v klidu u rybníka, zatím se jen podívám za roh
parkoviště za hlavní budovou, jestli si tam ještě Lila hraje s koťátky, která se zde s kočičí
mámou zdržují mazaně přímo u zadního vchodu kuchyně. V té vaří náš báječný kuchař Aleš,
který má rád spokojeně přecpané táborníky a prská při slově vegetarián a kečup.

„Nevím, dneska tu není žádný adrenalin, ňáký tvoření…“
„Řekni si Alešovi o kečup, a jestli je veganskej!“
„Né, zeptej se ho, jestli v tom je dost vlákniny!“
„Jestli to nemá moc kalorií!“
„Pojďme raději chytat vosy.“

Lila naštěstí chytá jen koťátka. Jde proti mně s mokrým kotětem v podpaží: „Koupali jsme ho, aby bylo čisté!“ „A víš, že žije u popelnic?“ „Nezáleží na tom, kde žiješ, ale jak v tom vypadáš!“ Kotě se tváří ožmoulaně, ale drží. Po uschnutí usíná Lile v sukních. Chtěla bych mít nervy toho kotěte.

Tak pojďte už! Zavedu vás rovnou do srdce tábora, do Ámose. Kde že je Ámos? Přeci tento přístřešek s velkým stolem a lavicemi hned proti dlouhé řadě slepených chatek k sobě.

Chatky jsou skvělé!

Dodávají nádech táborového ducha, jsou to malé domečky s jedinou místností dělené mezipatrem poloviční rozlohy místnosti. Děti tak mohou spát nahoře samy, ale zároveň jste i s nimi. Umývárny a záchody jsou zvlášť, majíce také táborového ducha.
V umývárně je i pračka, což je bezvadný nápad, zvlášť, když máte děti, které tu tam něco
smradlavého utrousí. Je tu i vana pro koupání klientů, sprcha po handicapované ve separátní
místnosti a sprchy oddělené přepážkami jako komůrky, takže soukromí není problém. Těsný
kontakt s pavouky taky ne.

Posaďte se v Ámosovi, zrovna tu děti s asistenty a občas i nějaký rodič tvoří masky. Většina
rodičů ale odpočívá v chatkách, je úmorné vedro. Vedro, které mám neodmyslitelně spjaté
s Bělčí v Hradecké placce. Prašné a písečné cesty, pískové zaplavené lomy s krásným
koupáním, vůně borového lesa a vedro. Ale bez vedra by to nebylo ono. Večer beztak
všechen prach a pot spláchne pivo.

Na lavici sedí můj Péťa a prohlíží si karty. Nechce tvořit, ale to nikomu nevadí. Nechce si
udělat masku, ani to nikomu nevadí. Karneval bude pozorovat z povzdálí a myslet si, že jsme
cvoci. Ani to nikomu nevadí. Za mým Péťou sedí Strašilka. Dospělý kluk s těžkým postižením,
který jen dokola skládá jednoduchá puzzle a občas zahlásí svým ostrým hlasem:
„Mmmmmm! Babababa! Tetó!“ a zatleská. Přiběhla Lila a sedla si vedle Strašilky. Inkluze – tady se opravdu mísí tisíc barev duší. Kolem nás projde další dospělé „dítě“. Hudrá a brblá si pro sebe. To ona ráda. Nikomu to nevadí. V dálce zní nekonečné pravidelné vrzání houpačky, na které sedí další dospělé, dvoumetrové, „dítě“. Takto začíná každý jeho den (pokud je ve čtyři ráno den). Ještě, že je houpačka pořádná a unese chlapa jako horu. I hamaky okolo málokdy zejí ladem. Houpání, rytmus, odpočinek.

Letní pohodu naruší zvuk zvonu.

Oběd!

Asistenti doprovází své klienty ke stolu, kde se setkávají se svou rodinou. Obědvá se
společně, přesto jsou asistenti vždy připraveni rozverné klienty doprovodit ven, donést jídlo,
krmit. Hlavně si, rodiče, odpočiňte! Po obědě se cpou děti spokojeně zmrzlinou z improvizovaného táborového kiosku. Půjdeme k vodě, anebo se budeme válet? Dělíme se na dvě skupiny podle rozmaru. My zůstaneme v táboře, pojďme zamávejme dětem a jejich asistentům! Tonda mizí zadkem zaražený
v nosiči tříkolky v dáli. Pojďme si povídat k rybníčku. Není sice tak čistý, jako písníky, ale je tu
klid a kačeny. A je to hned vedle tábora. Zvedneme se z Ámose a slunce se do nás opře. Líně
se přesuneme k rybníku. Sedneme si pod košatý strom a povídáme si.

Nedaleko nás projede stará pramice. Sedí na ní se svým asistentem Kolouch. Šikovný kluk, který to nemá snadné sám se sebou, ani s celým světem, do kterého prostě trochu nezapadá. Pádlují a povídají si. Na místě, kde někdy chybí mužský vzor, jsou dočasně adoptováni asistenti. Ó, díky za ně! Kde se jen berou tito pečující kluci, kteří umí rozproudit srandu a bez nichž by tábor byl další babinec? A o tom, že mají muži vetší sílu a asistentkám uleví v mnohdy velké fyzické zátěži, kterou péče o těžce postižené děti je, snad ani nemusím psát. A naše děti většinou opečovávané matkami, vzdělávané učitelkami a doprovázené
většinou asistentkami mají hned pestřejší život. O čem si tak povídají? Možná pak půjdou
společně spravit rozbitý kajak…

Pojďme už na program!

Muzikoterapie už se chystá před Sedmíkem, dřevěnou budovou, kde se tráví čas, když je dělat vnitřní aktivity. Sedáme si na lavice a deky a terapeutka nám s úsměvem rozdává rozmanité bubínky, chrastítka a vybízí nás, abychom si brali. Jsme z počátku trochu nesví po minulé zkušenosti, kdy přišel pan muzikoterapeut mezi skupinu mentálně postižených a autistických dětí s tím, že mu moc nemáme sahat na nástroje, že byly drahé a že nám zafouká… Naštěstí ho odvál čas. Ale, nestyďte se, taky si vemte aspoň
kalimbu. Nebo triangl? No vidíte, tady se trapně cítit nemusíte. Tady nikomu nic nevadí, pokud nikomu neubližujete. A to trianglem fakt nejde, vyzkoušeno za vás. Cinkejte pomalinku, rychle, nejde o výkon, cinkání a bubnování se nakonec potkává v jakémsi přibližném rytmu, což je vlastně s ohledem na kapelu báječný! Smějeme se a neřešíme nic. Jen jsme a slunce nám pere do zad.

Tak vy už musíte? Dobře. Snad se vám u nás líbilo. Procházíme mezi chatkami a Ámosem. Za
námi sedá jemný prach. Vše, co tu po všech těch tisících lidech za stol let existence tábora
zbylo a vždy zbude. Naše stopy v táboře a stopy tábora v nás.