Některé děti ve škole mohou mít jisté výhody čili úlevy, přesto, že jsou chytré. Některé nemusí být zkoušené ústně, jiné mají více času na práci, jiným se více tolerují hlasité projevy nebo třeba šavlový tanec v případě stresu.
Já jsem mohla požádat o 15 minut delší čas k vypracování přijímací zkoušky na osmileté gymnázium pro Péťu.
Je to fér?
Takové úlevy se týkají dětí se specifickými poruchami učení (tzv. „dys“ a poruchy pozornosti s anebo bez hyperaktivity – ADD, ADHD) nebo řeči (sémanticko-pragmatickou poruchou, dysfázií), poruchou autistického spektra atd.
Ostatní děti se mohou cítit z toho, že má jejich spolužák úlevy, nesvé. Je tedy můj spolužák divnej? (No, možná jo, ale přece proto nemusí být špatnej.) Ale, je to spravedlivé?
Do hlavy jiným lidem nejde vidět, a tak někdy děti, ale ani dospělí, nemusí mít potuchy, proč spolužák úlevu potřebuje. Přemýšlela jsem, k čemu situaci připodobnit. Představte si, že máte udělat úkol a mít u toho puštěné rádio s televizí zároveň. To bude hodně těžké neudělat v úkolu chyby a taky to může trvat trošku déle. I když jste pořád stejně chytří! Budete prožívat přibližně to, co dítě s ADHD nebo některý typ autisty.
Nebo zkuste při opisování odstavce držet v druhé ruce zapnutý mixér. Vcítíte se do dyspraktika. Představte si, že se dostanete do třídy, která mluví dejme tomu polsky. Něco rozumíte, ale ne moc, gramatiku se musíte učit v podstatě od nuly. Tak si můžete představit dysfázii nebo sémanticko-pragmatickou poruchu. A pořád ještě jste stejně chytří a uvnitř stejně báječní!
Autisté mívají v hlavě hodně myšlenek a vjemů a musí se jimi trochu probrat. Autistům a lidem s ADHD nefunguje tolik filtr podstatných a nepodstatných věcí (i když jde vždy o perspektivu, co je to podstatné), a tak se jim mozek otáčí na plné obrátky a taky potřebují trochu prostoru myšlenky si utřídit. Na druhou stranu si jsou zase schopni všimnout věcí, kterých by si bez svého typu vnímání nevšimli a zajímavě si je pospojovat. Když jim budeme naslouchat, můžou to být velmi inspirativní kámoši. Občas není snadné takovým kamarádům porozumět, občas nerozumí oni nám. Občas můžeme cítit nejistotu přátelit se se zvláštními dětmi. Jak na náš budou pohlížet ostatní?
A naopak je asi dost nemilá pozice být dítětem, s kterým se ostatní zdráhají kamarádit proto, že jsem divnej. Jednodušší je vybírat si nekomplikované vztahy a záliby. Ale to, co vám může přinést poznání nových barev života, někdy dost divokých a bláznivých, to vám nikdo nenahradí.
I přes všemožné úlevy tito lidé budou šlapat životem s větší náloží. Takže tím, že jim z batohu odložíme nějaká závaží, vám neublížíme, zato oni už neponesou o tolik těžší batoh, než je ten váš. Nebojte, v součtu všeho harampádí nikdy neponesou batoh lehčí než vy.
Péťa měl třeba vždycky problém vyznat se ve světě, vztazích, ale i řeči. To, co v sobě měla Lila tak samozřejmě, že jsem měla pocit, že už tady na světě byla aspoň stokrát, se on musel učit. Že se se spolužákem nekamarádí kopancem. Učil se mateřskému jazyku, jako by byl cizí. Všechno mu od malička připadalo nedůvěryhodné a strašidelné. A nešlo mu dlouho sdílet, co se děje uvnitř něho. Tím docházelo k dalším nedorozuměním. Také se mu ztěžka píše, protože si jeho mozek stoprocentně nerozumí s jeho končetinami a špatně se soustředí. Proto má úlevu, opisuje sotva polovinu textů, co spolužáci.
Co ale vidět není je, jak moc se u toho trápí, až ho to bytostně bolí v mozku. Odstavec mu připadá jako obrovská hromada textu, která nejde zvládnout opsat. Kroutí se mu prsty. Odstavec opisuje půl hodiny a u toho ještě vymyslí reformu školství. Kdyby neměl úlevu, opisuje celou hodinu. Zdravé dítě opisování také nebaví, ale sedne si nad to, za deset minut hotovo.
V případě přijímaček jsem úlevu nežádala, protože jsem chtěla, aby šel na gymnázium jen když bude opravdu zjevné, že na to má. Také proto, že úlevami se má šetřit tak, aby se používaly jen, když je to nutné. Ale pokud by ji dostal, bylo by to záviděníhodné?
Když Lila skončila s nohou v sádře, radovala se. Budu moct nosit berle! Zajímavá zkušenost! To si ulevím nožičkám! A co teprve, když jsem se z lékárny vynořila s fialovo-tyrkysovými berličkami.
Brzy přišla na to, že ale se sádrou nemůže na výlet se školkou. Že nemůže plavat. Že to pod sádrou může příšerně svědit. Druhý den prohlásila, že už ji to nebaví a sádru už nechce. Že ji to štve a že tyto komplikace jsou vidět méně než krásné fialkové berle. Pochopila, že záviděla berle a péči, kterou okolí věnuje zraněným dětem úplně zbytečně.
Vzala si z toho ponaučení. Je skvělé mít fialové berle, ale nejlepší je mít zdravé nohy. Tedy… až na pár schopností, které z tohoto stavu vytěžila, jako že se sádrou skvěle rozráží dveře a gestikulace může být s berlemi ještě výraznější.
Nezapomínejte, že život není soutěž. Myslete také na to, že když budete posuzovat rybu podle toho, jak umí vyšplhat na strom, bude se vám jevit docela neschopná. Kdyby existovali jenom normální lidé, bylo by možná všechno o trochu jednodušší, ale také bychom neměli většinu vynálezů jako je třeba letadlo, spoustu vzorečků ve fyzice, skoro žádné obrazy v galeriích a na kostele sv. Jakuba v Brně by nebyla už staletí vysochaná postavička ukazující holý zadek.