Myslím, že prožívám vyhoření. Nevím to jistě, není hmatatelné. Neobjevilo se ze dne na den. Neprožívám nějaké náročnější období. Snad i naopak, v poslední době se Toníček hodně uklidnil a Péťa zraje a stává se samostatnějším. Mám pocit, jako bych vyšlapala prudký kopec. Zvládám. Zaťatá, posilněná adrenalinem, tahající poslední zbytky sil z paty. Teď jedu docela po rovince, přesto mám problém udržet na cokoliv pozornost a nedaří se mi nabírat dech. Počasí už není nepříjemně mrazivé, ale ještě nehřeje klouby a sluníčko neotevírá srdce. Přesto, že už nefuním do kopce, klopýtám.
Necítím smutek, pořád se směju, raduju, žertuju. V autě si zpívám. Deprese to není. Nepronásledují mě děsivé myšlenky, netřesu se. Nemám tedy ani úzkosti. Tak proč najednou odkládám procházky se psem? Proč se mi ráno tak těžko vstává? Zapomínám. Ó, jak já jen zapomínám! Jen za výkony z tohoto týdne bych mohla žádat o zápis do knihy rekordů největších blbounů světa. Podařilo se mi ztratit balíček. Byla jsem si pro něj, ještě v kufru auta jsem chtěla nakouknout dovnitř, ale byl pořádně zalepený. Odložila jsem ho, že si tu radost užiju doma. Zde jeho stopy končí. Své blbosti bych se dokázala zasmát lépe, kdyby v něm nebyly extra speciální trenýrky šité zlatými ručičkami švadlenky, před kterou jsem se styděla přiznat, co se stalo. Pár dní jsem doufala, že se mi rychle povede vykopat si nějaký brloh, do kterého se svým studem zalezu a ztrouchnivím. Mozek už začal.
Na druhý den jsem se vydala do bazénu. Procházím kolem polic před šatnami, koutkem oka zahlédnu změť plaveckých věcí a říkám si: „Jé, tady mají stejný plovák, jako má Lila.“ O pár kroků později mozek zmáčkne stopku. Počkat. To je plovák Lily! „Prosím vás, není to tady od minulé soboty?“ A co myslíte…
Já dnes od rána myslím na velmi důležitou schůzku, seznámení se v Osobní asistenci. Ta by nám mohla pomoci někdy pohlídat Toníčka, abych mohla mít čas na nějaké aktivity s ostatními dětmi. Těším se na tuto příležitost půl roku, protože tak dlouho trvalo ztlumit Toníčkovy agrese na únosnou míru. Ve škole hlásím, že dnes pojedeme dříve. V poledne s pomalu chytám, už ve půl druhé budu vyrážet. Krájím maso. Kladu maso do sušičky. Zvoní mi telefon. Na displeji se objeví číslo Osobní asistence. Půl třetí, je půl třetí! Schůzku jsem promeškala. Těžko popsat směsici pocitů, které v té chvíli prožívám. Kombinaci nechuti k sobě i ke světu. Kdybych mohla, svléknu se ze svého těla, hodím ho na zem, zmačkám Zem do kuličky a kopnu do Slunce.
Během jednoho týdne mě čeká vypravování dětí na tři školní výlety, z čehož se jednoho účastním i s přespáním. Tak co zase zvrtám? Úplně se bojím usnout, abych nezapomněla zabalit pláštěnku. (Zrovna jsem si uvědomila, že ta na zítřejší výlet zůstala ve školce.) A to je teprve středa!
Mám výčitky, že nezvládám pořádně vypravit děti a pak si jedu na bazén. Makat máš, když nezvládáš! Ale když nevypnu, vím, že to bude jen a jen horší, až se přetrhne pomyslné lanko mezi normálním šílenstvím a kolapsem. Jdu si udělat kafe. Vyčítám si ho. Vstávám, bloumám po pokoji. Z výčitek mám stres, ze stresu ještě horší pozornost, vinou nepozornosti víc zapomínám, a to živí nové výčitky. Mám zase pět minut zpoždění, jak je možné, že čas běží chvíli rychle a chvíli pomalu? Nepomůže odjet, jelikož následuje návrat. Návrat do rozjetého vlaku. Nezbývá mi než klusat podél něj.
Pravda je, že bych aspoň nemusela klusat s naloženým batohem. Proč si tedy nakládám tolik věcí, které mohu odhodit? Třeba bych se mohla nezajímat o lidi kolem sebe, o svou práci, své vzdělávání, zahradu a už vůbec jsem včera a předevčírem nemusela porcovat do mrazáku třicet kilo hovězího, co se páslo na naší louce. Čím víc toho je kolem dětí, tím víc si toho nabírám. Nebo se to jen tak sešlo? Nevím, ale jsem za to ráda, jsem ráda, že se mám čeho držet, jsem ráda za každou jednu prodanou knihu, za každé podařené sezení s klienty, za každou milou supervizi, za každý pokrok na projektu našeho nového bydlení, za každou příjemnou návštěvu, ale i za každý achievement, který vydobudu ve své počítačové hře. Tak dávám dětem mámu, která je člověkem, a nejen servisním strojem. A když píšu tento poslední odstavec, necítím se o nic méně omletě, ale přeci jen se tu trochu pro sebe usmívám. Ou maj fagot, to si na sebe zase zítra něco vymyslím, úplně to cítím v kostech… Ale záchvatovitý nákup letenek to nebude.
Ty už jsem koupila před týdnem.