Miluju bazén. Je to jediný časoprostor, kdy vím, že mi nezazvoní telefon, což bývá zvěstování problémů v jedné ze škol. Bazén ve všední dny otvírá ve 14 hodin, do 15:30 už musím v jiném městě vyzvednout Tondu ze školy.
Brávám s sebou Péťu, abychom měli čas sami pro sebe. Ale sprchy jsou jenom moje. Limetkové mýdlo, kapička éterického oleje na hřbet ruky jako aromaterapie do páry, kde cvičím kalanetiku. Stokrát ruce, stokrát do boku, stokrát břicho. Dvacet délek. Po plavání na mě čeká voda z damašské růže a olej s geraniem. Vlněné ponožky. To je moje meditace.
14:06. Vcházím ze sprch k bazénu. Málokdy 14:07. Největším potěšením mi je pohled na prázdný bazén s klidnou hladinou, kterou ještě nenarušuje žádný pohyb. Zvláště, když do něj dopadají paprsky slunce, působí voda čistě a klidně. Vstupuji do jejího klidu. Nořím se pod hladinu a nechám se obejmout chladem a tichem. Otevřu oči a vidím odrazy slunce na dně míhat se jako zlatá háďata. Vnímám, jak plyne čas. Pravidelně. Kdykoliv jindy mám pocit, že se střídají chvíle, kdy čas letí a kdy stojí a cloumá se mnou a trhá, jako bych byla igelitový sáček v podzimním větru. Ale tady plyne klidně a předvídatelně. Vydechuju bubliny. Padá ze mě tíže. Ze široka se usmívám. Nahlas pod vodou zabublám: „Do prdele.“ Začnu se smát. Doplavu bez dechu, jak jen daleko mě plíce nechají. Na hladině se zařadím mezi babičky. Všechny se tváříme stejně. Přemítám, jak se cítí. Co asi v životě potkalo je.
14:30. Péťa pro mě běží do páry, že se spustily masážní trysky. Vše má svůj řád a načasování. Bazén je prostor, kde mohu nabrat dech. Kde se mohu cítit důstojně. A o minutu později už závodím s Péťou, kdo déle udrží ksicht proti masážní trysce!
Rituálně vyzvedáváme objednanou pizzu v pizzerii v areálu bazénu. 14:55. Nechávám na sebe dopadat poslední částice předvídatelnosti.
„Srk, srk…“
„Péťo, neber do pusy vodu z bazénu, někteří lidi do té vody čurají!“
„Fuj! To abych si ji vypláchnul! Srk srk…“