Z Toníčkova pohledu to byl běžný den. Ráno jsme vstali, připravili se na odjezd, nastoupili do auta a odjeli. Den se začal odlišovat až na kruhovém objezdu, z kterého jsme odbočili o výjezd dříve. Toníček si uvědomil, že není pondělí. Vykřiknul, jako když ho píchnou šídlem: „Do Prahy?“
Toníčka jsem na změnu programu nepřipravila. Když jsem to udělala minule, byl problém ho dostat z domova a posléze do auta a celou jízdu mě rušil v řízení – křičel, tahal mě za vlasy, demoloval auto. Nesnáší změny. Chtěla jsem nás ušetřit zbytečně dlouhé agónie.
Toník začíná kopat do sedaček, odpoutává se, rve mi vlasy a jsem ráda, že bezpečně zaparkuju. Do Prahy bych neměla šanci sama s Toníkem bezpečně dojet. Toník odmítá vystoupit a místo toho se svléká. Slibuju mu v autobuse Oreo a v Praze zmrzlinu. Říkám, že pojedeme metrem, které miluje. Nezabírá vůbec nic. Co mám dělat? Vrátit se domů by znamenalo nedojet na psychiatrii. To by byl problém, protože vzhledem k medikaci musíme každého čtvrt roku na kontrolu.
Oblékám alespoň částečně Toníka, který se zdánlivě uklidňuje. Náhle se však rozbíhá a mizí za rohem. Věším na Péťu svou kabelku a Tondovu bundu. Utíkám za Toníkem. Táhnu ho vřískajícího na autobusové nádraží. Tam se Toník válí po zemi a řve, lidi nás pozorují. Přijíždí autobus, jedna paní nabízí pomoc. V dané chvíli mi úplně pomoct nemůže, ale její gesto mě těší. Tlačím vřískajícího Toníka do autobusu s omluvou, že jedeme k lékaři. Pan řidič se tváří stoicky. Snaží se slovně uklidnit Tondu. Tonda mu bouchne do stroje na lístky. Tlačím Tondu dál se zatemněným mozkem nejistotou, co mám dělat a v jakém bodě je to vhodné vzdát.
Někde vzadu lebky mám ještě zrnko naděje, že se Tonda uklidní, až se autobus rozjede, k čemuž také po pár minutách dochází. Jediný neklid až do o konce cesty nastává na pravidelné desetiminutové pauze, jelikož Tonda nesnáší, když autobus zastaví a nic se neděje. A co budu dělat, když začne řvát a demolovat autobus cestou? Normálka, vystoupíme, zavolám rychlou a nechám nás všechny odvézt rovnou do blázince. Celou cestu přemítám o řidiči autobusu, jaký měl motiv nevykázat nás hned při našem bouřlivém vstupu. Jednat s námi tak klidně a přívětivě.
Vzpomínám na doby, kdy na nás za nestandardní chování málokdo nechal nit suchou. Změnila se doba? Vztah k nestandardním lidem? Lidé samotní? Nebo máme v posledních letech tak neuvěřitelné štěstí na lidi, které potkáváme? Cítím vděk.
Metro Tonda miluje, a tak jsme v pořádku dorazili až ke klinice. Na klinice se nachází výtah, Tonda výtahy miluje, a tak jsme v pořádku dorazili až k ordinaci. Tonda ale nemiluje ordinace, a tak v čekárně chvíli křičel, utíkal a válel se po zemi, ale nakonec byl ochotný ke kompromisu, že počká před ordinací. Nechali jsme otevřené dveře a Toník se na nás celou dobu spokojeně mračil. Paní doktorka nás pochválila, že jsme ho dostali mnohem dále než minule, kdy se šprajcnul už při vstupu do kliniky a své vlastní vyšetření strávil v autě.
Cestou domů jsem se pokusila koupit Lile nějaký malý dárek z cest při procházení obřím obchodním centrem. S Toníkem to ale bylo jako vzít do obchodu s broušeným sklem tasmánského čerta, chvíle chaosu, kdy přesně nevím, co se dělo a vybavuji si až moment, kdy jsme se z obchodu vynořili s koblihem posypaným spoustou růžových srdíček, protože se blíží Valentýn. Tonda si ho celý nacpal do pusy a spokojeně se za radostného broukání vydal k metru.
Při čekání na autobus na Tondu přišla taková euforie, že se na nádraží válel po lavičkách a nahlas se smál. I přes značný rozruch se k nám po čase začali přibližovat holubi. Tonda se jich bojí, tak jsem ho zbytek času před odjezdem učili odhánět.
„To musíš udělat KŠÁ!“
Vyděšeně se rozhlíží: „ČÁP???“
Zbyly na nás poslední místenky, v předposlední řadě v uličce dvě a jedno před námi. Tam se usadil samostatný Péťa. Za ním jsem seděla já, přes uličku Tonda a mezi námi se usadila roztomilá staffordská teriérka. Tonda poněkud zneklidněl, když si mu jemně řekla o pohlazení položením své osvalené hlavy. A pohladil ji. Kdepak je ten šílený strach ze psů, který ještě před rokem měl! Překvapilo mě, že uměl přenést zkušenost s naším pejskem na jiného.
Toníček byl klidný, ani nebažil po telefonu. Už se těšil domů. Třeštila mi hlava. Na chvilku jsem usnula. Nevěřila bych, že budu moct zamhouřit oka vedle Tondy v autobusu, a ještě v přítomnosti psa. Přeci jen se nějaký pokrok od podzimu udál.
Usnula jsem s touto myšlenkou v nedobré pozici, tak mě k třeštění hlavy ještě bolí krk a v chaosu přecpaného autobusu jsem přišla o svou nejmilovanější čepici. Ale na světě není žádného trápení, kterému by neulevilo obří kafe a čokoládové panetone velikosti sloní hlavy. Pojď do mě, meducínko!
Tonda se doma spokojeně svalí do postele a brouká si: „Tuč-ňá-ci! Čtve-rá-ci! Vy jste naši vičku…“