Letos trávili mí malí autisté Vánoce u biologického táty. Jelikož můj muž má to neštěstí mít narozeniny těsně před Vánoci, a tedy je nikdy pořádně neslaví, rozhodla jsem se přehodit termín jejich oslavy a Štědrého večera. Uplácala jsem tradiční bramborový salát, na který autisté nesnesou ani pohled, upekla kapra, kterého pach nesnáší, tradičně připečená (protože za všechno může ta zlá, zlá Remoska) vánočka značky „hlavně bez ničeho“ byla nevlídně přijata na milost čili dbala jsem, aby opravdu o nic ani letos rodina nepřišla.
Zato manželovy narozeniny jsem měla v plánu učinit nezapomenutelnými. Byly totiž padesáté! Už někdy v září jsem ulovila pěkné letenky do Maroka. Termín seděl perfektně, akorát od převzetí kluků otcem až po jejich návrat. Už jsem nás viděla pod širým nebem plným hvězd na Sahaře oddávat se tichu. Zpáteční let však byl záhy zrušen a začalo několikatýdenní přetahování se zprostředkovatelskou společností o peníze, jelikož nám chtěli vrátit jen zlomek peněz a zbytek si nechat za zprostředkování (ničeho).
Musím přiznat, že jsem prožívala tahanice o peníze těžko. Nechtěla jsem totiž muži kupovat dárek k narozeninám za peníze, které dostávám na péči o Toníčka. Proto jsem celý rok šetřila peníze z prodeje amuletů, které vyřezávám do pecek avokád. Část výdělku jsem použila na zaplacení třetí životní cesty s dětmi na Korfu a část pošetřila na náš narozeninový výlet ve dvou. Další peníze už jsem neměla, a tak mi představa, že skoro roční poctivou práci, do které vkládám i kus svého srdce, shrábne pochybná polská společnost. Ano, byla to chyba koupit letenky od společnosti, na kterou jsem si nevyhledala reference. Nakupovala jsem ale v době, kdy měl Toníček nejkomplikovanější období plné odporu a agrese a špatně jsem se soustředila na své úkony. Říkala jsem si, jednou nekoupím letenky od letecké společnosti, ale od českého zprostředkovatele, abych případně mohla problémy řešit s někým, kdo za poplatek poskytuje větší servis. Nemohla jsem být dále od pravdy.
Po čase se však zrušil i druhý let a společnost najednou vyplatila většinu peněz bez dohadů. Koupila jsem tedy letenky znovu, levněji a přímo přes leteckou společnost. Avšak Maroko náhle kvůli covidu uzavřelo hranice do konce roku, což vyšlo akorát na naši cestu. Opět nám vrátili peníze. Bylo ráno před křtem mé první knihy. Hlavu jsem měla plnou starostí, zda někam pojedeme anebo zda není rozumnější zůstat doma. Bylo nám ale jasné, že pokud nikam nepojedeme, budeme tu sedět, myslet na to, jak se nám chalupa rozpadá pod rukama, co nejdříve zařídit na stavbě nové chaloupky, na práci, možná si doma necháme psa… a čas uplyne, že si ani nevšimneme, že jsme někdy bez těch dětí byli. Ne, sjedu prstem podle „seřadit dle nejlevnější“ k letenkám na Madeiru, klik a platím. Tak přeci pojedeme! Ale co když to nevyjde? Zase přijdu o peníze? Skučím už cestou na křest. Muž se na mě jen podívá: „Tys je fakt koupila, žejo?“ A oba se plácneme do čela.
Nějakou dobu před odletem navíc stihnu chytit covid, takže adrenalin stoupá a stoupá! To nedáme.
Později už test na covid vychází negativní, po nemoci ani vidu, ani slechu (ani chuti a čichu tedy bohužel) a my svěřujeme malou princeznosauřici babičce a odlétáme. Štědrovečerní večeři už jíme na Madeiře.
Jelikož jsme na ostrově trávili jen čtyři dny, pořádně jsme do toho šlápli. Za tak krátkou dobu jsme viděli víc věcí než za celý rok s dětmi. Nacpali jsme si batůžky mandarinkami a banány, zaplavali si v oceánu, a ještě s mokrou hlavou letěli domů. Vaů, to byla jízda!
Vždy jsem obrovsky lpěla na oslavách Vánoc, neuměla si je představit bez dětí, slavit je jindy, přeci čtyřiadvacátého je zvláštní atmosféra… A odletět od dětí a užívat si, aniž bych je měla kolem sebe, ukazovala jim svět? Život mě stále nekompromisně učí přehodnocovat svoje představy. Nenechá mě jít přímo. Kolikrát ale v jeho klikatých uličkách naleznu netušené. Jako když jsme cestou po Madeiře zastavili na blátivé cestě a vydali se po zcela nenápadné a neoznačené cestě a po chvilce se před námi otevřel vavřínový prales se stromy pokrytými aerofyty, s červenými holubinkami, neznámými šišticemi a mechy.
Nestydím se za to, užili jsme si to. Jak my si to jen užili! Rozhodně jsme nemizeli před zraky tří zdrcených dětí obtiskující své slzami zmáčené tvářičky na sklo okna. Moje ego muselo jednou zkousnout fakt, že kluci mají stejně báječné Vánoce u táty, jako u mámy. A že se dcerka už tak moc těší k babičce, že se za námi ani neohlédne. Jsem z celého svého já vděčná, že nás všichni tři šťastně vítají a není nic hezčího na světě než si padnout do náručí s někým, koho miluji.
