Poslední možnost

Zbývala nám už jen jedna možnost. Umístit Toníčka na psychiatrii, aby mu tam nastavili vhodnou medikaci. Bylo to neskutečně těžké rozhodnutí a kdybych tušila, jak moc těžké chvíle nás teprve čekají, možná bych se rozhodla počkat, až se zhroutím nebo – možná jen omylem – našiju autem do stromu.

Vždycky jsem si říkala, s medikací střídmě. Přeci z něj nechci udělat salát. A vždycky zapomenu, že si nesmím nic říkat. Protože přišla doba, kdy se salát jevil jako ta lepší možnost. Když Toníčkovi nedáme medikaci, budeme ho muset doma zavřít do klece. Ne obrazně, opravdu. Nebo do pokoje bez vybavení a s mřížemi v oknech. Jinak vše rozbije nebo nám ublíží. Nebo ho dát opravdu do ústavu. Anebo ho zamedikujeme tak, že se uklidní, asi i trochu otupí, ale bude moct spát v mém náručí, žít v důstojných podmínkách v našem domově a možná zase chodit do školy! Však už i tam mají několik podobných zkušeností. Dokonce tam i jednoho žáčka vídám dospávat ranní medikaci na lavici. Ale vypadá spokojeně a odpoledne se vrací domů.

Ale morálně si obhájit toto rozhodnutí je šílená volba. Ale po dvou týdnech, kdy byl Toníček bez školy, jen doma, už jsem opravdu nemohla. Nemohl už ani můj muž. Naštěstí si pak na další dva týdny vzal Tondu jeho táta a nám to trochu ulevilo – ale to si nemůže dovolit pravidelně kvůli práci. Denně se setkáváte s doporučeními, vysaďte všechny léky a syna milujte a výsledek přijde sám! Ano, jsou tací lidé a opravdu necitlivě nasazená medikace udělá víc škody než užitku. Ale nejde na jednoho přenést zkušenost druhého. Naše psychiatrička vždy nasazovala medikaci pomalu, šetrně, vždy s pravidlem méně je více. Však taky Toníček neměl žádnou medikaci do šesti let a do osmi jediný lék, a to na soustředění. Ale už jsme vyčerpali jiné možnosti.

Rozhodla jsem se tedy dát Toníčka na psychiatrii. Jedná se o pobyt v rámci asi 3 – 6 týdnů, kdy se dítěti nasazují pomalu nová psychofarmaka, dítě se sleduje, léky se šetrně titrují. Potud fajn. Ale pak přišlo to nejhorší, Sofiina volba.

Když půjdu s Toníčkem na psychiatrii, nebudu doma. To dává smysl. Doma zbude můj muž, který si vezme neplacené volno, protože by plný úvazek s autistou, psem v pubertě a pětiletou divoškou, která je teď co druhý týden nemocná, nezvládnul. Starší dítě skončí odložené u počítače, protože spolu s otčímem bůh ví, jak fungující interakci nemají, oboustranně, a mladší se ustýská. A vlastně se ustýská i starší, protože je teď na mě hodně vázaný a potřebujeme se. To právě on teď potřebuje, abych s ním komunikovala, objala ho, připomínala mu, že teď dělá úžasnou práci. Že zabral v komunikaci, že umíme rozpustit jeho meltdowny tak, že jsem půl roku pořádný divadlo ani neviděla!

Rozhodla jsem se tedy nechat hospitalizovat Toníčka a nebýt u něj. Chtělo se mi ze mě tak dva týdny zvracet i přes podporu okolí. Podporu školy, psychologů, přátel, kteří mi říkali, ano, rozhodla ses správně, teď se pořádně věnuj zbylým dětem, když dřív zabíral tolik časoporostoru Toníček. Vždyť to, co se svými rodiči zažívají jiné děti, tvoje skoro ani neznají, i když kompenzuješ, jak se dá. No ano, zajít si po školce na výlet? Nakoupit do města? Do cukrárny? Neznáme. Nebo vzít psa a jít si vyzvednout děti pěšky do školy. Neznáme. Dobrá, máte pravdu, volím dvě děti doma. Konec konců Toníček je zvyklý jezdit beze mě k tátovi a dokonce bez rodičů úplně trávit tábor.

Kde se nám podařilo Toníčka umístit? Dozvíte se v dalším dílu…