Když už jsem si tak nějak srovnala život – vybudovala nám nový domov v horách, umístila úspěšně všechny tři děti do školky a škol – dozrál čas napsat o naší cestě knížku. Všechno fungovalo dost dobře. Toníček byl ve škole spokojený, já začala mít i trochu času pro sebe a říkala jsem si, že je na čase shrnout kapitolu života jménem Malý autista. Popadla jsem texty z blogu za celá ta dlouhá léta a s pomocí mnoha chytrých hlav jim dala méně kostrbatý formát a kniha Na autismus jedině autibiotika šla za rok práce do tisku.
Mezi tím se stalo mnoho věcí. Některé náhle – přišel covid a s ním mnohá opatření, která se nás na první pohled moc netýkala. Toníček byl doma spokojený, lockdown v horách je celkem milosrdný. Ale přišel jeden lockdown, druhý, odpadlo plavání, škola, hory, školy v přírodě, výlety i cestování vlakem. Toníček trávil hodně času bezcílným lenošením a koukáním do tabletu a přestal na ty výlety a do školy chtít chodit. Šel do odporu ve všem. Začal svou frustraci a nevoli projevovat agresivitou. Štípáním, boucháním, kopáním, později taháním za vlasy, pícháním do očí, používáním hlavy jako beranidlo. Měsíc od měsíce to bylo horší. Někdy chvíli lepší, jindy to šlo rychle z kopce. Třetí dovolená u moře byla převážně jen o hlídání Toníčka, který při sebemenší nespokojenosti křičel, utíkal, na výlety nechtěl ani v kočárku a ze spokojeného sluníčka se stal věčně nespokojený mrzout.
Přišel nový školní rok. Už jsme tušili, že bude pro školu hodně těžké zvládat fungování s Toníčkem, tak jsme rychle navštívili naši milou psychiatričku, která zkusila Toníčkovi vyměnit léky. Na první měl paradoxní reakci – místo uklidnění byl hyperaktivní a agresivní záchvaty jsme zažívali několikrát denně. Do úplného vyčerpání. Jednou jsme i volali rychlou, jindy zase musel přijet vypomoct mi švagr – bývalý policista. Tyto léky jsme vysadili, zkusili nové, ale nic nezabralo, dokonce ani benzodiazepiny. Paní doktorka nám řekla, že ambulantně už jsme vyčerpali všechny možnosti. A to připočtěte CBD kapky, vitamin D, rybí tuk a jiné doplňky.
Ze školy jsem měla takřka denní telefonáty nebo promluvy, co vše Toníček vyváděl hledali jsme společné cesty, jak na něj. Jakmile jsem viděla na displeji mobilu číslo školy, už se mi stáhnul žaludek. Co to zas bude dnes? Ale žádná strategie přes veškerou snahu školy i mě nefungovala. Ano, když dělal člověk jen to, co chtěl Toníček – tedy ho ucpával cukrem, nechal mu tablet, nenutil ho nic dělat, poslouchal jeho rozkazy – tak byl báječný. Stále ještě mazlivý, broukal si, dokonce udělal zase pokrok v řeči. Ale jak nebylo po jeho… Násilí, svlékání se, útěky, počůrávání se, řev. Jednoho dne mi škola oznámila, že za tohoto stavu už ho nezvládají a ve škole být teď nemůže. Ne, dokud se něco nezmění. A přede mnou se otevřely v podstatě tři možnosti.
První možností bylo zavřít se s Toníkem doma a čekat, kdy někomu ublíží nebo se sesypeme a pak už bude dostatečně morálně ospravedlnitelné přistoupit k jiným krokům. Další možnost byla sehnat Toníkovi nějaké jiné odlehčení, než je škola, tedy osobní asistenci nebo stacionář (či ústavní péči, ale o té jsme nyní reálně ani neuvažovali). Problém ale u asistence nebo stacionáře je – ano – že dítě nesmí být agresivní. Dobrá, možná by se kdesi přes půl republiky našel stacionář, kde by to s ním zkusili, to nevím. Nehledala jsem. Toužila jsem a stále toužím, aby se mohl Toníček vzdělávat ve škole a bydlet doma. Ale také musím zajistit bezpečí a péči o ostatní děti. Můj velký autista mě teď potřebuje až neuvěřitelně moc – je zrovna v sociálním rozkvětu, naladili jsme se na sebe a vzájemně prožíváme jakési sblížení, protože si konečně i verbálně rozumíme! A moje pětiletá příšerka, ta má nyní nastavenou normu běžného života tak, že je potřeba přehodnotit klima naší rodiny. Jinak, jak nám řekla dětská psycholožka, bude mít posunuté hranice, což si přenese do dospělosti a jednou na to doplatí. Třeba patologickými vztahy. Ano, už teď jí přijde to, že mi syn vyrve hrst vlasů a kopne do hlavy jako nuda.
Poslední možnost se dočtete v příštím dílu….