Kam s ním?

Jeden z nejmizernějších pocitů, které jsem zažila, bylo čekání na hospitalizaci. Máte 24 hodin denně, 7 dní v týdnu doma agresivního autistu s těžkou mentální retardací. Bez odlehčení to už nezvládáte. Odlehčení nepřipadá v úvahu, než se pořeší autistova agrese. Takže se snažíte nacpat na psychiatrii. Kde ale udat agresivní dítě? Navíc, když jako kovářova kobyla nemáte zcela důvěru v všechna zařízení a děláte přesně to, na co jste hleděli před pár lety skrz prsty – škemráte u všech kolegů protekci a informace, kde je zrovna psychiatrie s dobrou pověstí. Klidně bych někomu i vlezla do zadku a tancovala při měsíčku, hlavně, aby měl Toníček  nejlepší péči!

Pořadníky jsou dlouhé, skoro všude nás rovnou odmítli. Jen týden jsem trávila na telefonu, abych se dovolala primáři. „To musíte volat jemu do pracovny!“ „On tam ale moc nebývá, ale tady na oddělení se taky sotva mihne.“ „Zkoušejte to znovu“ „Zkuste to zítra ráno.“ „Ale on ráno nemůže, to volejte spíš kolem jedenácté!“ „Ale v jedenáct je přece primářská porada, zkuste to po obědě!“ „Ale pan primář tu dneska vůbec nebyl!“ Co bude zítra? Nevíte. Když se dovolám, už jsem tak vyčerpaná, že sama sobě zním jako malomyslná osoba. Ga, ga. Je to strašně surrealistické ocitnout se na druhé straně drátu na psychiatrii. Na druhé straně barikády. Ťukající na oddělení jen přes kostelíček od oddělení, kde jsem pracovala, než se mi narodily děti.

Hurá! Louny mi napsaly! Jsme v pořadníku! Pravda když mi řekli, že čekací doba je měsíc dva, podlomila se mi kolena z představy, že nebudu mít další týdny žádné odlehčení od Tondy, ale po třech týdnech hledání někdo kývnul! Mám slzy v očích. Pomoc v dohlednu. Do toho mi volají i Bohnice, že jsme v pořadníku.

Bohnice. Psychiatrie dost blízko na to, abych zvládla Toníčka navštěvovat často, v Bohnicích mám i kamarádky, u kterých mohu přespat, Bohnice byly můj domov, znám každý kráter špíny ve starém nákupním centru naproti. V Bohnicích jsem pracovala, žila, počala i porodila. Dětské oddělení v Bohnicích je oukej, znějí tamtamy! Ale Louny, vypadá to na Louny, dobrá, i ty mají dobrou pověst, odepsali mi moc mile, ale ta dálka…

Čtvrtek odpoledne, neznámé číslo, zvedám telefon. Bohnice. Toníček nastupuje v pondělí!

Modří holubi se vracejí

Rozhodli jsme se vydat do Prahy už v neděli. V pondělí jsme měli nástup v 9:30 a museli bychom vyrazit z domova v pět ráno, a ještě riskovat dvouhodinovou cestu autobusem, což si teď s Toníčkem nedovedu představit, co kdyby měl meltdown nebo toaletní nehodu? Autem jsem jet nechtěla, jednak jsem ze všech okolností tak vyřízená, že usínám i cestou do Vrchlabí, a pak kdyby se jal Toníček vystupovat na dálnici, tak byl to mohla být pěkná mela. A ohrožení nejen nás, ale i dalších účastníků provozu. A měla jsem tušení, že by k tomu došlo, protože jsme dlouho v Praze autem nebyli, naposled cestou na letiště, a to Tonda právě vystupoval několikrát. Ale to jsme na něj byli dva dospělí, tentokrát jsem musela jet s Tondou sama. A kdykoliv jsem řekla, Praha, Tonda už hlasitě upozorňoval: „Nechci!“ a v očích jsem viděla, že mi v autě opravdu neposedí.

Tak jo, pojedeme v klidu vlakem v neděli. A teď kde přespat. Optám se kamarádek. Píšu jedné z nich, jasně, není problém! Tedy dokud ze mě nevyleze, že potřebuju přespat i s Toníkem. Jo, zrovna nedávno jsem u ní spala a vylila si srdíčko, jak je to s Tondou hrozný a … a vlastně se nedivím, když se zalekla. Bojím se, aby se se mnou příště nebála komunikovat a aby se mi nezačala vyhýbat, tak ji uklidňuju, že to chápu. A opravdu ano. Ale do toho se ve mně vzedme bolest, že jsem se svým dítětem nepřijatelná, zařvu, až se okna zatřesou. Kurva! Ale přesto ji chápu. Kurva!

Dávám tomu ještě jeden pokus a pak jdu objednat hotel, přeci jen, divočejší, než pravá anglická rozlučka nebudeme. Ale ještě mám v Bohnicích jedno želízko… a absolutní přijetí mě dojímá, ještě si kamarádka vzpomněla, že starší autista se u nich bál nějakých hraček a zda nemají dát něco pryč. Přijetí žehlí všechny bolístky večera.

Dojedeme na nádraží. Toník jde k vlaku. Čekáme dvě minuty a najednou mu dojde, že se děje něco neznámého a vyleká se. Snaží se mi vytrhnout a skákat do kolejiště anebo utíkat do města. Protože jsme raději jeli s předstihem, mám dvacet minut posilovny. Sedáme ale do lokálky a situace se klidní. Přesto Toníček nevypadá jako dřív, spokojeně zaujatý vláčkem… Tolik se toho změnilo. Přestupujeme v Martinicích na osobák. Ten vždy čeká ve Staré Pace na vlak z protisměru, asi deset minut. Toníček čeká minutu, dvě, tři, začíná být neklidný. V páté minutě má už pocit, ž to není normální, chce jet anebo vystupovat. Zakážu mu vyskočit z vlaku, a tak přichází meltdown. Řev a útěk, chytám ho. Svléká si bundu, mikinu, čepici, vše létá vzduchem. Poslední letí boty a zasahují mladého muže naproti. Bojím se podívat na jeho výraz. Zvedám oči – setkám se s milým pohledem a soucitným pohledem. Díky. Ostatní lidi se tváří neutrálně. Skvělý, díky i vám! A jako poslední k nám skočí paní průvodčí, ve chvíli, dy mi chce Toník utrhnout hlavu. Jen křiknu, že je autista, má meltdown a až se rozjedeme, uklidní se. Průvodčí tuto informaci nezpochybňuje a jen kývne. Díky. Toník mi vjel do vlasů a škubnul tak, že mi jich část vyrval a o část se pořezal jako o struny. Zbytek čekání trávíme lepením náplastí na krvácející místa s odchlípnutou kůží. Rve mi to srdce a zároveň se cítím pyšná na sebe, že mám 30 náplastí, na nás, že jsme to zvládli a na všechny lidi v okolí, od kterých jsem se nedočkala ničeho negativního, i když to pro ně musel být otřesný zážitek.

V Praze už je Toníček jako rybka ve vodě. Z Hlavního nádraží jedeme po staré známe lince – výtah, metro, výtah, autobus, výtah – hele, kde to jsme??? Ano, už jsme před bytem mé kamarádky, Toníčkovi nevysvětlím, co tam děláme, drží se mě jako klíště, dovnitř se bojí, křičí na chodbě, ale během čtvrt hodinky pochopí, že ho neopustím a jsme jen na návštěvě dokonce mu nevadí ani jejich všudybílek maltézáček. Usínáme v objetí a mě dochází, jak moc v prdeli to zítra bude… že je na mě vázaný víc, než jsem si chtěla připustit. Až zase uslyším někoho mluvit mělkosti autistických emocí, tak si snad svlažím žáhu.

Ráno se Toníček mile loučí, těší se na cestu. Můj jindy lenoch se řítí přes celé sídliště na autobus. Nasedáme. O dvě zastávky dál ale vysedáme. Naštěstí nemám problém Toníčka zavést do areálu psychiatrické nemocnice, vždyť ho moc dobře zná! Byl tu minimálně pětkrát na festivalu Mezi ploty, poprvé ještě v šestinedělí, naposled před dvěma lety. Chodili jsme sem na procházky. Takže si klidně vykračuje. Vejdeme do budovy 28. Zavřou se za námi dveře. A v tom Toníkovi dojde že tohle bude nějaká bouda. Začne být neklidný, poslední záchvěvy spolupráce se odehrávají u výtahu. Výtah je prostě láska.

Na oddělení už ho ale táhnou tři chlapi. Hezkej chvat pod pažemi, žádná sekaná, cynicky obdivuju. Cynismus mě zachraňuje před pláčem, Nechci vypadat jako hysterka. Sestřička mi říká, nebojte, to aby vám neublížil. Zmateně dodávám, že tohle mám ale doma každý den, tak žádný problém…

Toník demoluje žaluzie u sesterny, nástěnku, personál ho vede na pokoj, kde s ním mohu být sama, aby se uklidnil. Strategie vůbec nefunguje, Tonda mě zanechává na pokoji a dobývá se na chodbu. Tak ho necháváme na pokoji, aby zjistil, že tam může být sám a za chvilinku se vrátím. Ale ne, za minutu už dovnitř běží chlapi – Tonda demontoval vypínač a odhalené dráty zmobilizovaly i na všechny odstíny šedi zvyklý personál.

Toník bloumá po oddělení a hledá únikové cesty. My zatím vedeme rozhovor na sesterně a předávám věci. Poté odcházím za ošetřujícím lékařem. Hodinu se bavíme o prvním a posledním, opravdu cítím zájem a péči a mám zase chuť brečet. A tak se snažím být vtipná. No znáte tento druh humoru, něco jako ve tři ráno po burčáku. Dobrý, jedeme dál. Vracím se na sesternu, kde sedí Tonda u tiskárny a komunikuje se sestrou. Sestřička vážící jen o pár kilo víc než Toníček, si poradila a přežila. Hurá! Jsem unášena vlnou podpory, uklidňujících úsměvů, Toníček dostává nějaké léky na uklidnění a přijímá postel. Má v pokoji velké okno na sesternu, tak ví, že není sám. Mluvím ještě se sociální pracovnicí a milou křehkou učitelkou. Ano, děti na psychiatrii mohou chodit do místní školy, nejen koukat do zdi. A taky mají hřiště. A na televizi mohou koukat na pohádky. A já za ním přijedu pozítří, ve středu, a v sobotu, aby věděl, že o mě nepřišel.

Vytrácím se od usínajícího Toníčka. Venku v parku upustím kila slz. Jako robot jdu do centra koupit dětem sladkosti do ruského obchodu – takový můj pražský rituál. Začínám mít i hlad. Hodím do sebe rychle Pho Bo, ta mě vždy pohladí. Dnes ne. Mám sotva pár minut do odjezdu spoje, abych stihla objednaný autobus domů. Tramvaj mi zavírá dveře před nosem. Popojedu jednu zastávku – na Strossmayerovo náměstí, utíkám do rohu stihnout pětadvacítku na Vltavskou a ta také zavře dveře, jen co k nim doběhnu. Popojede protestní metr a čeká na červené. Poslední šancí je další šestka vracím se na původní ostrůvek. Jede jen jednou za deset minut. Metrem dojíždím n černý most v 13:59:30 a autobus, který odjíždí asi o deset sekund dříve, tedy 13:59:50 stihnu jen doběhnout a řvát jako lev a očima doprovázet nápis: Krkonoše. Ne! Já chci domů! Poprvé zažívám panickou ataku, kdy nemohu popadnout dech, brečím, zalykám se do telefonu mému muži, že tu nebudu! Že chci domů, jako malé dítě. Muž mě trpělivě uklidňuje a směruje na nejbližší autobus, i když je s přestupem a jede o hodinu déle, abych už byla na cestě a věděla, že se blížím k domovu.

Můj muž, který se za pár let naučil základy speciální pedagogiky, péče o mentálně postižené osoby, psychologickou diagnostiku dětí i dospělých a nyní poprvé skládá zkoušku z krizové intervence.

Doma chytá úzkost z toho, kde je Toníček, i jeho starší bráška, a tak ho beru hned ve středu s sebou a může na chviličku vidět, že je bratříček v pořádku. A že není ani zamčený na pokoji. Že je sice utlumený, ale není v kleci. Není přivázaný. Dokonce neměl na posteli žádné kurtovací pásy. Nekřičí. Že komunikuje a Oreo mu stále chutná. Na sobotu si objednává Oreo Brown. Udělá nám pá pá. S Péťou si užijeme krásný den, který je mi balzámem na duši. Přemluví mě na svoje milované runng sushi, potom potkáme na Vltavské chlapíka, který hraje na různé kyblíky a hrnce a má to pěkný říz. Pokračujeme do Národního technického muzea. Den zakončujeme vykoupením mého oblíbeného ruského obchodu a pizzou. V autobuse si máme konečně klid a čas povídat, a tak mu vyprávím o tom, jak jeho prababička poznala pradědečka za války v odboji.

Přesto…. Když jsem poprvé viděla zen pokoj, v rohu postel s igelitem a obrovskými pásy na kurtování, měla jsem žaludek v krku. Na to nezapomenu. Nikdy….

Věřím, že to, co se teď děje, je jen bolavější období naší kostrbaté cesty, a za pár let si sednu za počítač a budu moct zhodnotit kapitolu Autista v rozpuku jako zvládnutou a ve výsledku pro všechny z nás radostnou.  Kdybych nevěřila, bylo by mi tuze smutno.

V technickém muzeu:

„Péťo, nechceš se jít podívat ještě na hodiny?“

„Né, ony by ty velké náhle hlasitě bimbly, a…“

„… a měl bys panickou ataku…“

„… a tu už jsem v té expozici absolvoval dvakrát.“

Z dálky se ozve mohutné BIM. S ledovým klidem odcházíme do suterénu na dortík.