Odjela jsem na dva dny pryč a Pavel se ujal všech dětí. Bylo to moc hezké a inspirativní, a tak si to jednou střihnul za mě. Pohodlně se usaďte, začíná Pavlovo blogové okénko!
Toníčkův výlet skoro až na Pohledničku
,,Je sobota jedna hodina po poledni. Ležím na posteli, oči zavřené. Snažím se relaxovat polospánkem. Měl jsem poměrně náročný týden a vůbec se necítím dobře. Asi na mě dotírá viróza, která již přes týden trápí Toníčka a Lilu. Oba jsou už po tom týdnu doma pěkně znudění. Lila si dnes se mnou chce pořád dokola hrát s figurkami Pegase a jednorožce s tím, že hra pravidelně končí krveprolitím jednorožcovým rohem. Toník se zdá být nasycen a v pohodě a věnuje se tabletu. Teď mě i Lila nechala odpočívat.
Slyším bouchnout dveře. Ani nemusím otevírat oči. Toník jde ven. Venku byl už dopoledne a tak vím, že za chvíli by měla začít vrzat trampolína. Ale nezačala. Příběh začíná. Po neúspěšném hledání Toníka před domem sázím jako brankář při penaltě na jeden směr. Vyrážím k sousedům u hlavní silnice. Poloběhem jsem tam za chvíli. Prohlížím okolí silnice a odhaduji, že tentokráte se brankář ve směru zmýlil.
Vracím se domů, ještě jednou prohledávám prostor před domem. Všude je klid a konečně svítí slunce, jako by se nic nedělo. Ale děje se. Toníček je na cestě. Neznámo kde, neznámo kam. Beru psa a vyrážím druhým ze tří možných směrů. Po pár minutách na křižovatce potkávám rodinu s dítětem. Klučinu v tričku a trenýrkách nepotkali, a tak se vydávám neprozkoumaným směrem.
Za chvíli potkávám další rodinu. Klučinu v tričku viděli. Už ho vidím i já. Než k němu doběhnu, už s ním komunikuje paní učitelka z Liliny školky, která okolo jela na kole a pochopila situaci. Toníkovi se domů nechce. Tedy nechce jít domů za ruku. To, že je bos mu nevadí, nicméně stejně ho radši beru trávou. Toníkův odpor je zřetelný.
Z dáli na mě volá paní.
Nevím co, ale je mi jasné, že se to týká Toníka. Trošku se i na ostrou sociální interakci těším. Těšil jsem se zbytečně. Intelektuálně jsem na tom bídně a komunikace s paní, která je na procházce s partnerem a holčičkou, je nad mé síly. Příznaky virózy a nahánění Toníčka mi nepřidaly.
Paní nepřímo naznačuje, že vzhledem k tomu, že Toník je bos, oblečen jen v tričku a trenýrkách a vzpouzí se, ukazuje vše na únos. Po jejím marném pokusu komunikace s Toníkem ji vysvětluji, že se jedná o autistu. Snažím se jí přesvědčit, že jeho chování je typicky autistické. Ona mě naopak ujišťuje, že autisty v kurzu měla a jeho chování typicky autistické není. Ptá se mě, zda má zavolat policii. Říkám, že ne, ale později toho lituji.
Cloumá mnou vztek za to, že mě bezdůvodně kriminalizuje. Jedná se asi o první únos nízkofunkčního autisty na světě. I tak ji pokorně odpovídám, že jeho otec i matka jsou na Moravě a já ho mám na starost. O nic víc ale sdílnější být nechci. Moji frustraci mi trošku narovnává možnost na ní zvýšit hlas a obvinit ji z bezostyšné lži, že má zkušenost s autisty. Přitom mě napadá, že možná pracovala s vysokofukčními autisty. Tento detail ale nyní nemíním zohlednit. Ona na mě chce přece zavolat policii. Po nesmyslném rozhovoru se rozcházíme. Tedy já s Toníkem a psem odcházíme. Tentokrát pro jistotu v klidu a míru. Toníkovi jsem slíbil čokoládku – i přesto, že jsem věděl, že doma žádná není. Když se otočím, vidím, že paní se svou družinou nás následuje. Odbočujeme. Paní stále za námi. Byla urputná. Co kdyby šlo o únos? Doprovodila nás v závěsu až domů.“
To už si s Pavlem povídáme po telefonu. Stojím za rohem nakladatelovy vilky, těším se na sklenku vína a steak, slyším veselou konverzaci, které chci být součástí každou vteřinu svého tak krátkého svobodného života, a přesto naprosto přesně vím, co můj milovaný muž cítí a proč mi volá a jsem za toto vyrušení vděčná. Že ví, že mi může mi zavolat i před steakem a že jsme v tom spolu.