Štěně

Život se zase rozběhl. Pořídili jsme si štěně. Rozmýšleli jsme si to rok, protože udělat šťastné zvíře i dva autisty zároveň je docela organizační puzzle.

Promýšleli jsme vhodnou rasu. Největší canisterapeutičtí talenti jsou labradoři a bývají spolehlivou volbou. Ale nás si svou jemnou povahou, inteligencí a ovčáckou náturou získala krátkosrstá kolie. I ty mají vhodnou povahu ke canisterapii, jen je jich málo a čekací doby jsou dlouhé.

Zvažovali jsme asistenčního psa pro Tondu. Od myšlenky na něj jsme ale upustili. Pes nebude jen pro Tondu, ale pro oba kluky. Také bychom na něj museli čekat roky a Péťa už spěje do puberty. Cítila jsem, že potřebuje naplnit ty sociální potřeby, které s radostí dává pes, právě teď. Také nám bylo líto, že by pejsek měnil třikrát rodinu, a tak jsme se nakonec rozhodli mít spíš kámoše, než zaměstnance.

Dlouho jsem si nevěřila. Bála jsem se, jak to zvládnu, když i teď mám energie spíše méně než více. Přesněji řečeno – jsem úplně vyždímaná. Ale pak to jednou přišlo. Rozklikla jsem odkaz, kde se psalo, že se za týden čekají štěňata. Napsala jsem a paní chovatelka mi odpověděla, že je možné, že na mě vyjde štěně, pokud se jich narodí osm. A přesně tak se i stalo. Nadšeně jsem oznamovala tu zprávu doma a dcerka zajásala, že mu vymyslí jméno! Řekli jsme si, proč ne, ale je to osmý vrh stanice, a tak musí začínat na písmeno H! Dcerce se rozzářily oči: „Hunicorn!“ A tak máme doma Hunicorna z Tau’ri. Tak pořád ještě mohl být Hello Kitty, že?

Toníček se psů bojí, na ulici nesnese, když k němu nějaký přiběhne. Ale vím, že má moc rád pejsky členů naší rodiny, že je rád pozoruje. Udělali jsme vše pro to, aby se Toníček nebál, a pokud se bude bát, taky aby se bál co nejméně a nezačal pejska nesnášet. A tak jsme seznamovali děti s pejsky už od malička. Pouštěla jsem jim videa a už brzy na nich začal Toníček reagovat na jméno pejska. Navštívili jsme chovnou stanici, kde vzhledem k hromadě hemžících se psů Toníček návštěvu prokřičel, ale následně odmítal místo opustit a nasednout do auta. Tak jsem usoudila, že pejska přeci jen chce. A jelikož psí maminka ani štěňátka nereagovaly na Toníkův vřískot nijak negativně – naopak psí maminku Toníkův vřískot zaujal natolik, že na Toníka upřela mimořádně hodně pozornosti – došla jsem k názoru, že se u nás snad pes neutrápí.

Koupila jsem obrovskou klec, od níž jsme odmontovali dvířka, aby měl pejsánek dostatek soukromí a klidu. Nakoupila jsem domů spoustu pamlsků, nastudovala si barfování, abych očistila své svědomí od pocitů viny, do jakého divokého prostředí štěňátko unášíme. Cítila jsem se jako zloděj neviňátek! Když jsme se radovali, že se nám miminka už narodila, když jsme o Hunicornovi s mužem mluvili jako o našem chlapečkovi a chystali mu pelíšek, cítili jsme se jako velitel a jeho manželka z Gileádu přivlastňující si dítě služebnice.

A už je tady! Zdomácnělej jakožto Hunďa, rozplácnutej uprostřed místnosti ignorující vřískot Tondy i oázu klidu klece. První měsíc jsem se synchronizovala s jeho močovým měchýřem. Možná jsem se částečně stala jeho měchýřem. Nestačila jsem chystat maso, krůtí krky, to malé sedmikilové štěňátko má apetit tygra! Když přibral během měsíce na deset kilo, začala jsem se bát tvrdě usnout, když jsem viděla, jak mu v tlamě praskají kosti jeho obětí z nejlepších masen v okolí. Nicméně si nás asi Hunďa oblíbil, protože se stále budíme se shodným počtem končetin, jako před usnutím.

Toníček nazývá Hunicorna „Čokumák“ a křičí hrůzou, ale zároveň se směje, když ho pronásleduje. Tonda ví, že za ním na palandu pes neumí vylézt, a tak tráví většinu času přebíháním po místnosti v běsu. Nemá problém vedle Hunicorna usnout, samozřejmě vyjekne pokaždé, když se na něj pes jen podívá. Ale z nějakého záhadného důvodu jeden druhého vyhledává a má rád.

Jsem unavenější než před měsícem. Ale také mnohem šťastnější a obklopena další radostí a láskou.

Blessed Be the Fruit!

Mávám na psa sušenou býčí … „Chceš žlázku?“
Tonda: „Chceš lásku?“