Neverending karanténa

Únor 2021

Už to bude rok, co je tu s námi pandemie Covid-19. Co jsme střídavě zavření, otevření, otevřené jen něco a nějak a nálada ve společnosti klesá. Můj muž už vypadá jako trosečník, protože jestli něco neumím, tak cokoliv s nůžkami. Minule jsem při stříhání látek sťala i koberec. Nerada bych provedla na svém muži třeba lobotomii.

Naopak Péťa jen kvete. Nedávno konstatoval, že když je ten distanc, nemá význam se sprchovat.

Já vypadám stejně, protože se už jedenáctým rokem přežírám a stříhám doma sama.

U Toníčka se také nic nezměnilo, pokusy o jeho stříhání jsou stabilně zoufalé. Dostane do ruky tablet a pak chodím nenápadně v jeho patách a tu šmiknu a tam šmiknu. Tonda nakonec vypadá jako plod kadeřnické práce skalního fanouška Beatles, po jehož návratu ze salonu pobouřený otec, skalní fanoušek punku, sáhne po nůžkách sám.

Konstantně radostné je také čištění uší autistů, leptání jejich bradavic na nohou, jejich ofrňování nad zdravým jídlem, ještě štěstí, že si nehty koušou sami.

Péťa začal jezdit občas na konzultace do školy.
Jak vypadl ze cviku, má problém ráno na čas vstát. Když už na čas vstane, má problém s tempem snídání nebo oblékání. Když už se obleče zavčas, zaručeně se přihodí něco, vinou čehož dobíhá autobus na poslední chvíli, anebo mu rovnou ujede. Dnes mi manžel popisoval, že když vyšel ven, viděl na silnici pod naší loukou projíždět autobus. Z údolí se ozvalo bolestné „Mňááááááááu!“ Autobus zastavil na zastávce, rozjel se, zastavil, někdo běžel pro motající se postavičku na cestě a obě postavičky zmizely v autobuse. Tímto děkujeme pohotové paní ředitelce….

Je to už fakt dlouhý a konec v nedohlednu. Učíme se s pandemií žít. V přírodě je ten úděl lehčí. Přesto nám chybí návštěvy rodiny i přátel, lyžování, bazén, školní výlety, školní pobyt Toníčka na horách, škola v přírodě. Jestlipak umí ještě Toníček plavat! Péťa proseděl zimu u počítače, protože předpuberťáka už bobování moc neba a procházky ho ještě nedojmou. Umřel nám milovaný blízký člověk. Únor potemněl ještě více.

Připadám si už jen jako živoucí výdejna jídla. Udělám jídlo pro nás – dospělé a Lilu. Udělám autistické menu pro kluky (ne, nechci jíst obden šunkovou pizzu z Lidlu na střídačku s pelmeněmi). Sednu si k práci. Za chvíli se ozve Lila, že má hlad. Udělám jí něco rychlého. Sednu si k práci. Muž vznese přání, zda máme něco sladkého. Jdu šmejdit. Nemáme. Sednu si k práci. Tonda mi donese bochník chleba. „Ceš chleba?“ „Toníčku, já vím, že se nudíš a chceš nudu zajíst, ale obědval jsi, tak za chviličku, jo?“ „Eeeeeeeeee!“ Koukám do Facebooku, protože se v tomhle prostě nedá pracovat. Počkám hodinu, dám Toníčkovi chleba s máslem a šunkou. Sednu si k práci. Chvíli pracuji. Přijde za mnou Toníček: „Ceš chleba?“ „Ne, teď jsi měl dva krajíce!“ „Eeeeeeeeee!“ Dávám mu aspoň lék do jogurtu. Jogurt mu udělá radost a jde si spokojeně pustit něco na tabletu. Jdu pracovat. Za chvíli stojí za mými zády: „Ceš chleba?“ „Toníčku, to nejde, potom!“ „Neceš! Eeeeeeeee!“ Pro teď práci vzdávám a jdu vařit večeři. Kolem půl jedenácté celá rodina usne. Sedám k počítači. Toníček vedle mě spokojeně oddechuje. Brouček. Jdu se k němu chvíli stulit. Nemůžu se soustředit, hučí mi v hlavě. Bloumám do koupelny, čistím si zuby, prohlížím si Facebook. Ne, nebudu koukat do obrazovky, fuj! Jdu si lehnout a chvíli si čtu knížku. Nemůžu se soustředit. Vzdávám to. Jdu raději spát, ale ne, už je jedna? Rychle, za šest hodin musím chystat snídani.

Snažíme se nynější specifický život plný obav a omezení zvládat s hlavou vztyčenou. S radostí, že se máme. Že jsme zatím zdraví. Že máme doma teplo a venku krásně. Ale řeknu vám, raději moc často nemyslím na to, jak se žilo před rokem a co jsme dělali.

Držme se.

„Maminko, mě se líbí tvoje hezký vlásky.“

„Ale ty je máš hezký po mě.“

„Ty je máš taky hezký po tmě.“

„Maminko, já tě mám rád. Víš, já jsem viděl Spongeboba film a tam říkali, že na kráse nezáleží.“